Filip začal hrát hloupého. Vzpomněl si totiž na to, že na policisty je nejlepší hrát hloupého. Hloupého nikdo nevidí jako nebezpečného a ještě navíc vás začnou litovat.
„Například pas. Můžete se mi prokázat?“
„Co prosím?“
První policista začal malinko ztrácet trpělivost. Druhý se začal mračit. Oba se na sebe podívali, připraveni zlikvidovat nepřítele.
„Jestli se mi můžete prokázat, to znamená, jestli máte pas u sebe a my si podle něho můžeme ověřit vaši totožnost.“
Filip zvolil taktiku ubožáčka, co potřebuje pomoci. Další trik, jak přimět policii k tomu, aby vám pomohla a úplně zapomněla na to, co vlastně chtěla.
„Můžete mi poradit, prosím vás, jak se dostanu na letiště?“
Policisté na sebe opět mrkli a pak druhý zapnul vysílačku a spojil se s centrálou.
„Centrálo, centrálo, tady vůz 2845, stojíme na silnici M25, patnáctý kilometr. Slyšíte mě?“
„Centrála na příjmu.“
„Máme tady problém, jeden občan se potřebuje dostat na letiště. Zjistěte mi to. Čekám na odpověď. Konec.“
„Konec.“
„To je ale dneska hezky, že jo?“
Jediná Filipova šance, jak z tohohle vyváznout, byla taktika nepustit je ke slovu a ptát se. Tak se ptal.
„Hm, mě počasí nezajímá.“
To byla odpověď prvního.
„Jó, celkem to ujde, akorát je trochu zima, co?“
Druhý jako by roztál a spadl z něj kámen tíhy služby.
„A jak jste se vlastně dostali k policii? A líbí se vám to, taková práce?“
Obrátil se Filip na prvního a mlel, co mu na jazyk přišlo. Získával čas a dařilo se mu to.
„Někdy je to pěkná otrava. Nic se neděje, jenom objíždět rajón a čekat na centrálu, až zavolaj, že se něco děje.
Jako dneska. Jste náš první případ.“
Filip cítil, že se první policista ještě nevymanil, a tak zkusil druhého.
„A co vy? Jste ženatý? Máte nějaké děti?“
To byl zásah do černého.
Zkráceně řečeno, druhý policista mu vyložil celou historii jeho rodiny, rodiny jeho ženy, a kdyby opět nevolala centrála, že konečně objevili cestu na letiště, vyprávěl by Filipovi snad ještě několik hodin historky ze života.
„Nastupte si.“
První policista vypadal přísně. Filip neměl na vybranou a tak udělal žádané. Vlezl si do auta a posadil se dozadu.
Čekal, co se bude dít.
První policista se podíval na druhého.
„Pamatuješ si cestu?“
Druhý se vyplašeně podíval na prvního.
„Já myslel, že ty si to budeš pamatovat...“
„Panebože, ty jsi snad mluvil s centrálou!“
„Ale ty jsi velitel hlídky.“
Filip viděl, že situace se nevyvíjí pro oba dobře, a tak zasáhl do jejich rozhovoru.
„Máte tady mapu?“
„A k čemu mapu?“
Prvního policistu Filipova otázka trochu zaskočila.
„No, jestli máte mapu? V mapě můžeme najít, kudy se na to letiště jede.“
„To laskavě nechte na nás.“
První policista si rozhodně nechtěl nechat poradit. Byl velitel hlídky, a tak se od něj automaticky očekávalo, že si poradí sám. Vzal vysílačku a spojil se opět s centrálou.
„Centrálo, tady vůz 2845, jak mě slyšíte?“
„Tady centrála, dvaosmčtyřipětko, slyšíme tě dobře.“
„Můžete mi zopakovat, jak se dostaneme na letiště?“
„Dvaosmčtyřipětko, bohužel teď nemáme čas, máme případ. Najděte si to na mapě. Konec.“
První policista se podíval na druhého a druhý dělal, jako že to jako nevnímá a věnoval se řízení. Filip seděl vzadu a pozoroval celou situaci. Když se nic nezačalo dít, nevydržel to a musel se zeptat.
„Nic mi do toho není, ale nepodíváme se do té mapy? Tam určitě bude cesta na letiště vyznačená.“
„Mapa je v šuplíku u řadicí páky.“
Druhý policista se snažil souhlasit s Filipem.
První policista to nevydržel. Ale ne dlouho.
„Takže to najdeme na mapě.“
A nakonec to dopadlo tak, že se asi hodinu a půl snažili vyznat v mapě, až nakonec Filip musel navigovat a pak teprve dorazili na letiště. Ještě, když se s nimi loučil a děkoval za svezení, jim poradil, jak se dostanou nazpátek a vyznačil jim cestu barevnou tužkou, aby nezabloudili.
Tohle, že je policie? Ta má chránit lidi?