Zaplať a jdeme!“
Filipovi bylo jasné, že když tam nechá tisícovku, bude to tak akorát. Pak oba vypochodovali ven, sledováni polovinou malého městečka.
„Snad jsem toho tolik neřekl...“ A snažil se ji chytit kolem ramen. Činy se vysmekla a přešla na druhou stranu silnice.
„Tak jo, jak chceš.“
Filip se otočil a šel se opít do první hospody. Shodou okolností to byla vinárnička Sklep, kde točí velice dobré alkoholy všeho druhu. Obsluha je tu taková, že vám nedá šanci odmítnout...
Činy šla kaštanovou alejí sama, a co chvíli se otáčela, jestli za ní náhodou Filip nejde. Nešel a to ji štvalo.
Kapitola druhá
Starší a moudřejší lidé říkají těm mladším a méně zkušeným věci o životě proto, aby jim usnadnili cestu a zrychlili jejich vývoj. Mladší lidé toto většinou nechápou, a proto se vše vyvíjí tak, jak se to vyvíjí.
Pomalu.
Nebýt této skutečnosti, bylo by to s tímhle světem mnohem jednodušší a rychlejší. Ale zase není jisté, že kdyby tomu tak bylo, bylo by to jednak líbivé a jednak zdraví prospívající. Ale ono je otázkou, co je vlastně zdraví prospívající. Třeba takové pití alkoholu rozhodně ne.
To si Filip uvědomil hned příštího rána, kdy se probudil po ukrutné pitce, která se po jeho příchodu ve Sklepě strhla. Byl v jedné posteli, u jedné slečny a zcela nahý. Sotva otevřel oči, udivily ho tři věci.
Proč je tam?
Kde se tam vzal?
A kde vlastně je?
Než si stačil sám pro sebe na tyto tři otázky odpovědět, dostal do postele snídani a malou pusu k tomu.
Nádherné, mladé oči, nádherné, mladé tělo a nádherně velká kocovina upoutávaly po několik dalších sekund jeho pozornost, než jeho ústa začala artikulovat první slova.
První, co ze sebe vydal, bylo jakési zařehtání. Pak si olízl rty, aby zjistil, že jsou jako koberec. Suché a drsné.
„To je dobrý, to je dehydratace organismu. Vypij tohle a bude ti líp, uvidíš...“
Filip chvíli zíral na tu krásnou dívku, pak na nápoj, pak znovu na ni, a pak usoudil, že to teda zkusí. A opravdu.
Napil se a nápoj chutnal velice dobře. Byl chladný, plnotučný a v krku vyvolával dojem, jaký vyvolávají požárníci při hašení budov.
I žaludek přijal nápoj s nadšením, a tak ho Filip dopil až do dna. Pak udělal ten samý zvuk zařehtání jako předtím, ale byla v něm cítit úleva.
„Co to je za pití?“
„To dělává moje babička. Má dlouholeté zkušenosti s takovými stavy. Dědeček trochu pil, znáš to. Babička se o něj musela v jednom kuse starat. Snad díky tomu vymyslela tenhle úžasnej recept, kterej tě dokáže vytáhnout i z tý nejhorší kocoviny.“
To Filipovi připomnělo celý včerejšek a hlavně to, že si nepamatuje skoro nic ze zbytku dne poté, kdy se úplně pro nic za nic pohádal s Činy.
„Promiň, ale nějak mi vypadlo tvoje jméno...“
Nejenže Filipovi její jméno vypadlo z hlavy, on si div nepamatoval ani svoje.
„Šarlota...“ odpověděla mu a usmála se na něj přesně tím způsobem jako předtím v té kavárně.
„A jak se jmenuješ ty? Včera jsi moc nemluvil. Cosi jsi huhňal o jakémsi románu, Fordovi a Arthurovi, ale moc jsem z toho nepochopila.“
Tím Filipovi alespoň částečně naskočila zpět jeho paměť utopená ze včerejška v alkoholu.
„Jó, vlastně! Teď už si vzpomínám, my jsme spolu včera mluvili v nějaký kuchyni, nebo kde to bylo, viď?“
„Ta kuchyň je tady za těma dveřma.“
A ukázala směrem tam, kde se nacházely krásně zdobené dřevěné dveře s horní polovinou prosklenou barevným barokním sklem jako v kostele.
„Ty dveře vypadaj jako ze šestnáctýho století. Krásná práce. Která firma ti to dělala?“
„Žádná. Ty dveře jsou ze šestnáctého století. Dobrej postřeh.“
„Nene. Nevěřím.“
„Ne? Tak se podívej sem.“
Ukázala na malou kovovou destičku s nápisem:
Johannes und Brahmes, 1555.
„Počkej a co dělají ty dveře u tebe doma? Čekal bych je spíš někde v muzeu nebo na hradě.“
„Nic, prostě tady jsou a otvíraj se a zavíraj. A tohle sice není hrad, ale malá středověká usedlost, kterou naše rodina vlastní několik staletí. Ale o tom by ti mohla víc říct babička. Však počkej. Měla by se za chvíli vrátit z města. Byla se tam podívat, aby zjistila drby.
Ale předtím ti musím něco říct o našem malém městečku. Nejhorší věc, kterou tady můžeš zažít, jsou lidský
pomluvy. V podstatě by ti to mohlo připadat jako malichernost, ale tady mají speciální důležitost. Lidé totiž víc 8
věří pomluvám než pravdě. A tak když chceš, aby se lidi dozvěděli pravdu, musíš jim to podat jako pomluvu. Pak máš stoprocentní jistotu, že se to roznese a všichni to budou vědět. Zvláštní, ale pravdivé. Takhle to tu prostě funguje. Nechceš ještě jeden džbánek Otesánka?“
„Otesánek je to pití na poopiční stavy?“
„Jo, a docela vtipnej název tomu babička dala, ne?“
„No, to teda jo...“
A oba se rozesmáli.
Filip se konečně rozhodl vylézt z postele. Došla mu další věc. Je nahý. A sakra. Takže se stalo něco, o čem nevěděl, a bylo mu z toho najednou hodně těžko. Hlavně v souvislosti s Činy.
Snažil se vzít situaci do vlastních rukou.
„Ty Šarloto, my dva spolu... Včera v noci...“
„Co my dva spolu?“
„No jako chápeš...“ a ukázal směrem pod peřinu.
„Ne, nechápu. A jestli myslíš tamto, tak nic nebylo. A i kdyby něco chtělo bejt, tak by to nešlo, protože jsi usnul v půlce našeho rozhovoru v kuchyni. S bábrlinkou jsme tě dostali do postele a tím to skončilo.“
Filipovi spadl kámen ze srdce. To v první chvíli, ale ve druhé litoval, že si nic s tak krásnou holkou neužil.
Alkohol. Co ten dokáže.
„Počkej, proč jsem teda nahatej?“
„To se musíš zeptat sám sebe. S tím já nemám nic společnýho. Anebo že by bábrlinka? Můžeš se jí zeptat, až
přijde. Ale já to vidím spíše takhle. Totiž. Peřina, pod kterou spíš, má jednu unikátní vlastnost. Ohromně hřeje.
Většina lidí, co pod ní spala, si právě na tohle stěžovala a řešila to stejným způsobem jako ty. Svlékla se do naha.
Na tom není koneckonců nic špatného. Je to praktické i příjemné. Já také tak spím. Už od malička. Nemám ráda na sobě věci, cítila bych se v nich moc upjatá.“
„A co jsem měl na sobě, když jste mě ukládali?“
„Tričko, kraťasy a ponožky, jestli si dobře vzpomínám. Tady ty.“
A zvedla zpod postele ony propriety.
„A slipy?“
„Tak to netuším. Ale když se tady porozhlídneš, určitě je někde najdeš.“
A odešla do kuchyně, protože venku zrovna bouchly dveře. Babička se vrátila z drbů. Filip nelenil ani sekundu a jal se hledat ztracené slipy. Našel je hned vzápětí vedle postele z druhé strany.
„Tak co, už se mladej probudil? Ten toho teda včera nasekal. Celý město si o tom vykládá. Myslím, že až se dozví, co vyváděl, na hodně dlouhou dobu na alkohol zapomene.“
„Myslíš, babi?“
„Nemyslím, jsem si jistá. Ale mezi námi: S dědkem, dej mu bůh věčnou slávu, to bylo občas horší.“
Vzala Šarlotu kolem ramen a posadily se spolu na divan.
„To mi připomnělo jednu jeho slavnou neslavnou historku. Bylo to asi v osmapadesátým někdy takhle zjara.
Jako každej pátek dědek chodil chlastat do hospody za tunel. Jako pokaždý se ožral jak ta svině, ale tentokrát předved něco, na co do smrti nezapomněl. Já naštěstí u toho nebyla, a kdyby, tak by ses asi nikdy nenarodila, protože bych dědka opustila, a tím pádem by se nenarodila ani tvoje mamka, a tudíž ani ty. Prej byl tak vožralej, že přišel k baru a v domnění, že je to záchod, tam začal jakoby nic čůrat. To by nebylo ještě to nejhorší. Horší bylo to, že počůral starostu Císaře, který tam zrovna stál. Pak se o dědkovi vyprávělo dlouhý léta, že je jedinej, kdo dokázal pochcat i Císaře pána. Dědek z toho měl problémy, že ho za to málem zavřeli.“
„Dobré ráno.“
Filip vstoupil do kuchyně.
„Spíš dobrý poledne, mladej.“
Babička vždycky věděla, jak si povodit provinilce.
„Filipe, to je moje babička Terezie Peřková.“
„Ale vždyť my se známe, viď?“
Babička trochu Šarlotu překvapila. Filipa nikoliv.
„To jste vy? Neleželi jsme náhodou spolu v nemocnici?“
„Je vidět, že paměť ti funguje, tak to není s tebou ještě tak špatný, chlapče. Pojď si tady sednout ke stolu a řekni nám, cos to včera vyváděl za skopičiny.“
Šarlota teď na oba hleděla jako na zjevení.
Kapitola třetí
Jako na zjevení hleděla i Činy, ale úplně jinde. Ve vlaku. Zjistila, že si sedla do toho, který ji vezl úplně někam jinam, než chtěla.
„Takže tohle nejede do Kmindu?“
Ptala se spolucestujícího.
„Né, paninko, tohle jede do Dvořiště.“
„Tak vám pěkně děkuju.“