Kapitola první
Dva měsíce pryč
To by člověk nečekal, co se dá za tak krátkou dobu všechno změnit. Filip matně vzpomínal, co se odehrálo tehdy v hospůdce, kdy viděl jeho milovanou Činy naposledy. Stále se v něm ozýval pocit naštvanosti z toho, že ho tak náhle opustila bez jediného slova. A ještě víc ho štvalo, že to bylo s Fordem Prefektem, Arthurem Dentem a Slartibartfastem. Nemohl pochopit, že se mu podařilo osobně potkat hrdiny ze Stopařova průvodce po galaxii. A už vůbec si nemohl vysvětlit to, jak snadno a lehce ji přiměli k tomu, že s nimi odletěla někam do hlubin vesmíru.
„To je přece nekonečně nepravděpodobné, že opravdu jsou. Vždyť to je jenom román... Anebo že by to bylo opravdu všechno trochu jinak?“
Myšlenky se mu honily hlavou jako stádo kobylek a žralo mu to svědomí. Jenže ta loď tam stála, oni do ní nastoupili a odletěli se zvukem, který přesně vesmírný koráb Srdce ze zlata dělá. A nejhorší na tom bylo, že se s tím nemohl nikomu svěřit, protože kdyby to udělal, okamžitě by ho začali považovat za blázna. Takže mu nezbývalo než na to všechno vzpomínat a být z toho divný.
Čas vnímal jako věčnost. 61 a půl dne bez Činy, žádná zpráva o ní a ani sebemenší náznak toho, že všechno je jenom dlouhý, vytrvalý a trpělivost drásající sen. Snad proto se rozhodl vrátit se do Kmindu navštívit místní nemocnici, kde si týden poležel po Činině odletu. Doufal, že tu objeví něco, co mu napoví, ukáže cestu. Jenže nečekal, protože ani očekávat nemohl to, co se vzápětí odehrálo. Ale pěkně popořádku, hezky řádek po řádečku.
První věc, která ho zarazila hned po příjezdu, byly tři trolejbusy. Moc dobře věděl z vyprávění jedné staré ženy, se kterou tehdy ležel v nemocnici a ve které objevil jakousi zvláštní a neobyčejnou „normalitu a inteligenci“, že trolejbusy tu jezdily, ale před devadesáti pěti lety. Rozhodně tu však před dvěma měsíci žádné nebyly. A to ani v místním muzeu. Za to mohl dát ruce i nohy do ohně. Jediné, co jeho mozek o této věci vyprodukoval, bylo toto vysvětlení: Třeba je někdo vytáhl ze starého železa, opravil a obnovil provoz. Celkem normální, rozumná věc.
Takový koloběh věcí v přírodě. Či jakýsi potravní řetězec ze železa.
Ještě předtím, než vyrazil do nemocnice, si koupil v trafice místní zpravodaj, našel první lavičku, v klidu se posadil a začal číst. Po hlavní třídě – pokud se hlavní třídou dá nazývat okresní silnice třetí třídy, totálně rozkopaná a plná výmolů – projížděly ony trolejbusy, které mu připomínaly starou, hodně tlustou masařku na čtyřech kolech. Byly celé ověnčené a naparáděné jako na výstavu. Seděli v nich lidé, které by mohl nazvat svatebčany, kdyby to ovšem v té chvíli věděl...
„Cože? No to snad né! Co to tu řeší? To přece vůbec takhle nejde!“
V duchu nadával na to, jak místní úřad řeší stavbu nové silnice. Napřed udělat asfalt a pak za rok dodělat pod silnicí plyn. A napřesrok kanalizaci a novou telefonní síť. Pod tou samou silnicí. Proč nedělat věci úplně naopak?
Dostal jakoby ránu do zátylku vzpomínkou, proč tohle město tak rychle a potají opustil. Nedokázal normálně existovat mezi lidmi, co používají mozek ke všem ostatním účelům, jen ne k myšlení. Takže místo toho, aby v novinách nalezl chvilku relaxace, byl jako na jehlách a jeho nervový systém vysílal do jeho vědomí zprávy jako:
„Pryč odsud, jinak zešílíš!“ Nebo: „Pusť to z hlavy!“ Anebo: „Chceš být taky takový?“
Listoval, aby našel alespoň něco uklidňujícího a počítal přitom v duchu do deseti. Bezvýsledně, bohužel.
„Jak někdo může, proboha, takhle myslet? Jak to může někdo schválit? To není možné! Tomu něvěřím...“
Bylo mu z toho úzko. Nemohl se dostat k jediné věci, která by ho vyvedla z tohohle kocourkovského labyrintu zmateností. Jediné, na co byl schopen myslet, bylo, že realitu v reálném čase nelze měnit. Ale ani toto ho moc neuspokojovalo, protože se mu opět do mysli vkradla historka z doby před dvěma měsíci.
Kapitola první a půltá
O Filipovi se říkalo, že je až moc velký optimista a snílek. A možná, že i byl. Ale pokud se vám realita zdá v bdělém stavu, tak to nic moc. A ještě, když se jedná o reálnou bytost, o to hůř. To zamává s nejedním mozečkem. Tak tohle se stalo Filipovi přesně o minutu a dvacet pět sekund později.
„Ahoj Filipe,“ pronesl hlas.
Filip vymrštil hlavu a oči a sebe celého směrem, odkud hlas přicházel. Uviděl, kdo před ním stojí.
„A... Ahoj... Kde s... se tu b... bbbereš?“ koktal a slova z něj lítala jako krátké přerušované dávky ze samopalu.
„To snad není možné, taková náhoda?“ pokračoval sám pro sebe v duchu a snažil se uklidnit.
Ale přesto.
Nechtěl věřit tomu, co vidí.
Nechtěl věřit, že to, co vidí, je holý fakt.
Připadalo mu, že všechno je trochu jinak, než opravdu je, přičemž výraz trochu jinak pro něj znamenal:
- v jistém smyslu,
- za určitých, velmi nepravděpodobných podmínek,
- doopravdy, kde ale doopravdy ví jen bůh – kde bůh je každý názor kohokoliv na toto téma.
Narychlo si utřel ruku o kalhoty, jak to měl ve zvyku, protože se mu vždycky potily ruce, ale vzápětí si uvědomil, že už to dělat nemusí, protože se mu před dvěma měsíci právě díky té staré inteligentní ženě ruce potit přestaly.