Kapitola čtvrtá
Každou sekundu se mění miliardy věcí. Takže myslet si, že je všechno stabilní a pod kontrolou je asi jako myslet si, že skokem z patnáctého patra si člověk může odřít maximálně loket. Stejná věc je myslet si o člověku, který
vypil nepočítaně piv a prokládal to stejným množstvím panáků, že si z toho bude na druhý den cokoliv pamatovat.
„Nezlobte se, babi, ale já si nic nepamatuju. S výjimkou jednoho světlého okamžiku tady z kuchyně, kdy jsme se s Šarlotou pravděpodobně bavili o tom, co se mi stalo. Ale to at' spíš Šarlota povypráví.“
„Šári, skoč mi, prosím tě, do města pro banány. Já je v tom drbání úplně zapomněla koupit.“
Nejenže babička Peřková vůbec nenechala Šarlotu povyprávět, ale docela nevkusně ji poslala pryč. Nu což, babičky na to mají právo, pomyslel si Filip. To však netušil jinou věc.
Sotva se za Šarlotou zavřely dveře, atmosféra se okamžitě změnila. Filip začal mít divné tušení.
„Filipe, nechci ti tu vykládat věci, co jsi včera prováděl, protože to jsou věci, které tenhle svět nezmění. Chci ti říct něco o tom, proč jsi tu.“
„To jako kde? Tady? Nebo na světě všeobecně?“
Z Filipa se pomalinku, polehoučku stávala malá myšička tlačená do kouta, bez možnosti úniku.
„Tak úplně od začátku. Pamatuješ, jak jsme spolu diskutovali o těch trolejbusech, co tu jezdily a pak je zrušili?“
„Jasně, taky proto mě překvapilo to, když jsem je tu uviděl. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Ale on je dal někdo do kupy a začal je provozovat. Tak to bylo, ne?“
Přistihl se, že tomu, co říká, každým dalším slovem sám přestává věřit. Místo toho se mu v hlavě začaly kupit myšlenky úplně jiného typu.
„Tak tedy. Necháme prozatím trolejbusy trolejbusama, to uvidíš později na vlastní oči. Začnu jinde. Měl jsi někdy pocit nebo tušení, že víš, co tě čeká, co bude, a nemohl jsi dělat nic jiného než čekat, až to přijde?
Filip začal vážně uvažovat, že se vymluví na to, že je mu po včerejšku zle a že si jde lehnout a že na takovéhle debaty bude mít čas třeba v příštím životě nebo tak něco. Ale neudělal to, respektive to ani udělat nemohl, protože babička začala mluvit sama dál.
Ale to je jen půlka věci. Ještě horší je to, že víš úplně přesně, jak to všechno dopadne a ty jsi pouze divákem, který vše sleduje, o všem ví, a přesto s tím nic neudělá? Tak tohle mám já. Od malička. Od té doby, co jsem poprvé v šesti letech četla Stopařova průvodce po Galaxii v kosmodromu na Žabím světě Etta.“
„Ale vždyť ta kniha neexistovala v době, kdy vy jste byla malá, a když už to tedy připustíme, jak mi potom vysvětlíte, že jste byla někde na vymyšleném místě?“
V duchu si říkal, aha, babka asi moc čte a teď tu fantazíruje.
„Ne.“
„Co ne?“
„Ne. Jednak nefantazíruju a jednak jsem ji četla. Měla na sobě velký nápis: NEPROPADEJ PANICE.“
Filip si přál být znovu opilý na mol. De facto si přál být cokoliv a kdekoliv, jenom ne zrovna to, co byl a kde byl.
Zmohl se na jednu jedinou otázku.
„Babi, kolik vám je let?“
„Podle toho, z jakého konce času se na to podíváš.“
„Dobrá. Kolik vám je pozemských let od vašeho narození do teď?“
„Něco kolem čtyři sta šedesáti.“
„Aha, nemáte tu nějakýho panáka?“
„Ale to víš, že jo. Je tu sedmdesátipětiprocentní slivovice z osmapadesátýho. Výbornej ročník.“
Na světě je moc věcí, se kterými se člověk musí vyrovnat. Tak zní jakýsi nepsaný zákon, jak přežít a nezbláznit se. Zde se lidé rozdělují do dvou kategorií. Jedni tuto skutečnost dokážou prostě ignorovat a druzí se s tím vyrovnávají po svém. Filip patřil k té druhé, početnější skupině, která to většinou řeší alkoholem. Dal si panáka, a když sklonil hlavu zpět, zadíval se na dveře.
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu ho znovu zaujalo to datum výroby. Pak se podíval na babičku. Pak znovu na dveře. Pak už nic neříkal a jen si nechal nalít známým hospodským gestem nový drink. Jeho mozkový kalkulátor mu hlásil toto: „Porucha není na vašem přijímači.“
Kapitola pátá
Svět je složitý. Hlavně v situacích, kdy si člověk přeje, aby byl úplně jednoduchý. Ale od toho je tu zákon schválnosti, trocha nevědomosti a tápání a výsledkem je složitost, která poznamená lidské životy nadosmrti.
Ten den potkala Činy ve vlaku jiného cestujícího. Byl to mladý, šarmantní chlapík, učitelský typ. Ale kdyby se šlo do podrobností, jistě by se nějaké ty mouchy na něm našly. Ale vše ponechme přírodně čisté tak, jak to viděla 10
Činy. Spíš tak zaslepeně, jak to viděla. Anebo ještě spíš úplně slepě, jak to vidět chtěla. Holt ženská. A bohužel totálně ztratila hlavu. Filip byl momentálně v jejím mozku asi tak na 359. místě, co se pořadí zájmu týče. I když
mezi 2. a 358. místem nebyl nikdo jiný, je to přesné označení toho, jak to Činy naprogramovala do svého mozku.
Ne proto, že by sama chtěla, ale proto, že onen mladík byl tak neodbytný a ne nepříjemný. A ona chtěla pouze zapomenout a být co nejdál skutečnosti. Znáte to, když člověk něco chce, tak je mu jedno, co tomu obětuje.
Speciálně ve vztahu mezi pohlavími. A to je bída. Proč lidi neumí najít normální rozumnou cestu, kdy si budou věřit navzájem, budou krotit své touhy a kontrolovat se, aby neubližovali těm, které ještě do včerejška milovali –
to je to opravdu tak těžké?
Anebo je to jen o nevyzrálosti? Stokorunačka putuje na adresu… – tak takhle by to ohodnotili v jednom televizním kvízu, který už bohužel neexistuje, ale který měl cosi do sebe. Myško vtipkár, ten holt ví své. A dál se Činy ani nemá cenu zabývat, protože je pro tento okamžik totálně ztracená.
Kapitola šestá
Mnohem zajímavější věc se odehrávala ve staré usedlosti.
„Babi, nechcete mi něco říct? Něco, co je jasné a co mě nebude nutit přemýšlet o divných věcech?“
„A jsi na to připraven?“
„Rozhodně je to lepší než tápat a domnívat se – se domnívám, nebo se pletu?“
„Víš, co je nejhorší na tom všem, co ti tady chci říct? Že se nikdy nepletu. Není to tím, že bych nebyla schopná se plést, to by znělo moc nabubřele, ale je to prostě tím, že mi vždycky moje vnitřní já všechno vyžvaní ještě předtím, než se něco odehraje, a já jsem jenom ponechaná to všechno sledovat. Lidi často schovávají pravdu co nejhlouběji a bláhově si myslí, že nikdo nechápe, oč běží. Jenže to je právě ten omyl. Není možné pravdu schovávat. A víš proč?“
„Ne“?“
Filipova odpověd' byla otázkou a byla otázkou jen proto, že stará žena na něj už tehdy v nemocnici zapůsobila jaksi nevšedně inteligentně a sečtěle. Chtěl jít opravdu do hloubky, protože, jak se zase on domníval, je to jediný
způsob, jak z toho všeho vyváznout živý, psychicky nepoškozen a zároveň se něco dozvědět. Tato dedukce však pocházela ze sledování filmů v televizi, většinou do 18 let nepřístupných a po půlnoci vysílaných. Dotknout se strachu, podívat se mu do očí. To jediné ho může vysvobodit ze zakletí. Anebo ho může vysvobodit další drobná věc. Vysvětlení.
„Protože je to něco, co stojí mimo nás všechny. Je to, jako bys chtěl stát tady a pak ještě na dalších sto padesáti jiných místech najednou a vědět o tom.“
„Aha.“
Filip nic nechápal a nechápal ani to, že bábrle zrovna stojí i na sto padesáti jiných místech...
„Je to jako nevysvětlitelné záblesky čistého vnímání. Je to jako vědět, že dvě jsou víc než tři.“
Filip jen lapal informace, a kdyby neseděl, tak se rozhodně posadí.
„Jak můžou být dvě víc než tři?“
„Tak, jako můžeš sedět na tomhle divanu a myslet si, že na něm sedíš.“
To Filipa dorazilo. Ono mezi námi by to dorazilo i kohokoliv jiného, ale jsme v románu, a tak to dorazí pouze Filipa. Doufám, že čtenáři souhlasí. Aspoň můžeme zvýšit napětí situace.
Pak babička náhle změnila téma. Jako když na hladině otočíte loďku z papíru o sto osmdesát stupňů směrem pod hladinu. Jediný a nejdůležitější důsledek je, že se potopí. A tak, jako loďka, potopilo se i další vysvětlování.
„Rozešel by ses s ní?“
„S kým?“
Filip čekal další salvu babiččina hudrování a chytračení, ale vzápětí pochopil. Babička velice dobře pochopila Filipovu situaci. A věděla i o všem, co se dělo jinde. Ale to nebudeme prozrazovat, protože to jednak není vhodné a jednak by to Filipa zbytečně znervóznilo. A to zatím není vůbec třeba. Později se všichni dozvědí proč. A všem, kteří teď křičí: Proč později, my to chceme teď, jen malá rada od babičky: Dočkej času jako husa klasu.
„S Činy, myslíš? A měl bych?“ zeptal se v zoufalství.
„Měl by ses domluvit s ní. Jedině ona ti řekne, jestli ano, nebo ne.“
A předvedla pozici, která je mezi jistými lidmi známá jako: Plná mísa jablek, což znamená, že jste připraven na vše a otevřen všemu, co přijde. Filipa to totálně konsternovalo, protože byl přesvědčen, že tenhle druh znakového jazyka je znám pouze třem osobám na světě a je přísně tajný. Jemu a jeho dvěma nejbližším kamarádům, se kterými to celé vymyslel. Bábrlinka je fakt asi o moc chytřejší, než jemu připadá. O to větší respekt v něm náhle vzbuzovala.
„Snad víš, jestli ji miluješ, nebo ne?“
„Upřímně řečeno. Já v tom mám jasno, ale když to řeknu jí, odpoví mi něco ve smyslu: A co je to milovat? Já nevím, co jí na to mám odpovědět.“
„Ne. Prostě ne.“
Babiččina odpověď byla jasná.