A taky mu svitlo v hlavě. Pochopil, proč jsou dvě víc než tři. Protože, když někoho líbáte dvě minuty, je to příjemné, ale pokud už jsou to minuty tři, tak to začíná zavánět něčím víc, a to není dobře, zejména pokud se jedná o pouhou přátelskou pusu. Taková moc dlouhá přátelská pusa může totiž celé přátelství pěkně zkazit. To bylo vysvětlení Filipa. A nebylo to špatné vysvětlení, akorát že to nebylo ONO. Jinak ale slušná úvaha.
Vyrazil na cestu za Douglasem Adamsem.
Kapitola patnáctá
V čem hledat smysl života? V tom oženit se, zasadit strom, počít syna a pak už jen čekat na smrt? A je tohle opravdu to pravé, co má člověka naplnit tady v tom bezútěšném světě? Má vůbec smysl tohle všechno dělat?
Filip si mumlal sám pro sebe a přitom si prohlížel hrob. Byl celkem obyčejný, nenápadný a nápisy na něm dávaly jasně najevo, kdo že tady leží.
V ničem, ne, to musíš najít a nemá.
To byly odpovědi, které byste mohli slyšet, kdybyste byli nadpřirozené bytosti anebo kdybyste uměli číst mrtvým myšlenky. Je až neuvěřitelné, jak dlouho se takové věci jako myšlenky toulají kolem těla po smrti. Ony tam jsou totiž pořád, respektive pořád působí, stačí jen někdo, kdo si na ně vzpomene. Divná věc, kterou zaplaťpánbůh o mrtvých moc lidí neví, a to je dobře, protože by to mohlo zbytečně pomoci urychlit vývoj této civilizace.
Kdyby totiž myšlenky mrtvých ovlivňovaly živé natolik, že by o nich přemýšleli a dělali s nimi něco užitečného, dopadlo by to tak, že by se z toho většina mohla zbláznit. Naštěstí je takových bláznů jen pár, a naštěstí pro ně i pro tenhle svět se většinou nedostanou ke slovu, protože je právě ti zbylí (odhady jsou asi 99,4 %) včas umlčí.
Kruté, ale pro zdraví civilizace asi velice důležité. Je zvláštní, že něco podobného funguje i s penězi. Nebýt jich, tak se zblázní ta polovička, která je má, a být jich, tak se zblázní ta druhá, co je nikdy neměla. Patová situace.
A teď babo raď. Anebo radši ne. Nech to babo bejt, však ono to nějak dopadne.
Každopádně kdyby se Filip dozvěděl ty odpovědi z hrobu rovnou a hned, asi by zapadl do té polovičky, která je číselně vyjádřená jako 99,4 %. A to nemůžeme dopustit, protože by příběh najednou ztratil veškerý smysl.
Co tady asi tak můžu najít? Nebo jsem už takovej blázen?
Pokračoval v mumlání, ale najednou si vzpomněl na bábrlinku a na šachy. A jak si na to vzpomněl, začalo se něco dít. A začalo se to dít hrobu, nebo lépe řečeno náhrobní desce, která teď změnila svoji strukturu a stala se z ní jakoby plazmatická obrazovka, Tau profil se stereo 3D zvukem.
Objevilo se na ní:
Nejsi.
A hned pak:
Tady nic nenajdeš. Běž za mojí dcerou. (Tam je pokračování, respektive dokončení začátku, respektive začátek konečné iluze.)
Ten malý dodatek se už ale Filipovi neobjevil. To by už byl velký risk pro jeho psychické zdraví.
A pak už nic.
Zase deska.
Normální prachobyčejná mramorová deska, kterých je všude na hřbitovech mraky. Filip tam ještě chvíli stál, už
se radši ani sám sebe na nic neptal, vytáhl z kapsy kontakt na jeho dceru a prohlížel si ho. Pak ho zandal zpět do kapsy a s klidem v duši odešel ze hřbitova. O deset minut později už tam byl zase, ale pouze položit květiny na hrob.
S červenýma růžema běž do háje.
Tuhle odpověď z hrobu už však Filip neslyšel, protože si to rázoval na nejbližší letiště. Sice u hrobu neobjevil nic moc, ale přeci jen tu dostal alespoň radu. Nepřipouštěl si, jakým způsobem mu byla sdělena, pouze to, co obsahovala. A to bylo také to nejlepší, co mohl v danou chvíli udělat.
A ještě jednu věc mohl udělat v tu chvíli nejlépe. Vzít si na letiště taxi či nasednout na autobus a být tam během hodiny. Filip nikdy předtím neletěl a tak nemohl předpokládat to, že letiště neleží u městských center, ale jsou situována tak, aby se nedotýkala žádných obydlených zón. Když už šlapal třetí hodinu a stále se na cedulích pravidelně opakoval jen nápis „Letiště“ a u něj šipka, začal uvažovat o autobusech, taxi a tak. Ano, letadla sice létají velice rychle, ale když si vezmete kalkulačku a spočítáte si, kolik času vás stojí pouze cesta na letiště, pak let, a zase cesta z letiště, dostanete se ke stejnému číslu, jako kdybyste použili rychlovlak či vlastní automobil. Takže ono je to s těmi letadly trochu zapeklitější. No nic. Filip konečně objevil ceduli „Letiště 10 mil“. Podíval se na ni, pak na uťapané nohy a pak našel první autobusovou zastávku. Tam bohužel nebyl žádný spoj na letiště. Takže mu nezbývalo než čekat, jestli okolo nepojede náhodou nějaký taxík. Nějaký náhodný taxík nejel okolo další dvě hodiny, ale pak se přeci jen jeden našel. Nebyl to taxík v pravém slova smyslu, byl to pouze řidič, kterému se zželelo Filipa, protože jel tudy v opačném směru před dvěma hodinami a nějakým způsobem si ho pamatoval.
„Kam to bude, mladej?“
Filip byl rád, že se našel někdo, kdo ho může dovézt.
„Potřebuju na nejbližší letiště.“
„A co tam?“