„Babi, ale já opravdu...“
„Už jsem řekla. Ten hrob ti neuteče. Nebuď zbrklej, protože jinak se nikam nedostaneš.“
Filip tedy přestal protestovat. Šarlota mezitím přinesla starodávné šachy, postavila je na stůl a začala stavět figurky do pozic.
„Hrál jsi někdy šachy?“
Zeptala se a mrkla přitom na bábrli.
„Hrál, jako malej kluk. Ale to už je dávno. A většinou jsem prohrával.“
„Tím líp.“
„Proč tím líp?“
„Uvidíš.“
Babička byla zase trochu tajemná a Filip to cítil v každém kousku těla. Jako by se stal vánočním stromečkem, který někdo ozdobí elektrickými svíčkami a zapne je do zásuvky. Připadal si být i těmi svíčkami. Divný pocit, ale lidé mívají i horší.
Figurky stály připraveny ke hře.
„Který chceš?“
„To je jedno, třeba bílý.“
Babička se mu podívala rovnou do očí tak hluboko, že musela vědět i to, co má zrovna v žaludku. Nijak to ale nekomentoval. Čekal, co se bude dít.
„Tak hraj, táhneš první. A pamatuj si jednu věc, první tah je vždycky ten nejdůležitější, protože od něj se odvíjí všechno další.“
Filip byl zvyklý táhnout o dvě políčka pěšcem, který stál před králem tak, aby se mu tajně uvolnila pozice střelce a královny, a on mohl překvapit rychlým smrtelným útokem na protější straně a tím celou hru vyhrát za pár minut. Ale o tomhle triku ví hodně lidí a stejný počet ho také čeká.
„Jedna věc je u šachů velice důležitá. Nesmíš soupeřovi ukázat svoji taktiku. Musíš se chovat tak, aby soupeř
nevěděl, co bude následovat. Jinak jsi prohrál ještě předtím, než jsi začal.“
„Hele, babi, neraďte a hrajte.“
Filip se cítil na koni. A taky trochu riskoval, protože neměl absolutně žádnou jinou představu o tom, jak bude hrát, když se mu jeho taktika nepovede. Babička táhla přesně tak, jak se má táhnout, když vidíte, co se na vás chystá. Další tři tahy Filipa byly již jen marná snaha o rychlou smrt. Babička byla chytrá a on zbrklý. Místo toho, aby přemýšlel o celém poli a hledal v něm možnosti, soustředil se pouze na to, jak co nejrychleji vyhrát. Babička využila tohohle faktu a začala Filipovi ukazovat, kam vede to, jak hraje. Po dalších pěti tazích bylo jasné, že Filip nevyhraje. To proto, že přišel o dámu, obě věže a byl šachovám ze dvou stran. Hru vyhrála babička s minimálními ztrátami.
„Už nehraju, říkal jsem, že prohrávám a že jsem je hrál naposledy někdy před patnácti lety.“
„Nerozčiluj se, i prohra je výhra.“
„Jo, jako jsou dvě víc než tři, co?“
„Přesně tak. A postav figurky, hrajeme ještě jednou.“
„Já už nehraju!“
„A to chceš objevit věci, který ještě nikdy nikdo neobjevil a přijít na podstatu všeho, když tě první prohra totálně odstaví? Tak dobře, jak chceš, ale takhle nic nenajdeš.“
Pak se rozhostilo ticho.
Rozhosťovalo se ještě asi tři sekundy, než konečně Filip zlomil v sobě to, co mu bránilo hrát znova. Nic neřekl, postavil figurky do základní pozice a pokynul babičce, že je na tahu. Nechal si bílé, ale už nepoužil taktiku rychlé smrti. Jednak proto, že babča táhla první, a jednak proto, že začal opravdu přemýšlet.
Taktizoval a uhýbal a útočil, ale už ne bezhlavě. Tato hra byla těžce vyrovnaná a až do poslední chvíle nebylo jasné, kdo vyhraje. Filip se dostal pod babčin zámek, ale stále mu nemohla dát mat. Teď byl v situaci, kdy ho mohl zachránit jedině absolutně nepředpověditelný tah. Filip přestal přemýšlet a jen tak táhl nazdařbůh koněm.
Vlastně to tím vzdal. Jenže jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že se tím zachránil a dostal bábrlinku do situace, ze které již nebylo úniku před matem. Další dva tahy byly jen dokončení té myšlenky s koněm. Pak následoval babiččin pokus o zvrat, ale už bylo příliš pozdě. Filip hru vyhrál.
„Hmm, a jak tě napadlo to s tím koněm? To bylo geniální.“
Šarlota hodnotila Filipův výkon s neskrývaným obdivem. A s nic neskrývajícím oděvem, což mělo na Filipa dvojnásobný efekt.
„Nevím, prostě mě to napadlo, ale spíš to byl tah nazdařbůh.“
Tím sice trochu Šarlotin obdiv uťal, ale babičce to otevřelo hlavu.
„Takhle to musíš dělat, abys něco objevil. A nezdržuj se a vyraž.“
Babička ho tak popoháněla, že Filip pomalu ani nastačil dát každé z nich pusu na rozloučenou. Speciálně u Šarloty si dal záležet a byl přisátý tak dlouho, jak jen to bylo možné. Když už to bylo i na Šarlotu dlouho, odtrhla se.
„No prosím tě, Filipe, vždyť ty bys mě celou tím zulíbáním snědl...“
Filip se trochu zastyděl a zchladl.
„Promiň, já mám jenom takovou radost.“
Omluvil se, aby nevypadal jako právě polapený násilník.