„... kterou měníme tím, co děláme.“
Doplnila proslov jakéhosi neznámého profesora v televizi nad barem Jane. Filip byl šokován. Přesně pochopil, co tím chtěla říct. A byl hlavně šokován tím, že to uslyšel od ní. Bylo mu jasné, že se bábrle nemýlila.
„Takže se tady v podstatě nemusíme bavit?“
A podíval se na Jane takovým pohledem, který o sobě řekl jedno: „Ty mrško, ty přesně víš, o čem se tady bavím, viď?“
„Přesná interpretace. My totiž musíme začít konečně realizovat ten plán.“
„Jakej plán?“
Filip byl trochu na rozpacích, protože mu přišlo divné, že o žádném plánu neví, a přesto se ho má zúčastnit.
Jane se k němu nahnula, přiložila své rty k Filipovým ušním boltcům a pak mu pošeptala: „Do you know, what THE MATRIX is? Matrix is everywhere... in this very room as well.“
Pak se jen začala smát a smích přerůstal v záchvat smíchu a ten potom překračoval do neuvěřitelné extatické podoby, která vyvrcholila tím, že se po chvíli smát přestala. Hleděla totiž na okolo stojící a divila se tomu, že nikdo nechápe, o čem to vlastně je.
„To je přece jasný, nebo ne?“
Zadívala se do davu a zjistila jednu velice divnou věc. Nikdo neví, o co tam jde. Jediný, kdo to v tu chvíli věděl, a vědět musel, protože to byl právě on, byl Filip. Ale nevyrovnával se s tím zrovna lehce, vlastně se s tím vůbec nevyrovnával. Spíš hořel. Hořel v plamenech vědomí a přitom svědectví. To svědectví ho natolik ovlivnilo, že se radši tímto problémem přestaneme pro tuto chvíli zabývat, máme tu starosti běžné, všední a také neméně zajímavé. A víte proč? Protože zabývat se Filipem právě teď by bylo jako zabývat se Jimi Hendrixem ve věku dvou hodin po porodu. Nic by vám to nepřineslo a ještě byste nevěděli, proč to vlastně děláte.
Kapitola sedmnáctá
Sestavit něco podle návodu, dát všechny díly tak, aby do sebe zapadaly, tak to občas dá pěknou fušku. Ve třech fázích, jak si je Činy pojmenovala, se pokusila přijít na to, jak dát dohromady, co by udělalo Filipovi radost. Malé autíčko.
Vždycky měl rád malá autíčka, svěřil se jí s tím jednou, když zrovna leželi u řeky a on měl slabou chvilku...
Takže na to šla takhle:
První fáze: zkoumání plánku.
Druhá fáze: zkoumání všech dílů.
A konečně třetí fáze: dát to všechno dohromady.
Ani nevěděla, proč to vlastně dělá, prostě jí to napadlo a to jí stačilo k tomu, aby to dělala. Právě byla plně zaměstnána otevíráním krabice, prohlížením dílů a zkoumáním přiloženého plánku, jinými slovy, nacházela se ve fázi jedna. Nikdy nic podobného nedělala a tak věci jako lepidla, barvičky nebo různé tyčky jí toho moc neříkaly.
Babrala se s tím půl hodiny a pak všechno odložila a sedla si do křesla. Zachumlala se jako siamská kočka a jen tak ležela. Pozorovala, co se děje kolem ní. O fázi dvě zatím vůbec neuvažovala, protože ještě neměla dokončenou ani fázi jedna a fáze dvě bohužel nejde realizovat před fází jedna, takže už jen fáze jsou problém. A pak sestavujte autíčko.
A důvod toho, proč to všechno dělala, byl jeden jediný. Nudila se čekáním na Filipa. Nikdo ji nebavil, ani jí nechutnalo jíst, byla pořád unavená, a cítila se, jako by zrovna maturovala. Vrchol nervozity a stresu. Jako by se mělo něco stát. Něco, co totálně změní její život, ale co to bylo...
Doma sama a nic v dohlednu. Snažila se usnout, ale vůbec se jí to nedařilo. Oči jako by chtěly být neustále otevřené. Marně s nimi sváděla bitvu. Přemýšlela o Filipovi, ale nemyslela na něj jako na reálnou osobu, ale jako na něco, co uvnitř ní samé proudilo a dělalo moc dobře. Snažila se to ignorovat, ale...
Byla překvapena tím, že něco přeci jen nedokáže ovládnout. Své vlastní pocity. A to bylo zjištění, které mělo další nemilé důsledky. Na její sebevědomí a jistotu v tom, co dělá. Bylo tu něco, co ji znervózňovalo. Nikdy by si ani nepomyslela, že jí Filip bude někdy tolik chybět. Vždycky ho brala jen jako jednu z postaviček svého života...
... a najednou to tu bylo.
Přála si, aby tu byl. Jen aby tu byl a stál tu. A stál při ní. Byl ten člověk v zákulisí. Trenér, který nikdy nebude slavný. A ona najednou věděla, že pochopila, o čem to je. Nikomu o tom ale neřekla. Neměla proč...
Vrátila se ke stavebnici a pokračovala ve stavbě. Proti své vůli, proti svému přesvědčení, proti všemu. Ale dělala to.
„Je to jenom pocit. Je to jenom pocit...“
Opakovala si pro sebe a snažila se nepropadnout panice. Ale dařilo se jí to asi jako cestování.