„Co za bé, jaký za bé?“
Filip se chytil okamžitě. V mžiku přestal přemýšlet, jak před Šarlotou cokoliv tajit. S bábrlinkou to bylo malinko složitější, ale protože už měla svůj věk a navíc měla pro ten den přemýšlení až po krk, nechala situaci situací. To stejně není podstatné, řekla si pro sebe a šla něco kuchtit. Byl totiž čas oběda. Ale něco hluboko v jejím mozku jí neustále připomínalo – co vlastně? Čím víc se snažila na to přijít, tím víc se to stávalo nepolapitelným. Šarlota měla pro tu chvíli jistotu, že je zaměstnala natolik, že alespoň pro tento den má z krku problém tajností a spikleneckého chování.
Kapitola osmá
Hrob Douglase Adamse byl nenápadný. Rakev byla krásná, zdobená a uvnitř si celé té krásy posmrtného života užívala Douglasova mysl. A v této tmě, kam nikdo neviděl, se začalo něco dít. Tělo, jako každé mrtvé tělo po dvou letech, již rozhodně nezářilo novotou. Ale i přesto.
Palec levé ruky se pohnul.
Pak chvíli nic.
Ukazováček to nevydržel a napřímil se.
Levá noha zkusila ohnout koleno a kupodivu se jí to podařilo, pak se přidal trup, a když to mysl viděla, řekla si, že se chce asi obrátit, a tak se zapojila a tělo se v hrobě otočilo. Mysl byla přesvědčena, že tím to zase na pár let všechno skončilo a ona si bude opět moci užívat posmrtných radovánek. Ale bohužel měla smůlu. Tělu se chtělo za dalších pět minut otočit znova. Zmatená mysl nechápala, co se to děje. Oni mi snad nedaj pokoj ani po smrti, pomyslela si, a raději se vypařila na mejdan o tři hroby dál.
Kapitola devátá
„Ty, poslouchej, Šarloto, co jsem to vlastně včera vyváděl? Bylo to opravdu tak hrozný, že si o tom povídá celý
město?“
„No tak hrozný to zase nebylo, nebo jak bych ti to řekla – chování nebylo to nejhorší. Horší bylo to, cos jim říkal.“
„A co to bylo? Co jim já vůl říkal, to musely bejt nějaký hovadiny, co?“
„Když ti to mám říct upřímně, tak to nebyly vůbec žádný hovadiny.“
„A co teda?“
„Tvůj pohled na tohle městečko. Pravda o tom, jak to tu chodí. A to byla ta chyba. Tady nesmíš prezentovat pravdu jako pravdu, ale šikovně to obout do podoby pomluvy, jako že jedna paní povídala. Nesmíš používat první osobu, ale zásadně třetí a nejlíp v množným čísle, to je nejjistější. Ale to jsi ještě včera nevěděl, bohužel.“
Filip se styděl. Ale neměl proč. Stydět se za pravdu? Co to je za pocity, které jím právě zmítaly?
„Oběd!“
Babička volala z kuchyně. Jídlo krásně vonělo po celé usedlosti. Bylo trochu po poledni, asi tak tři hodiny. To, co se připravovalo na plotně, byla klasika. Vepřo, knedlo, zelo. Vepřové pěkně propečené, s kůrkou, knedlíky houskové, velké a nadýchané a zelí jemné, měkounké a skoro až mazlavé. Dohromady to tvořilo něco, čemu jen stěží člověk odolal. Navrch ještě pořádně sosu. K tomu bábrle vytáhla tři lahvinky Braníku, piva, které snad jako jediné na světě chutná líp teplé než vychlazené. A mohlo se začít hodovat.
Prvně se však podávala polévka. Domácí hovězí s nudlema.
Jak ty babičky dokážou tak dobře vařit? Neuvěřitelné.
Filip se do toho pustil, jako kdyby tři dni nejedl, což byla skoro pravda. Polívka v něm zmizela během minuty a už nedočkavě pokukoval po hlavním chodu. Babička viděla jeho reakci a byla spokojena. Jako každá babička, která vidí, že mladým chutná. Ani nedojedla a jala se mu nandávat.
„Kolik chceš knedlíků?“
„Nevím, osm?“
„No, podívej, Šári, to je chlap. To není jako ty. Dva a dost.“
„Ale babi...“ a zakroutila hlavou. Podívala se na Filipa a zase se na něj usmála.
„Hmm, je to výborný, babi.“
Mluvil s plnou pusou, až mu kapal omastek od úst.
„Tak nemluv a dlabej. Neboj se, máme toho dost. Zbyde ještě na večeři.“
Nakonec to dopadlo tak, že si Filip ještě dvakrát přidal a počet knedlíků se vyšplhal na 17. Zapil to řádnými doušky Braníku a jemně si odkrkl. Pak se ještě dorazil zmrzlinou a odvalil se na divan, jak to dělával dědeček. Jak to dělávají všichni dědečkové, otcové a potom synové a po nich vnukové a pořád takhle dál. Usnul a to byla příležitost pro ženské uklidit, umýt nádobí a jít sledovat televizi, v níž běžely nekonečné odpolední seriály.