Kapitola osmnáctá
Na kraji svahu pohoří anglického venkova stál domek. Stál tam už léta. Byl středně velký, prostorný, a když jste stáli uvnitř, připadalo vám, jako by se stěny od vás neustále vzdalovaly. Procházeli jste domem a nepotřebovali jste dveře, protože jste procházeli z místnosti do místnosti jen tak. Prostě jste šli. Zdi toto přesně chápaly.
Uhýbaly se až do okamžiku, kdy jste přešli hranici místností, pak se v mžiku vyměnily a byli jste v další místnosti.
Byly pro tento účel speciálně vytvořeny.
Další zvláštností na domku bylo to, že jste viděli skrz něj, ale neviděli jste, co je uvnitř. A kdybyste byli jenom trochu připití, zdálo by se vám, že si domek tiše pobrukuje. Tento efekt zatím nikdo neobjasnil. Pokoušel se o to jistý francouzský vědec, ale celá kauza skončila bez úspěchu. Domek si pro opilce pobrukoval dál.
Vybavení bylo jednoduché a praktické. Jednoduché proto, že tam nebylo nic, a praktické? Tak třeba jste si chtěli sednout. Jen jste na to pomysleli a už se pod vámi objevila židle přesně podle vašich představ. Nebo jste se chtěli pobavit televizí. Sotva vás to napadlo, objevila se tam 6D plazmová teleprostorvize a před ní sofa, které bylo navrhnuto přesně pro tento účel. Uvnitř zabudované reprosoustavy, ohřívač a jako luxusní doplněk pevnostní matrace, která měla tu vlastnost, že byla měkká a tvrdá právě tak, jak to jednotlivé partie vašeho těla potřebovaly, a spoustu dalších funkcí, které tu nebudeme rozebírat, protože to až zase tak moc nesouvisí s naším třírozměrným světem.
O domku se říkalo, že má co do činění s antimaterializací, galaktickým průvanem a vesmírem vůbec. Majitelem byl po návštěvě Húlúvú Douglas Adams. To, že ho navštívil Húlúvú, není zase až tak podstatné, mnohem podstatnější je, že to Húlúvú učinil in memoriam a domek nechal na něj napsat. Proč to Húlúvú udělal tímto způsobem, vrtalo Filipovi a Jane hlavou. Předtím domek vlastnil jistý sir Lobbden, který byl známý tím, že se objevoval jednou za tři sta čtyřicet pět let. Lidé mu říkali muž = kometa. A opravdu, když Filip s Jane byli později v knihovně a hledali záznamy o tomhle člověku, vždy tam byli jen jednou za 345 let, a to pouze na několik dní. Pak zase jako by se zem slehla. Proč taková perioda však ani Filip ani Jane nechápali. Co bylo ale na tom všem nejpodstatnější. Perioda podle počtů vycházela na příští týden.
„A jak ti to přišlo, že najednou vlastníte dům tady?“
„Poštou. Prostě to přišlo. Ale Doug mi říkal, že něco přijde. A že to je součást plánu.“
„Počkej Jane, ty tady pořád mluvíš o nějakým plánu a já přitom vůbec netuším, o jakej plán jde. Nechceš mi to vysvětlit?“
„Ještě ti to nemůžu říct. Musíme počkat na N. P.“
„Mamí, jé, podívej, to je žůžo, hele jo, a jestli poznáte, co je tohle.“
Polly se jim vmísila do rozhovoru. Byla nadšená domem a dům byl nadšen jí. Dokonce bylo slyšet i jemné vrnění. Stěny vyzařovaly energii, která vytvářela atmosféru, v níž se vám prostě muselo líbit.
„Poznáš to, Filipe?“
„No jasně, jsi princeznička na bále, co poztrácela korále...“
„Né, to není ono. Hádej ještě jednou. A pořádně se dívej.“
Polly tančila a její taneček byl pro Filipa opravdový oříšek.
„Lesní víla Bloudilka.“
„Taky né, kiš, kiš...“
Smála se na celé kolo.
„Nechám se poddat.“
„Polly, prosím tě, neotravuj nás teď, my potřebujeme s Filipem něco probrat.“
Polly se provinile podívala na mamku a už nic neříkala. Otočila se, dala si prst před pusu a udělala na Filipa pššššttttt... Pak se smíchem odběhla vedle, kde ji mezitím cosi zaujalo.
„Počkej, jaks to myslela N. P.? A kde jsi k tomu přišla?“
Místo odpovědi to vyvolalo v Jane otázku.
„Ty snad o tom něco víš?“
Filip nevěděl, jestli to má ukázat nebo ne. Nakonec se rozhodl, že ano. Sáhl do kapsy a vytáhl hodinky.
Jane na ně hleděla jako na zjevení a Filip zase hleděl na Jane.
„Kdes je vzal?“
„Na jednej squat party. Měla je u sebe jedna holka a mě na nich zaujalo to, že jdou pozpátku a v jakémsi roce minus dva.“
Pak se podíval na hodinky a tam bylo: „-1“ a pod tím se objevil malý nápis: „Plane ON.“
„Dívej, to tu ještě včera nebylo.“
„To máš pravdu, ale teď je to tu. Já ti to říkala.“
Filip obrátil hodinky.
„A tohle ti zase říkám já.“
Ukázal na dvě tajemná písmenka skvící se zespoda hodinek.
„N. P.“
Jane si musela sednout. Vypadala jako někdo s akutním infarktem.
Malá Polly přiběhla zpět, celá upocená a rozdováděná. Běžela rovnou k Filipovi. Skočila mu kolem krku a přisála se k němu jako klíště.
„Tak jsi to tam všechno prozkoumala?“