„Můžete mi říkat Jane.“
„Dobře, ale nevím odkud začít. Je to trochu složitější a trochu popletený a propletený a asi to zabere trochu víc času vám všechno vyložit a vysvětlit. A já nevím, jestli budete ochotná...“
„Vyprávěj.“
„Vyprávěj, Filipe.“
To malá Polly pobídla Filipa, aby začal vyprávět.
„Tak dobře, při vší úctě k vašemu manželovi, stala se tu divná věc. Všechno začalo asi tak před dvěma lety, kdy jsem byl ještě fotograf. Četl jsem tehdy knihu Stopařova průvodce. No a potom se začaly dít divné věci. Prvně mi odletěla moje snoubenka pryč někam na konec vesmíru s románovými hrdiny Stopařova průvodce, pak ta bábrlinka v Kmindu a teď vy. Nebudu to rozvádět, protože to je fakt na dlouho. Co chci říct, co je to podstatný na celé téhle věci...“
Pak se na chvíli odmlčel, rozhlédl se kolem sebe a pak se naklonil těsně k Janeninu uchu.
„Mám zachránit vesmír a najít Nový Důvod a Novou Příčinu, protože se přišlo na to, že všechno potřebuje Novou Příčinu, Novej Důvod k tomu, aby svět mohl pokračovat. Poradila mi to jedna čtyřsetletá babička. Je jedno, kdo to je. Já potřebuju něco jiného. Pomoc od vás a od vaší dcery. Váš manžel za sebou zanechal nějakou informaci, kterou já potřebuju vědět k tomu, abych nalezl to, co potřebuju.“
„Potřebujeme.“
Doplnila Jane a on viděl, že ji zaujal, začala ho brát vážně.
Ze začátku si totiž připadal trochu divně a nevěřil tomu, že když to zkusí, tak to musí vyjít. Ještě předtím, než
jel, se přece s babčou odmlčeli po slovech: A jak to chceš dokázat? Nijak.
De facto nevěděl, co chce dokázat a hlavně jak, ale jen tomu trochu pomáhal svojí přítomností na místech, která ho potkávala, a ono to kupodivu fungovalo.
V duchu děkoval pokladní, že ho nevpustila do letadla, protože by byl teď někde v Kalifornii a nikoho by tam nenašel. Jak člověk začne chápat smysl věcí až posléze... Proč je tomu tak? Odpověď by jistě vnesla kupu světla do temnot lidské duše. Možná je v tom skrytá odpověď na víc otázek... Ale kterých, toť také otázka. Každý to přece může vidět z jiného úhlu pohledu a ejhle, najednou se ocitáme na hranici problému. Ale to teď nebudeme nějak víc rozmazávat, chápete tu taktiku, jen tak naznačit a nechat bujet uvnitř, všechno odhalit, až přijde čas...
Tak to je taktika slavných spisovatelů, říká si mladý nadějný tvůrce. Drž hubu a plav, řinčí mu v uších. Ale to se bohužel nenalézáme v době hluboké totality komunismu...
„Co to vlastně obnáší? Neopakuje se jen jakýsi cyklus obohacený pouze dobou a událostmi? Dokážeme přemýšlet o hlubokých věcech či jen o nich žertujeme, protože jsme vystaveni realitě nevědomosti? Jak mnoho víme a jak mnoho z toho respektujeme? Není tohle snad ta první otázka pro všechno? Současnost není o době, je to o způsobu myšlení. Vstupujeme zde na hranici reality...“