„Nic jí neodpovídej, ta holka nestojí za odpověď. Prostě na ni zapomeň. Je to jediná možnost, jak z tohohle celýho vyváznout bez psychický újmy.“
A měla pravdu. Tento typ dívek opravdu nestojí za to, se kvůli nim rozčilovat. Ty budou ztracené vždycky, stačí jen trochu zájmu z jiné strany a... Nemá význam to řešit.
Filip náhle pochopil mnohem víc, než by kdy sám od sebe čekal. Nikdy podobnou situaci nezažil, ale pochopil, o co stařence jde. To je divné.
„A babi, víte, co mě opravdu na té celé věci zajímá? Jestli je to všechno pravda a jestli je to vůbec možný.
Protože já nevidím ty věci až takhle jasně.“
„Věříš tomu, co ti tady říkám?“
„Rád bych, ale nemám pro to žádné důkazy.“
„A k čemu jsou ti důkazy?“
„Nevím, aby mě přesvědčily.“
„Potřebuješ přesvědčit, anebo víš?“
Filip se zamyslel. Začal totiž přemýšlet o jedné věci. Že vlastně neví. A to byl jeho kámen úrazu. Sám pro sebe musel uznat, že ne. Ale navenek řekl: „Vím.“
„Ty, Filipe, víš, co je největší chyba lidí, kteří si myslí, že jsou v pohodě a přitom nejsou? Já jsem o tom mluvila asi tak před deseti minutami.“
Pak následovala asi dvacetisekundová pauza.
„Dobře. Tak jenom tohle: Dočkej času, jako husa klasu.“
To Filipa zaprvé zarazilo a zadruhé mu to řeklo něco o tom, že je asi mimo. Měl vždycky takový pocit, když řešil podobné problémy ve svých šestnácti letech. Nechtěl se zabývat takovými problémy, protože mu to přišlo jednak ubohé a jednak mu už nebylo šestnáct. Jednoduše si tedy v duchu řekl: Holátka, nebuďte holátkama. A měl to vyřešené.
Ale holátka jsou neustále holátka. To se nezmění věkem. To se dá změnit jedině pořádným elektrickým šokem do mozku, a když ani to nepomůže, tak zbývá už jen navrtat malý otvor do lebky a vysát mozek. Nahradit se může čímkoliv. Senem, blátem anebo, a u toho se trochu pozdržme, černou dírou.
Jeden velmi chytrý pán zjistil, že v kdesi hloubi vesmíru existují jakési černé díry, které do sebe vtahují vše, co se k nim z okolí přiblíží. Jejich existence byla dlouho diskutovaná a nejasná. Nakonec se prokázalo, že opravdu existují. V tu ránu se spousta mladých nadějných astronomů snažila tyto fenomenální útvary hledat. Zlom nastal ve chvíli, kdy se úplnou náhodou zjistilo, že kdesi v centru Londýna existuje hotel, kde jsou lidé, kteří mají černou díru v hlavě.
K tomuto došlo při zdravotních prověrkách. Ani u jednoho zaměstnance nebyl nalezen uvnitř lebky mozek, ani něco, co by ho nahrazovalo. Zkrátka nic. Ale nic je hmotné. To, co se hlubším průzkumem zjistilo později, bylo šokující a překvapivé. Ano, tušíte správně, byla u nich identifikována přítomnost černé díry.
„Co s tím?“ ptali se jedni.
„A je to vůbec možné?“ hulákali druzí.
„Nedá se na tom vydělat majlant?“ nad ránem v baru debatovali hoteloví hosté o této možnosti, když se ta věc rozkřikla.
„To není žádná pravda!“ ozývali se zaměstnanci. Ale ty nikdo nebral v potaz. Proč taky někoho, kdo má černou díru v hlavě, brát v potaz, že jo?
Do hotelu to přitáhlo tisíce nových hostí, ale jen do té chvíle, než se zjistilo, že kdo měl jakoukoliv spojitost s tímhle hotelem, mohl si být jist, že do půl roku bude mít v hlavě místo mozku černou díru. Když se na tuto skutečnost přišlo, zvedla se stejně velká vlna strachu, jako když se přišlo v Hongkongu na SARS. Vědecké kapacity měly v tu ránu plné ruce práce. Hledaly se možnosti řešení. Celý hotel byl obestavěn pětimetrovou zdí a nikomu, kromě dopravců zboží, nebyl do hotelu ani z hotelu dovolen pohyb. Tím se mělo zabránit dalšímu šíření nákazy.
A jak vlastně funguje taková černá díra v hlavě? Testy prokázaly toto: Jakmile se někdo s černou dírou v hlavě začne bavit s někým, kdo tam ještě má mozek, černá díra se ho okamžitě snaží vysát, takže chování člověka s černou dírou v hlavě v takové situaci vypadá jako chování totálně vypatlaného šílence, který se vám snaží kousat do lebky.
A další důležitá věc, která se o černých dírách zjistila, byla, že jsou totálně vypatlané. Mnohem později, kdy byla nákaza již pod kontrolou, se zjistilo, že černé díry samy o sobě vypatlané nejsou, pouze zaměstnanci hotelu již byli takoví i předtím, než se nakazili. Také se zjistil původ nákazy. Překvapivě jím byla jedna číšnice, která po příjezdu do Londýna četla Stopařův průvodce po Galaxii. Díky působení této knihy, nového způsobu života a Staré příčiny se u ní černá díra materializovala a postupně jí pohltila mozek. Tvrdilo se, že jediný způsob, jak to mohla černá díra dokázat, byla jakási spojitost s Polskou republikou. Ale tato zpráva je nepodložená a zlí jazykové tvrdí, že je v tom zapojena i Brazílie. A tím celá tahle historie končí. Jednak proto, že se černé díry dostaly pod kontrolu a jednak proto, že nikoho nebaví se zabývat někým, kdo nemá mozek v hlavě.
Kapitola sedmá
„Babi, proč tedy jsou dvě víc než tři?“
Filip se snažil dostat odpověď, aby se pro něj náhodou tahle neznalost nestala kamenem úrazu.