Ani by si toho nevšiml, ale tahle situace a Činina přítomnost mu natolik osvěžily a provětraly mozek, že si uvědomil i takovou prkotinu. Zvyk je železná košile. Vstal, políbil ji a chytil za obě ruce. Ucítil z nich chlad, nepatrné chvění a jakési napětí na kůži, které odhadl tak na 24 voltů. Pak se jí podíval do očí a tam to uviděl.
Náhle si připadal jako u zrcadla.
Ne, to nebylo jako u zrcadla.
Připadal si jako v zrcadle.
Ne. To také nebylo ono.
Byl zrcadlo.
Stál tam, jakoby neviděn, či lépe řečeno prohlížen. Ale přesný pocit byl, že si připadal jako rentgenován velmi vysokou dávkou záření. Akorát nevěděl, jestli se Činy snaží rentgenovat jeho či pomocí jeho těla rentgenovat sama sebe... Co její oči sledovaly, či skutečně chtěly vidět, nedokázal ani odhadnout. Ten pohled ho rozhodil natolik, že musel začít něco říkat, aby se necítil tak prapodivně.
„Ehm... hmmm… c...,“ na jazyku měl sucho a v hlavě prázdno. Přestal vnímat i kolem neznámo kam se řítící vesmír. Cítil se jako na halucinogenních houbičkách, ale bez nich. Nebo že by to byl nějaký nový neznámý druh placebo efektu, který s sebou Činy přitáhla bůhví odkud?
Nerozuměl jejím očím, a chtěl. Musí pochopit, co se tu děje. Musí to zjistit, než bude pozdě.
„Ale na co pozdě?“
Zeptala se Činy a Filipova kolena měkla jako máslo na horké pánvi. A pak se stala další věc, jak se to v trojrozměrném světě běžně stává. Ještě štěstí, že se nedokázal pohybovat ve více rozměrech, protože teprve tam se dějí věci. Tam se stává i několik věcí najednou v několika navzájem nezávislých dimenzích a ovlivňují se takovým způsobem, že vůbec vědět něco o tom, co se vlastně děje, je asi stejně jednoduché jako vědět, kde se potuluje pátý a sedmý rozměr myšlení Salvátora Dalího, Alberta Einsteina a M. C. Eschera, a jestli spolu náhodou zrovna neprobírají novou teorii relativity.
Tak co se vlastně potom stalo?
Někdo si v baráku naproti pustil muziku. A nešla přeslechnout, protože byla totálně nahlas. Massive Attack a píseň Man Next Door zněly ulicí, a když to Filip slyšel, vzpomněl si na jejich koncert a na to, jak si zrovna při téhle písničce zapaloval cigaretu a popálil si chloupky v nose. Rázem chtěl být znova na koncertě a vychutnávat si to jako tehdy.
„Hele, to jsou Massive Attack, vloni jsem byl na jejich koncertě ve Sportovce a...“
Další slovo už neřekl.
„A při téhle písničce sis zapaloval cigaretu a popálil ses,“ dokončila tok jeho myšlenek Činy. Filip zavrávoral. Ale jen to té míry, aby to vypadalo, že to patří k věci. Ve skutečnosti se divil sám sobě, že ještě neomdlel.
„Jak to víš, vždyť jsi tam se mnou nebyla a já to nikdy nikomu neříkal?!“
Činy se na něj podívala tím samým pohledem jako předtím.
„Činy, nechceš mi k sakru říct, co se to tu děje?“
„Co není v pohodě? Tobě se něco nezdá?“
Než odpověděl, zapojil všechny zbývající fungující myšlenkové obvody, aby si srovnal myšlenky v hlavě. Má jí vykládat o všech těch divnostech, které cítil kolem sebe, když ani neví, jestli jedna z těch divností není ona sama?
Její chování, oči, doplňování... Bylo toho dost na to, aby měl o čem přemýšlet.
Andulák, který až do této chvíle seděl poklidně na Činině rameni a kterého si Filip až do teď nevšiml, jemně zaskřehotal. Co si ho Filip pamatoval, byl odjakživa modrý. Tenhle byl úplně ten samý, akorát že zelený. Kdyby ho Filip uviděl kterýkoliv jiný den, kdekoliv jinde, neřešil by tu změnu. Ale v téhle chvíli se ho to dotklo jako atomová bomba Hirošimy.
„Hlavně žádný dramata...“ drmolil mezi zuby, ale zjevně to nezabíralo.
„Nevím, co TO je, kde TO je nebo jak TO vypadá, ale je TO tu. A mám z TOHO obavy. O všechno a všechny. O
celej tenhle svět – o pravdu. O Tebe...“
Otočil se k ní a vypustil to ze sebe, jako se na podzim vypouštějí rybníky při výlovu. Akorát nešlo o to pochytat ryby. Šlo o to čapnout souvislosti.
„O mě mít obavy nemusíš, já vím, co TO je,“ s naprostým klidem v hlase odpověděla Činy.
„Tak mi to řekni, jinak z toho zcvoknu!“
„Budeš se tomu divit, ale je to...“
V tu chvíli kolem projel náklaďák a Činin hlas zanikl v rachotu motoru jako voda mizící do útrob skal.
McKennova kamionová přeprava za každého počasí si to prohučela kolem bez jediného náznaku omluvy za způsobené potíže.
„Cože?“ snažil se křičet Filip, ale jednak nebyl slyšet a jednak ho jeho mozek překřičel. Říkal mu tohle:
„Jak to, že tu jel Rob McKenna, bůh deště a neprší?“
Buď se Douglas Adams mýlil a McKenna není bůh deště, anebo je všechno jinak. Každopádně tu stál a nepršelo.
Takže...
Ani nevnímal, že mu celou tu dobu Činy něco vykládá.
„... se ptát,“ dokončila větu a jemně se na Filipa usmála.
„Ehm, co? Aha, se ptát.“