„Dočkej času jako husa klasu. Na to, abys opravdu mohl vidět Slunce, si prvně musíš pořídit brejle, ty trumbero.
Ale stejně se mi líbí, jak na to jdeš.“
„Jaký Slunce? Co to má za souvislost?“
„Tím se netrap. Raději si dej panáka, protože ho budeš potřebovat.“
Tím ho babička totálně usadila. Dal si teda panáka té výborné slivovice a už nic nenamítal.
„To, co ti teď budu vyprávět, a říkám to hned na začátek, je trochu divné a možná na hlavu postavené, proto to ber tak, jak to uslyšíš, a nezabývej se detaily. Důležité je to vidět v souvislostech.
Slibuješ?“
„Jo, ale stejně...“
Co to ta bábrle na něj zase kuje za pikle? Cožpak už toho nebylo dost? Ale panák slivovice začal ve chvíli fungovat a tak se mu mozek a myšlení trochu uvolnilo, a to byla přesně ta chvíle, kterou milá bábrlinka využila ke svému vyprávění.
„Začnu s tím, jak je to se mnou doopravdy. Dřív jsem nebyla člověk. Byla jsem květináč petúnií, kterej se objevil zcela náhodou několik kilometrů nad povrchem Magrathey. No, ono je to vlastně tak, že jsem byla jaderná střela, kterou z Magrathey vyslalo její obranné zařízení proti Srdci ze zlata. Díky jedné chybě a působení nekonečné nepravděpodobnosti došlo k tomu, že jsem se tedy, jak už jsem řekla, stala květináčem petúnií. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo: To snad né, už zase? A pak jsem se už jen propadala zpět na povrch a čekala, až se o něj roztříštím. Jenže pak se stala ta věc, která mi dodneška leží v hlavě a kvůli které ty jsi tady. Douglas Adams napsal v té knize, kterou jsem četla až mnohem později na tom kosmodromu, že kdybychom věděli, proč jsem si myslela právě tohle, lidé by toho věděli mnohem víc o podstatě vesmíru. Jenže problém je, že já nevím, proč jsem si to myslela? To věděl jenom on. A ty musíš najít smysl toho, proč to ten člověk takhle napsal. Je hezký, co všechno napsal, jak našel na všechno odpověď, ale to nic neřeší, chápeš? Vůbec nic tím nevyřešil. Akorát tím nastolil další otázku: Proč to všechno? Musíš za ním dojet a zjistit to.“
„No jo, babi, ale problém je ten, že už umřel. Takže to už asi nikdy nikdo nezjistí.“
„Ne, tomu nevěřím, protože co já zase vím, je, že ty mi na to přineseš odpověď.“
Filip byl připraven na cokoliv, ale na tohle rozhodně ne. Místo toho ho napadla jiná věc.
„A jak jste teda dopadla na té planetě, když jste byla květináč petúnií?“
„Chytrá otázka, říkala jsem, že na to jdeš šikovně. Tak tedy. V podstatě jsem nestihla dopadnout na povrch a roztříštit se. Pole mimopravděpodobnosti, které se tam vynořilo, aby na poslední chvíli ucpalo díru v časoprostorovém kontinuu vesmíru po Srdci ze zlata, aby tak byl zachráněn vesmír před zkázou, způsobilo, že jsem se materializovala na Zemi jako mladá holka v roce 1555. Důvod to mělo jediný. Měla jsem tě potkat a to se teď stalo. Douglas Adams totiž netušil jednu dost podstatnou věc. Ne, počkej, abych byla přesná, on ji tušil, ale nedomyslel do konce. Že totiž každej atom obsaženej ve vesmíru ovlivňuje každej další atom, a to nepředvídatelným způsobem. Takže výsledek tohohle vzájemného působení je ten, že byl vyvolán Nový Důvod.“
„A co je Nový Důvod?“
„Nový Důvod je další z triků vesmíru, kterej je potřeba prozkoumat a je ukrytej nevím kde. Je na tobě to zjistit.
Jsi první člověk, kterej se o něm dozvídá. Ale uvědom si jednu věc. Nějak tě ovlivní a zároveň to ovlivní celý
vesmír. Takže ti radím, s nikým o tom nemluv, protože nevíš, co tím můžeš způsobit. Každopádně, až ho objevíš, nediv se mu a nehledej žádnou příčinu Nového Důvodu, nebo tím vyvoláš Novou Příčinu nebo něco ještě mnohem spletitějšího.“
A to bábrlinka neměla vyslovovat. Protože tím právě vyvolala Novou Příčinu v existenci.
Filipovi se z toho malinko motala hlava, ale spíš to bylo tím, že už měl v sobě zase několik panáků. A můžete mít tělo a svaly, jaké chcete, stejně víc panáků než dvacet nevypijete. 75procentní lihovina je 75procentní lihovina.
Pro něj bylo jednak štěstí, že jich ještě dvacet nevypil a jednak, že bábrle uměla udělat Otesánka.
„A jakej je rozdíl mezi Důvodem a Příčinou?“
„Spíš se mě zeptej takhle: Co mají společného a jak se ovlivňují?“
„Tak dobře, co mají společného a jak se ovlivňují?“
„To bych taky ráda věděla.“
„No jo, ale proč jste teda chtěla, abych se vás na to zeptal?“
„Třeba bys na něco přišel tou otázkou. Jak jsem říkala, vesmír je hrozně složitej a nepředvídatelnej...“
„Já v tom nevidím žádnej rozdíl. Jestli mám důvod k tomu, něco udělat, tak je to zároveň i příčina, proč to udělám. No jo, jenomže to nevysvětluje, že to je jedno a totéž. Důvod vlastně nemusí bejt příčina. A naopak.
Můžou se stát jeden druhým, ale to jenom za určitých podmínek.“
„A za jakých?“
Babička ho chytře nechala dumat a vymýšlet. Otázky najednou kladla ona a on jí na ně nevědomky odpovídal.
Klasický příklad, jak funguje vesmír. Totálně živelně bez jakékoliv platné předpovědi.
„To je jako v meteorologii. Jak bude, víš stejně až tehdy, když už tak je. To je, si myslím, základní podmínka.
Takže na to, aby sis udělala hezkou dovolenou plnou slunce, potřebuješ znát celý systém chování mraků, směry větrů, tlaky, teploty a asi milion dalších údajů, abys spolehlivě mohla odhadnout počasí v místě, kde se budeš
chtít rekreovat. Ale do toho ti stejně vždycky skočí náhoda a můžeš jít s tím vším, co o tom víš, do háje. Ale proč o tom mluvím. Věci se dají spolehlivě vychytat jedině tehdy, až existují.