„Potřebuju letět navštívit jednu dceru jednoho pána.“
„A můžu vědět, co je to za dceru?“
Řidič byl trochu drzý, ale viděl na Filipovi, že z něj může vytáhnout informace a tak se do toho dal.
„To je dcera jednoho spisovatele a já s ní potřebuju mluvit.“
„A jakýho spisovatele? Promiň, že se tak ptám, ale docela rád čtu.“
„Douglase Adamse.“
„Počkej, ale vždyť ten je mrtvej?“
„To je právě to. Proto potřebuju mluvit s jeho dcerou.“
Řidič cítil, že tady na něco narazil. Nevěděl na co, ale rozhodně to chtěl zjistit. Snad to byla Filipova naléhavost v hlase, co mu to napověděla.
„A jak se jmenuješ?“
„Filip Kalikratis.“
„Těší mě, Rob McKenna mladší.“
„Co prosím?“
A bylo to tu zpátky. Stopařův původce po Galaxii. Je to možný?
„A není náhodou váš tatínek autodopravce?“
„Jo, ale momentálně je někde na cestě do Norska. Proč, ty ho znáš?“
„Né, jenom mě to tak napadlo...“
Filip se snažil celou situaci hodit do autu.
Nepodařilo se.
„No počkej, to mi vysvětli. Jak ho můžeš znát?“
„Můžete mi tady zastavit?“
Filip to vzdal ještě předtím, než musel začít něco vysvětlovat. Raději dojde na letiště za tři dny, než aby se z pětiminutové rozpravy sbíral po celý zbytek života.
„Tady nemůžu zastavit, je tu plná a zákaz zastavení.“
Filipovi pomalu docházela trpělivost. V duchu se modlil, aby se objevilo nějaké vhodné místo pro zastavení.
Konečně se silnice rozdvojovala a v jednom směru se objevilo parkoviště.
„Támhle, támhle mi můžete zastavit.“
„Tak jo, když chceš... Ale stejně, já jedu na letiště, vopravdu tam nechceš vzít?“
„Né, vopravdu né, já si tady potřebuju něco vyřídit. Mockrát děkuju za svezení.“
„Není zač. Ale tady je to ještě hodně daleko...“
Filip ho ani nenechal domluvit, vyskočil z auta, jak to dělají gangsteři v akčních filmech a vzdaloval se rychlochůzí od auta. To ho dojelo a Filip jen viděl, jak mu Rob McKenna mladší kyne rukou. V tu chvíli si uvědomil, že docela slušně lije.
„Do prkýnka dubovýho!“
Klel pro sebe, ale kapky to vůbec nebraly v potaz. Dál si padaly stylem: Ať padnu kamkoliv, chci to smočit.
Auto mezitím odjelo a tak už bylo pozdě mávat a křičet, ať zastaví a že se teda nechá svést. Život mu zase jednou ukázal, že je někdy lepší propadnout šílenství, než aby člověk promokl na kost a k tomu všemu se ještě nikam nedostal. Pozdě bycha honiti. Vymyslel to teda úplně jinak. Schoval se pod nejbližší přístřešek, který
objevil, a otevřel si pivo, co mu s sebou dala Činy. To jediné ho mohlo ochránit před nachlazením. Superstrongy jsou Superstrongy. Filip si to uvědomil hned po prvních douškách. Netrvalo ani deset minut a měl první v sobě.
Začal cítit jemnou opilost. Také se konečně uklidnil, i když déšť neustával. Otevřel druhé a vypil ho stejným stylem jako to první. To, jak dlouho to trvalo, už ani nevnímal, protože byl během chvilky opilý namol. Smál se kapkám, smál se stromům u cesty, smál se projíždějícím autům a smál se vůbec všemu, na co se podíval. Viděl to dvakrát, později třikrát a ve finále se mu svět rozplynul před očima. Usnul jako dudek.
Probudil se až druhý den ráno, kdy už nepršelo, krásně svítilo slunce a celá obloha zářila blankytně modrou barvou. Koruny stromů tančily v rytmu větru. Za to ve Filipově hlavě tančili podivní malí mužíčkové, co měli bubínky a bubnovali mu do hlavy rytmus poopičního stavu. Už myslel, že se mu hlava rozskočí, když ho vyrušil automobil, který zastavil těsně u kraje silnice.
Byl to policejní vůz. A seděli v něm dva policisté. A těm dvěma policistům se Filip ale ani trošku nelíbil. Ne snad proto, že by byl od přírody škaredý, ale hlavně proto, že tam neměl co dělat.
Policista řidič stáhl okénko.
„Haló, občane, co tam děláte?“
Filip se snažil postavit na dvě nohy, ale nešlo mu to tak rychle, jak by si to představoval. S odpovědí to bylo ještě horší. Nevěděl, co jim má říct. Tak jen pokynul hlavou, jako že slyší a nic.
„Pojďte sem.“
Policista byl zřejmě velice špatně vyspalý a neměl náladu na někoho, kdo se mu snaží protivit. Druhý policista zatím jen sledoval situaci. Měl u pusy připravenou vysílačku, kdyby k něčemu došlo a oni museli volat posilu. Filip se pomalinku šoural k autu a v hlavě hledal výmluvu, proč je tam, kde je. Nakonec se rozhodl, že jim řekne pravdu.
První policista mezitím vylezl z auta a druhý mu kryl záda s jednou rukou na spoušti a v druhé vysílačku.
„Máte u sebe nějaký doklad totožnosti?“
„Jako třeba pas nebo tak něco?“