Každé pohlaví má vyvinut v mozku svůj způsob relaxace. Možná by stálo za pokus tento fenomén prozkoumat.
Ale když vidíte takovou odpolední siestu, a ještě se předtím náhodou také účastníte oběda, prostě to na vás padne a ze zkoumání není nic. Tím ovšem zjišťujeme, že se tento problém jen tak nevyřeší. Ale otázka rovněž je, jestli to vůbec někdo řešit chce?
Lidi jsou holt lidi. Ty nezměníte. A tady je další věc. Všechno se ve vesmíru neustále mění, ale jediná věc, která se snad nikdy nezmění, jsou lidi. Unikátní forma života. Ale čím vlastně? Tím, jak dokážou být hnusní, jak dokážou ubližovat, jak dokážou podrážet. A nejhorší jsou ti, co si to vůbec neuvědomují. Každému se rozhodně v životě stalo, že se nechoval úplně tak, jak by měl. Ale je jen hodně málo těch, kteří si to dokázali přiznat a přiznat to i před ostatními, a tím odčinit svoje hříchy. Ale to začíná být depresivní jako Marvin, a proto dost o tom.
Ukončeme tuhle úvahu tím, že si řekneme: Tohle je prostě problém někoho jiného.
Kapitola desátá
Už jste někdy viděli squat? Víte vůbec, kolik lidí žije tímhle způsobem života? A víte o tom, že jsou šťastní?
Z tohoto nevěděl Filip ani čí. Franta zase nevěděl ani čí o Filipovi. A náhoda tomu dala po třech mizerných letech, kdy jeden o druhém pouze slyšeli, že konečně došlo k jejich setkání. Filip slýchával od svých známých, jak se jezdí na party, berou se tam drogy a pak ženský a všechno je divoký a hrozná pohoda. Lidi tomu říkaj Squat. Hraje tam Dj Franta a vůbec, vždycky Filipovi říkali, že měl jezdit s nimi, aby to zažil. Tak to bylo zhruba tak všechno o téhle subkultuře a Frantovi, co Filip věděl. Každopádně jedna věc ale zůstávala na tomhle „přes drby“ vztahu mezi nimi otázkou. Šlo v podstatě o to, že když už se Filip čas od času nechal přemluvit a jel na party, kde měl hrát Franta, nikdy neměl to štěstí ho byť jen uvidět na dálku, neřku-li ho potkat.
A naopak, kam měl přijít Franta, měl Filip zrovna nějaký hodně náhlý důvod, proč se tam nemohl dostavit.
Celé tři roky se takhle kolem sebe motali, až se stalo, že se prostě potkali. Neuvěřitelná náhoda tomu dala, že oba stáli tváří v tvář a pozorovali se navzájem, kdo že to vlastně jsou. Filip byl překvapen tím, jak vypadal Franta a Franta přemýšlel nad tím, že čekal úplně někoho jiného. Filip ho nezaujal, tedy na první pohled.
„Tak ty si ten Franta?“
Co jiného asi taky mohlo Filipa napadnout.
Franta jen tak po očku na Filipa mrknul a podal ruku.
„Nazdar.“
Filip se otočil a šel si povídat na druhou stranu stolu, kde ho volala jakási dívka – černé vlasy, černé oči, černé oblečení a kolem pasu trochu řetězů. Stříbrných, takže na ní svítily. Byla jako vánoční stromek. Na krku měla náhrdelník, sestavený z malých dřevěných kostiček, které byly pomalovány texturami na variace černá a bílá.
Nejzajímavější na ní však byly její hodinky. Byly to digitálky, z roku 1980. Nic moc, obyčejné, ale ta nejzajímavější věc na nich byla ta, že šly obráceně.
„Ukaž mi ty hodinky, voni ti jdou obráceně? Co to je za nesmysl?“
„Nevím, já je našla po jedný párty a líbily se mi, tak jsem si je nechala.“
„Hele, čumajte, vona má hodinky, který jdou obráceně!“
Filip čekal nějakou odezvu, ale dostalo se mu jen chytře vypadajících pohledů typu: Komu to říkáš? To my přece dávno víme.
Znovu se podíval, tentokrát blíž a zjistil čas.
5:12:10
Chvíli to pozoroval.
5:11:48
Ještě chvíli se díval.
Pak vzal dívčinu ruku a zmačknul tlačítko s datem. Den a měsíc souhlasily, ale co nesouhlasilo, byl rok, respektive dva a úplně přesně –2. Trochu ho to překvapilo a tak zkusil na těch hodinkách čas nastavit na 2002.
Nic. Stále –2. Nešlo to. Minulost či přítomnost zkrátka neměly, nebo lépe řečeno si ji nepamatovaly, protože ten, kdo je konstruoval, si to zřejmě nepřál. K čemu takové hodinky v tom případě jsou...
„Půjčila bys mi ty hodinky na chvilku?“
Filipa napadla jedna věc.
Dívka souhlasila a sundala si je z ruky. Podala je Filipovi a ten je vzal do ruky, jako když poprvé držíte v rukou svého prvorozeného syna. Dívku trochu překvapilo jeho chování, ale nechala to být, protože někdo další přišel a nabídl jí jakýsi prášek, který vdechla nosem, a pak už ji nezajímalo zhola nic. Snad ani její život. Ale Filipa ano.
Toho zajímal jeho život najednou sakra moc.
„Takže takhle je to. Tohle jsem potřeboval najít. To je Novej Důvod.“
Díval se na hodinky, mnul si jejich náramek mezi prsty a vesele si pobrukoval. Dokonce se mu začalo na té párty líbit. Franta mezitím někam zmizel a k Filipovi přišel pokecat jeden ze squaterů. Klasický příklad. Když je někdo squater, ten opravdový Squater s velkým „S“, tak to bude určitě někdo jako tenhle člověk. Nenápadný týpek, trochu ošumělé šaty, vlasy většinou všemi směry, úplně nezávislý na čemkoliv kromě drog. Nelze se s takovým člověkem bavit byť jen o fotbale, či o jakémkoliv sportu, protože ho buď vůbec neprovozuje, natož sleduje, anebo protože o něm neví nic. Takoví lidé mají celkem jednoduchý způsob života. Nabourat se do nějakého opuštěného 16
baráku, udělat si z něj squat a čekat, než je soudem majitel či agentura vyhodí. Pak znovu najít nějaký barák, znova vniknout dovnitř a historie se opakuje. Pouze doba pobytu se mění. První rok vás to může bavit, ale jakmile tak žijete deset a víc let, už jste jenom „šťastní“. Co však vysvětluje toto slovo přesně, nebo kde je štěstí v tom, žít takhle, na to vám už nikdo odpověď nedá, maximálně vám každý řekne: „Nechceš dávku?“
Co je však rozhodně zajímavé a poučné na tom být squater je, že se naučíte klamat úřady, zapojovat si elektrický proud bez placení, stanete se hercem svého vlastního života a nemáte žádné vážnější starosti, snad jen nepříjemné stavy po předávkování se drogami. A že by takhle jednoduchý vesmír byl, tomu Filip nechtěl věřit ani trochu. Takový způsob života je opravdu pro jiný typ lidí. To, co zajímalo jeho, byly momentálně hodinky, které právě teď ukazovaly čas něco před pátou hodinou. Filip si neustále nemohl zvyknout na to, že přišel někam později, než od tamtud odešel. Vrtalo mu to hlavou a nevěděl, proč to tak je. Ale nějaký Důvod tam byl. Nový
Důvod. Tak to by měl. Ale co s ním?
Převracel hodinky v ruce a rozhodl se, že ať to vypadá jakkoliv špatně a nemorálně, tak si je prostě nechá. Té dívce stejně jenom překážely. Vzduch venku byl příjemně teplý a voněl kaštany. Asi tak před hodinkou sprchlo, takže zem byla ještě vlhká a místy jste v kalužích mohli zahlédnout vodoměrky, jak si to běhají po hladině. Jen tak, jako by se nic nedělo. Filip procházel pod lampou pouličního osvětlení a až teď si všiml, že hodinky mají jméno.
Bylo vyryto na ciferníku a přečíst jste ho mohli pouze z jistého úhlu, kdy se světlo lomilo tím správným směrem.
Stálo tam: N. P.
„N. P., hmm, co to může bejt?“
Filip v duchu uvažoval, co ty dvě písmena mohou znamenat. Nepřišel na nic a tak se rozhodl, že se na druhý
den půjde zeptat do hodinářství a třeba tam mu někdo poradí.
„N. P.?“
Jako by to už někde slyšel, ale kdy a kde? A za jakých souvislostí...
Kapitola jedenáctá
Ráno se Činy probudila, a sotva otevřela oči, skočil na ni celý svět znovu. Ach, jak byla štastná ještě před několika sekundami, kdy její sen o Filipovi vrcholil jakousi příjemně erotickou scénou. Proč na něj musí neustále myslet a vzpomínat, když ho nemiluje? Nebo alespoň jí to tak připadlo, že někoho milovat znamená něco jiného, a ne rozhodně to, co cítila k němu. Ale přesto jí chyběl. Navenek však nedala znát nic. Začal další den, zcela bezvýznamný a nudný jako ty předcházející. Její nálada byla na nule.
„Uděláš mi snídani!?“
Gregoryj jen uslyšel její křičení až do koupelny.
„To víš, že jo, miláčku, hned na to vletím.“
Kdyby viděl Činy, jak se na tu odpověď zatvářila, udělal by všechno proto, aby snídani neudělal. Takový obličej vyjadřoval pocit: Proč tu někdo skřípe zubama, to je přesně to, co úplně nenávidím!
Bohužel pochopila o Gregoryjovi pár věcí od té doby, co se potkali v onom vlaku. Byl hrozně milý, hrozně hodný, hrozně jemný a tím byl právě pro Činy tolik nesnesitelný. Ze začátku jí to ani tolik nevadilo, ale postupem času jí to začalo lézt na nervy. Nekladl žádný odpor, nehádal se s ní, neměl v sobě tolik vášně při milování, byl to pro ni zkrátka ňouma, se kterým si může dělat, co chce. Některé ženy to mají rády, ale to nebyl rozhodně případ Činy.
Ta se zachovala jako obyčejně, tedy nepředpovídatelně. Nečekala, až se Gregoryj dosprchuje, nečekala ani na skvostnou snídani, protože měla namířeno úplně někam jinam. Vzala na sebe pár věcí a už to valila dolů po schodech z baráku, pak vstupní branou ven a po silnici na nejbližší zastávku autobusu. Neměla s sebou nic, jen pár drobných na cestu a touhu. Ale po čem vlastně? Od rána ji tento pocit přepadl již podruhé a ona se mu nedokázala ubránit. Nestávalo se jí to často, respektive nestalo se jí to nikdy předtím, do té doby, než potkala Filipa.
Autobus si to přikodrcal a už jela. Krajina se kolem měnila jako na běžícím pásu. Tu kus lesa, tam zase pole a traktorista, jinde zase domky se zahrádkou a občas si všimla posedávající partičky mladíků kouřících marihuanu a smějících se na ni. Nemávala jim, protože je odsuzovala. Jednak za to, že kouří nějaké konopí a jednak za to, že byli tak mladí a tak rozverní. Cesta se stávala nudnou a nudnější, všechno se po určitých fázích opakovalo a tak Činy usoudila, že si zdřímne. Zavřela oči a propadla se do říše snů.
První sen, co se jí zdál, byla jakási změť starých zážitků z dětství, propojovaná s prostředím planety Que Pasalas, v souhvězdí Jara a Léta, kde se celý čas střídají pouze tato dvě období a všechno je neustále v rozpuku. Často na tuhle planetu vzpomínala, protože to byla snad jediná příjemná věc, co na cestách vesmírem s Fordem, Arthurem a Slartibartfastem zažila. Respektive to, co ji zaujalo a bavilo. Jinak to byla pro ni snůška bláznivostí, doprovázená Fordovými výstupy a Arthurovým neustálým skřehotáním. V podstatě ani nevěděla, proč tehdy s nimi letěla.
Stará Příčina.
A Starý Důvod.
A dost o tom.
Probudilo ji drncnutí, které ji shodilo ze sedačky, a ona se náhle ocitla opět na Zemi na zemi. Řidič se jí snažil 17
za volantem omluvit, ale nebylo slyšet skoro slova, protože motor autobusu řval jako tur.
„Do prkýnka dubovýho, to neumíš řídit?“poslala směrem k řidičovi, ale ten z přesně stejného důvodu neslyšel, takže se jen usmál do zpětného zrcátka a pokračovalo se v jízdě. Autobus se kolíbal a Činy byla za chvilku opět tuhá.
Další sen byl zajímavější. Stála v něm na kopci, dívala se směrem dolů ze srázu a přála si umět létat. Rozběhla se a skočila. A opravdu, letěla. Nikdy si tenhle pocit nevychutnala jako teď, protože se jí v tom snu stala další věc.
Věděla, že je to jenom sen, a čím víc si to uvědomovala, tím víc ho dokázala řídit. Přála si něco a bylo to tam. Přála si třeba whisky s kolou a v tu ránu letěla s ní. Přála si meruňkové knedlíky a byly tam. Chtěla mít zlatý prsten a už
se jí skvěl na prsteníčku. A pak si přála, aby tam byl Filip. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy autobusáka už přestalo bavit se jen tak nečinně dívat na spící Činy. Jal se ji probouzet.
„Vstávat paninko, konečná. Ať nezaspíte svoji veselku...“
Činy otevřela oči a měla přesně ten výraz ve tváři, který říkal – no, to samé, jako to bylo s Gregoryjem. De facto mlčela, ale zabíjela pohledem. To jí teda šlo náramně dobře. Co jí šlo už méně dobře, bylo jakékoliv cestování.
„Jak to, konečná? To už dál nejedete?“
„Bohužel, nejedu, není kam. Tady končí cesta.“
„Ale já chtěla jet do Kmindu. A tenhle autobus tam jede, nebo se pletu?“
„Né, nepletete, tenhle autobus se tam vrací, ale až za půl hodiny, až se bude vracet stejnou cestou, jakou přijel sem.“
„Takže já zaspala?“
Autobusák jen pokrčil rameny a poslal Činy k nejbližšímu krámku, aby si koupila něco ke čtení a počkala, až se autobus bude vracet.
Koupila si Red Bull, aby už nezaspala.
Kapitola dvanáctá
V ten samý den, na té samé kulaté planetě, v tom samém trojrozměrném a trochu nudném světě, tak přesně v tenhle den se Filip vydal hledat nějaké znalce přes hodinky. Navštívil obě hodinářství, ale ani v jednom neuspěl.
Nikdo neznal iniciály „N. P.“.
„Aha,“ řekl si Filip, „ono to asi nebude v tom, znát tu značku, ono to bude v tom ji objevit a poznat a pak možná...“
Ani nechtěl domýšlet to, co se mu tlačilo na mysl. Zahnal to myšlenkou na Šarlotu. Co asi dělá? Jak se má?
Dlouho ji neviděl a chyběla mu její vlídnost a ochota a... To božský tělo, panenko skákavá, na to tělo myslet nemůže, protože to ho právě tolik dostávalo. Snažil se obrátit list a myslet na něco lepšího, co nebude tak nervy drásající (příjemně, nutno podotknout) a začal tedy znovu myslet na hodinky.
A náhle mu to vletělo do hlavy.
„No jasně, Nová Příčinaááá!“
Skoro si až hrdlo protrhl, jak to vykřikl na kolemjdoucí a kolemsedící a sedící-čumící, až vyplašil hejno holubů, kteří se pásli na výborném zbytku něčí bagety.
Jen aby to tak bylo. Necháme zatím Filipa, že je to tak. Schválně, jak se zachová.
Jinak to ale nevyvolalo žádný větší rozruch, snad jedině – no ale to raději nechme, protože to nemá nic společného s příběhem. Znáte to: Lidé a jací dokážou být. Anebo: A jaký dokážou bejt? Taky zajímavá poznámka.
Ale bavit se o tom, mmm... No. Vraťme se k příběhu.
Filip to měl a byl najednou asi o dvě stě kilo lehčí, ale stále to nestačilo být lehký jako pták a volně si lítat.
„Až já takhle budu lítat, to bude, panečku.“
A taky ho to hned usadilo zpátky.
Praštit sebou o zem, ale netrefit se. „Ccc, to víš, Doglasi, takhle na mě nechoď.“
Přemítal, jak to ten člověk myslel.
„Jo, vono se na to musí nemyslet, vono se na to nesmí čekat, vono je to všechno naopak...“
Hlava mu opět sklesla a věděl, že trochu přestřelil, ale ne moc. Metřík – zhruba tak. Protože k čemu je mu platná Nová Příčina, když k tomu nemá žádnej klíč.
Klíč.
Zastavil se.
K-l-í-č.
On vlastně zkusí najít klíč k tomu, aby zjistil, jaká je Nová Příčina a jakej to má všechno Novej Důvod. Tak to vzal od lesa. Zašel za klíčařem. Oni jsou to ti klíčaři ale pěkní kujóni. Oni totiž nedělají pouze klíče. Oni rozdávají rady.
Dodneška se neví, jestli je to pouze vrozená věc, či to má nějaké hlubší kořeny. Každopádně Filip udělal dobře, že sem zašel. A proč?
Vstoupil do malého úzkého krámku, na jehož druhém konci přehrazoval starší dřevěný pult celou místnost 18
a rozděloval ji na dvě půlky. Za pultem dílnička, kde měl klíčař všechny propriety připravené k práci. Ale vraťme se k tomu, proč udělal dobře, že sem vešel. Protože...
„Áá, milospán se nám vrátil z toulek.“
Uvedla ho do rozpaků Činy, která stála na straně u pultu a přes velký stojan na šaty nebyla vidět.
Jeho první reakce bylo něco jako – no prostě bylo to něco hodně divného a lechtalo to za ušima a jemně jste dostávali průjem, který ovšem nepropukl, pouze ukázal, jak vás dokáže konsternovat.
„Tys mě ale polekala, tfuj, teda...“
Když viděla Filipovu reakci, úplně obrátila.
Lítostivě a sladce se k němu přitulila.
„Chyběls mi, abys věděl.“
Otřela se mu hlavou o rameno, pak ji zvedla a dala mu dlouhou pusu. Její rty nádherně hřály a byly slaďounké jako ona. Jinými slovy: ŽENSKÁ. Opravdu, jak málo stačí a chlap je v trapu. Ale Filip ji viděl taky rád, protože Šarlota je sice všechno to, co je, ale Činy? Asi s ní byl moc propojen, protože když byl s ní, ztrácel pojem o všem, co se děje kolem něj. Ale počkat, počkat. Když je s Činy, tak je všechno naopak jako na těch hodinkách a... A... Ne, ne, to nebude Nová Příčina. Ale, jak se rozhodl o tři sekundy později, nebude alespoň pro tuto chvíli přemýšlet a bude radši ztrácet hlavu. Vyšli spolu v milostném objetí z krámku a pak už to byla klasika. Hup na to, a pak už zase jen ta všednost každé mizerné sekundy.
No, a když takhle zrovna dělali oběd, Filip se zeptal Činy, jestli neví, co by to mohlo znamenat „N. P.“
„Nepropadej panice, prosím tě, a pojď mi tady pomoct.“
Filipa nic netrklo. Nevšiml si toho, jako si nevšimnete, že vám po zádech jezdí kamion. A když, tak už je většinou pozdě. U Filipa k žádnému jinému pozdě naštěstí ani dojít nemohlo, a to z jedné prosté Příčiny. Hádejte které?
„Ptal jsem se, jestli nevíš, co by to mohlo znamenat N. P.?“
„Nevím. Proč bych to měla vědět? K čemu ti to bude?“
A zase nic. Druhá možnost a Filip opět nic. Čím to asi je? Být s Činy znamená nemyslet, protože krve nemá člověk nikdy nazbyt, a když je nahrnutá úplně někde jinde než v mozku, tak to je holt s přemýšlením těžké. Takže proto. A jsme u toho. A ani to nebolelo, co?
„Nevím, to byla jenom konverzační otázka.“
„Nech pořád těch tvých konverzačních otázek a nakrájej cibuli.“
Filip vstal, pomalu se k ní přitulil, objal ji kolem pasu a sjel rukama na bříško, kde se chvilku pomazlil a pak...
Zase o několik hodin přeskočíme v čase dopředu a máme je tu oba, trochu rozcuchané a vláčné, ale stále vařící oběd, který se s postupujícím časem stal pozdním odpoledním obědem a nakonec skončil jako skvělá večeře.
A proč?
Neptejte se pořád, jste jako malé děti.
Činy probírala Filipovi vlasy a zároveň ho příjemně lechtala svými. Byli stočení do klubíčka, jeden natěsnaný
na druhém a vypadali jako dvojčata v matčině lůně.
Hodinky ukazovaly 22:59:16 a za chvíli už tam bylo 22:58:47, a když tam bylo 22:55:31, spali oba jako dudci.
I když o spánku dudků bychom si mohli povídat hodiny. Prozatím je však rozhodně lepší nechat je spát.
Kapitola třináctá
Ještě předtím, než Filip poznal Činy a než se mu staly všechny ty podivné a zvláštní věci, byl fotograf a rád chodil do lesa. Prohlížel si stromy, vždycky měl s sebou foťák a objevoval místa, skrývající v sobě atmosféru i hloubku. Pokoušel se zachycovat neobyčejnost a jedinečnost okamžiku. Měl o všem jasnou představu.
Tak třeba támhleten strom, říkával si v duchu. A i když tam s ním nikdo nebyl, bavit se sám se sebou nahlas mu přišlo trochu na nic, protože skoro vždycky víte, co řeknete. Tak třeba támhleten strom. Jak já bych ho vyfotil. Má zajímavou barvu, listí je nádherně osvětlené od slunce, v pozadí zelené pahorky a barevné, červenohnědé pole s právě dozrávající úrodou. Vybral úhel, který mu připadal jako ten opravdu nejlepší, protože právě z tohohle úhlu jste mohli vidět sluneční paprsky, které pronikaly skrz listoví a vytvářely cosi, co by se dalo nazvat jako stínová duha. Dodávalo to celé atmosféře snový nádech. Jako byste ani nestáli na reálném místě, jako byste právě prolomili hranici mezi snem a skutečností a momentálně byli ve stádiu, kdy se nacházíte na obou polovinách.
Tak takhle je to s fotografy. Ale jak je to s nimi, když se z nich mají stát malí detektivové, tak na to se hned podíváme. Filip se totiž rozhodl, že najde hrob Douglase Adamse. Nevěděl de facto, proč ho bude hledat, jen tušil, že by tam mohl objevit nějakou věc, něco, co by mu alespoň trochu pomohlo. Ale jak ho najít? Nejlepší bude prvně zajít někam do knihkupectví, kde mají jeho knihy, a tam snad budou vědět víc. Navštívil tedy knihkupectví a tam mu milá paní prodavačka s úsměvem sdělila akorát jméno vydavatele a rok vydání. Nic víc se tam Filip nedozvěděl. Zkusil druhé, ale ani tam neuspěl. Rozhodl se tedy, že musí jet někam do velkého města. Když se dostal i tam, byla mu konečně sdělena i adresa Douglasovy dcery a kontakt na ni. Jenže Filipovi bylo trapné volat dceři a ptát se jí, kde má její tatínek hrob, že tam něco potřebuje. Vypadal by asi jako někdo, kdo má něco nekalého za lubem, a tak i když měl tenhle kontakt, tak ho nepoužil. Zkusil druhou metodu. Zavolal pohřební službu a tam zjistil vše, co potřeboval. Ochotný mladík, se kterým po telefonu mluvil, jednak Douglase Adamse znal a jednak i věděl, kde má hrob. Takže to by měl. Teď jde ještě o to tam dojet. Nechtěl jet sám, ale Činy 19
přemlouvat nechtěl, protože věděl, jak se na to bude tvářit, až jí to sdělí. Takže to radši ani neříkal a prostě se jednoho dne sbalil a odešel s tím, že jede na takový menší výlet. Kupodivu se Činy na nic neptala, a tak to bylo o to snadnější. Napekla mu nějaké řízky s chlebem a dala na cestu dvě piva značky CREST, která mají 10 % alkoholu, a ten, kdo jich dokáže vypít víc jak osm, je opravdový Píč Neskutečný. Při normální konzumaci stačí tři a jste totálně na šrot. Ale Činy věděla, proč mu je dává. Věděla totiž mnohem víc o Filipovi, než mu dávala najevo.
Věděla i to, že sháněl místo, kde leží Douglas Adams, protože jednoduše vytočila na jejich domácím telefonu
„redial“, a to ji spojilo rovnou s tím mladým chlapcem, který jí ochotně vyklopil, proč tam Filip volal.
Kapitola čtrnáctá
„Pojď si zahrát šachy, ukážu ti na nich něco, co bys měl vědět sám o sobě, než se vydáš k tomu hrobu.“
Ještě předtím, než Filip vyrazil k hrobu Douglase Adamse, zastavil se u Šarloty a bábrle. Myslel si, že jim řekne, tak se tady mějte pěkně a půjde, ale to se mýlil.
„Babi, ale já teď nemám čas hrát šachy, já jedu mrknout na toho Douglase.“
„Však já vím, ale prvně ti musím něco ukázat. Šári, přines šachy.“