A stejný je to i s důvodem a příčinou. Teprve, když existují a nějak se projeví, můžeš něco pochopit. Takže já nejenže potřebuju Nový Důvod, ale já potřebuju i Novou Příčinu a k tomu ještě Pořádně Velkou Náhodu, aby se projevily zrovna tam, tak a tehdy, když tam já budu.
A to se může v podstatě stát kdykoliv a kdekoliv.“
„A jak to chceš zařídit, abys tam u toho zrovna byl?“
„Nijak.“
Teď Filip trochu zaskočil bábrlinku.
Té došly otázky.
Vůbec. Oba dva jen seděli, dumali a přemýšleli o tom, co tu zrovna probírali. Nakonec tu chvíli ticha protrhla Šarlota, která se vrátila z města, nic netušíc.
„Ahoj.“
Nic. Oba seděli dál jako zařezaní.
„Ahoooj!“
Šarlota zvýšila hlas, aby vůbec zaregistrovali, že tam je.
„Co je to s vámi? Mlčíte tu, jako kdyby bylo po pohřbu. Co se stalo?“
Zase nic. Nikdo nehnul ani brvou.
„Posloucháte mě vůbec?“
Šarlota už začala být krapítek nervózní.
První, kdo se probral, byla bábrle.
„Co jsi to říkala?“
„Zdravila jsem vás. A už jsem si pomalu začala chtít povídat s lustrem, protože mi to připadlo smysluplnější...“
„Trochu jsme se s Filipem zamysleli.“
„Tomu říkáš trochu zamysleli? Vždyť jste vypadali jako dvě sochy, které právě dokončil nějaký hodně šílený
sochař, a odskočil si na pivko, než pořádně zaschnete. Nad čím jste přemejšleli? Nebo jakej důvod jste k tomu měli?“
Při slově důvod se probudil i Filip.
„Ty už jsi zpátky?“
Šarlota jen zakroutila hlavou.
„Co jste tady proboha dělali? To jsem ještě nezažila...“
„Povídali jsme si, jak jde život, babička mi vyprávěla její životní historii a tak různě.“
Šarlota byla jednak citlivá dívka a jednak to byla vnučka babičky Peřků. Takže vykládat jí tyhle obecný bláboly ji nejenže nebavilo poslouchat, ale hlavně cítila, že se tu před ní něco tají. Když se totiž lidé chovají stylem jakoby nic, vždycky je tam něco skrytého. Nevěděla co, ale každopádně ji to mrzelo. Cítila se podvedená, aniž by to dokázala vědomě vysvětlit. Přesně takhle špatně se cítila vždycky, když jí její mamka v něčem lhala. Nebylo to zlomyslné lhaní, ale to klasické lhaní pro děti. Speciálně o sexu, vztazích a tak. Její maminka totiž žila v přesvědčení, že děti nesmí o takových věcech nic vědět do dvaceti let, jinak se zkazí. Omyl asi tak devadesáti procent rodičů. Bohužel poznamenávající do dneška neustále životy tisíců a milionů mladých lidí, kteří díky tomu, že se o ničem nesmí bavit a mají všechno zakázané, berou tyhle věci později, až dospějí, velice divně a dalo by se říct, že vůbec nejsou připraveni na opravdový život. Což je ten nejhorší důsledek takové výchovy. No zkrátka hrůza. Tak z takovéhleho prostředí pochází Šarlota, jinak opravdu milá a hodná holčina. A možná, že právě poznamenána prostředím, ve kterém žila a vyrůstala, se stala o to víc celkově alergická na všechny druhy tajností a lží. Opravdu to nesnášela. Na jednu stranu dobře, ale z druhé strany byla málo odolná proti takovým špatnostem. Všechno občas zbytečně vztahovala na sebe a trápilo ji to víc než ty, kteří jí vnitřní bolest působili.
Ale zároveň jim nedokázala ublížit. Držela to v sobě.
„Víte, co jsem koupila ve městě?“
Začala úplně z jiného konce. A udělala nejlépe, jak mohla. Ve škole života by za to dostala jedničku s hvězdičkou. Když totiž nemůžete někoho přimět k tomu, aby začal mluvit o věcech, které před vámi tají, máte dvě možnosti. První je vůbec se o tom nebavit a nechat to plavat, dělat, že vás to nezajímá a druhá možnost je: Šikovně na to jít od lesa, až se onen dotyčný prořekne, a pak to z něj pomalinku vytahovat, až to z něj nakonec vypadne. Ta první cesta je cesta lidí, kterým nevadí, že se jim lže a doslova se s nimi oře. Druhá je pro ty, kteří považují otevřenost a upřímnost za velice důležitou součást života. Druhá cesta je mnohem komplikovanější, ale zároveň o to křehčí ve vztahu k někomu, kdo řeší věci první cestou. A nejhorší je to, když nevíte, jakou cestou ta druhá osoba řeší věci. A úplně nejkomplikovanější situace nastává ve chvíli, když jsou ty osoby dvě a víc. Tam se potom vyskytuje mnoho dalších problémů a překážek. Někdo to nazval chováním zvířet ve stádě. Nebo ve státě?
Každopádně výsledek to má jediný. Jedinec se stádu (nebo státu, podle toho, ke kterému živočišnému druhu se řadíte) neubrání, a když, tak musí buď větší půlku stáda pozabíjet, anebo přesvědčit. Většinou je jednodušší první cesta, ale to většinou končí špatně. Pak tedy zbývá druhá, ale to musí být zase člověk ukrutně vychytralý. A co Šarlota?
„Za bé je správně.“
Tím je oba totálně zmátla. Ani Filip ani bábrlinka netušili, co je možnost za á, natož aby věděli, co je za bé.
Když se vás někdo snaží zmást tím, že na vás kuje pikle, další cesta, jak mu v tom zabránit, je zmást jeho něčím ještě zmatenějším. Ale musíte si dát pozor na to, abyste neroztočili Spirálu Nesmyslnosti, protože potom vám hrozí psychická újma, která se nemusí do smrti vyléčit.