Převaloval si tyhle otázky v hlavě a pospíchal k terminálu, odkud mu letělo letadlo.
Kapitola šestnáctá
Jazyk je zapeklitá věc. Hlavně, když mluvíte jedním, a všichni okolo vás mluví jiným. Ale tento problém ponechme lidem, co se nikdy ani nesnažili naučit byť i jeden cizí jazyk.
Jazyk je opravdu zapeklitá věc. Protože i když mluvíte na někoho jazykem, který je pro vás oba společný, nemusíte si rozumět, a to ani v základních věcech. Tak přesně tohle se přihodilo Filipovi u pokladny, kde si měl vyzvednout letenku do Kalifornie, aby navštívil dceru Douglase Adamse.
„Nemohu vám pomoci, vaše rezervace tu prostě není. Buď zaplatíte novou letenku, anebo bohužel s námi nemůžete letět.“
„Ale já jsem letenku objednal, zaplatil a teď si ji jdu jen vyzvednout, jak bylo napsáno na informačním listu.“
„Nemohu vám pomoci.“
„Prosím?“
„Jak nemůžete mi pomoci? Já zaplatím letenku v domnění, že se mi dostane profesionálních služeb, a vy mi tady teď tvrdíte, že mi nemůžete pomoci? To já si nemůžu pomoct a chci zavolat vašeho šéfa. To snad není pravda...“
Filip ztrácel trpělivost, ale nebylo to ani kvůli té paní, co stála u pokladny, ale kvůli tomu, že ho nikdo nerespektuje v tom, že jde zachránit svět. Jenže problém byl v tom, že o tom nikdo nevěděl, a i kdyby, tak by mu stejně nikdo nevěřil. Lidi, znáte to.
A pak něco zkuste najít, když to funguje takhle. Anebo se někam dostat. Třeba do Kalifornie.
„Mohu vám nějak pomoci?“
Hlas zněl jako tisíc jarních zpěvů, byl plný, jasný, jemný a zanechával v sobě jakýsi pocit: Sakra, takovej příjemnej hlas už jsem dlouho neslyšel.
Před Filipem stála mladá slečna. Odhadem jí mohlo být tak 10 let, ne víc. Ale ne také míň. Takže to řekněme úplně přesně: Bylo jí deset let, tři měsíce a 16 dní.
Hleděl na ni jako na zjevení. Jak by mu mohla tahle dlouhovlasá, blonďatá dívenka pomoci? Je snad její tatínek šéf pokladních či přímo ředitel společnosti?
„Jak bys mi ty mohla pomoci?“
Na tuhle otázku odpověděla tím, že ho vzala za ruku a vytáhla z fronty ven.
„No počkej, kam mě to táhneš?“
Nepřestávala táhnout, jako když vás váš psí miláček táhne směrem někam, kde cítí fenku. Nedá si pokoj, až vás tam dovleče.
Šli hlavní halou směrem ke druhému konci, kde byl malý bufet. Pár stolků od sebe oddělovala tenká skleněná stěna, která měla zřejmě působit vtipným dojmem. Byla totiž průhledná jen z jedné strany. Celý kiosek to zmenšovalo do podoby dvou mikromístností, které ve vás vyvolávaly pocit skafandru.
ST. V....L. BETA se to jmenovalo. Název byl viditelně starý, a tak pár písmen v nápisu chybělo. Filip se na nápis zadíval. Pak znehybněl, jako když zastavíte filmový pás. Pak přemýšlel. A pak pustil z hlavy to, o čem přemýšlel.
Vyrušili ho z toho dvě věci.
Mladá slečna.
A její maminka.
„Tohle je moje maminka.“
A názorně rukou ukázala, kdo že to je.
„Těší mě, Filip Kalikratis.“
„Adamsová. Jane Adamsová. A tohle je moje dcera Polly.“
„Promiňte, ale vaše dcera mě sem přivedla, já stál frontu na letadlo, víte, no, a měl jsem odletět do Kalifornie, protože je to hrozně důležitý, a s lístky byly problémy...“
Pak se na chvíli zarazil. Aha, tady asi něco prošvihl.
Nebylo to letadlo.
Nebylo to nic, co by nějak s letadly byť jen souviselo.
Bylo to tohle:
Rodinka Douglase Adamse. Stály tu před ním a on to najednou věděl.
„Promiňte mi moji drzost, ale nejste náhodou...“
„Jestli myslíte Daga, ano jsem jeho vdova.“
„Je mi opravdu líto, co se s ním stalo. Byl to velikej člověk. Já jsem měl zrovna za vámi namířeno do Kalifornie. A vy tady teď stojíte a já nemusím nikam letět, můžu si tu s vámi povídat a je tu vaše dcera. Víte, je to pro mě jako bych stál trochu na hraně reality a snu. Nedáme si kafe, máte chvilku čas?“
„Jo, zrovna jsme přiletěly, ale nikam nechvátáme, viď Polly?“
Polly se jen usmála, jak to dělají jedině desetileté slečny, co chtějí vypadat jako dospělé a krásné.
„Co jste to říkal? Že jste měl za námi namířeno?“
„Paní Adamsová...“