„Hmmm. A víš, kdo byl tamto, jak jsem předtím předváděla?“
„Už jsem říkal, nechám se poddat.“
„Tak se ke mně otoč. Pošeptám ti to.“
Pak se naklonila k uchu a pošeptala mu to.
„Cože?“
Filipa to trochu šokovalo.
„Kdo že?“
„A poznal jsi ji, viď?“
„Jasně, no to víš, že jo.“
Filip lhal, jak když tiskne. Vůbec netušil, že mu malá Polly předváděla Činy. Možná by to i poznal, ale to by musel vidět někdy Činy tancovat. Ale to by nebyl až takový problém. Problém byl v tom, že Filip netušil, jak malá Polly ví o Činy.
„A jak jsi na to přišla?“
„A jak jsem přišla na svět?“
„Počkej, počkej, na mě nesmíš tak zhurta. Něco jsem se tě ptal.“
Polly se jen potměšile usmála, jako když vám někdo řekne věc, kterou jste přesně očekávali.
„A já jsem se tě ptala taky. A když ty mi řekneš, jaká je odpověď na moji otázku, odpovím ti i já.“
„Přeci ses narodila tvojí mamce.“
„No jo, ale jak jsem přišla na svět? To když jsem se narodila, tak už jsem byla na světě, akorát že uvnitř
mamky.“
„Polly, prosím tě, co to máš za otázky. Nech Filipa na pokoji.“
Jane už to nemohla vydržet, jak se Polly rozparádila.
„Tak vidíš, až ty mi řekneš odpověď na tuhle věc, řeknu ti, jak já přišla na tamto.“
Filip nevěděl, co má na to Polly říct. Docela by potřeboval něco... Aha, sednout si, pomyslel si. A už pod ním stála nádherná židle. Tak se posadil. A něco k pití a jídlu, napadlo ho.
O půlsekundy později tam stál plný stůl jídla, ovoce, maso, zelenina, dorty... zkrátka všechno, co měl Filip rád. I holky měly hlad a tak všichni zasedli k pozdnímu obědu.
„My teď musíme přijít na to, co znamená N. P., protože v tom je ukrytý obsah druhé části plánu.“
„Jane, nechceš mi říct víc věcí? Myslím, že by to mohlo nám oběma a vůbec světu pomoct.“
„Počkej.“
Jane nad něčím hluboce dumala.
„Říkal jsi, že jsi ty hodinky objevil u jedný holky na tý párty. Mohli bychom třeba začít tím, že bychom ji našli a zjistili víc podrobností o tom, kde je ona vzala, a to by nás mohlo dovést až k člověku, který je vyrobil. Protože toho mi musíme potkat. Doug mi říkal, že když ho potkáme jednou, je všechno OK. Ale jestli ho potkáme dvakrát či víckrát, bude pozdě.“
„Jak bude pozdě? Proč? A jak můžeme dopředu vědět, kolikrát ho potkáme? A jak vůbec máme vědět, co je dobře a co ne? Co ti ještě Doug říkal?“
„Nic, alespoň nic důležitýho. Pak akorát dodal, že všechno musí mít Novej Důvod nebo co?“
„Takže on o tomhle všem věděl. Ale kdo mu to řek?“
„Filipe, prosím tě, podáš mi tamhleto kiwi?“
Malá Polly nedosáhla na druhou stranu stolu. Filip jí ho rozkrojil na dvě půlky, zapíchl do něj čajovou lžičku a podal.
„Děkuju.“
„Prosím, princezno...“
„A kdo mu daroval tenhle dům?“
Filip navázal na rozhovor s Jane.
„Byl to někdo, kdo se jmenuje Húlúvú. Já vím, co mi teď chceš říct, ale musím ti odporovat, protože to byl opravdu on, kdo mu ten barák věnoval.“
„Podívej Jane, já jsem k tomuhle všemu přišel jako slepej k houslím, dostal se do takových situací a zažil to, co snad nikdy nikdo na týhle planetě. Vůbec netuším, kdo nebo proč si mě vybral, abych tu řešil to, co tu teď chtě nechtě musím řešit. Jednu věc ale vím jistě. Až tohle všechno skončí, nebo začne, nebo co se to vlastně stane –
vidíš, ani tohle nemůžu říct s určitostí – slibuju, že se vrátím k Činy a budu sekat dobrotu do konce života.“
„Jo, ale to budeš prvně muset vyřešit tohle. Protože bez toho čeká na nás všechny...“
Pak se na chvíli odmlčela, protože si uvědomila, že tam s nimi sedí Polly, která zrovna nemusí slyšet to, co měla na srdci.
„Necintej okolo, Polly, kolikrát jsem ti to říkala.“
„Ale mamííí!“
Klasická dětská reakce. Odporovat mamce s tím, že se intonace zvedne do neuvěřitelných výšin v konci oslovení. To zabírá na každou mamku. A Polly to moc dobře věděla. Měla mamku dokonale přečtenou.
Je až k popukání, jak si někdy malé ratolesti dokážou pohrávat s rodiči, vychytávat si je a vodit za nos. Dětská duše je holt nevyzpytatelná.
„Běž si na chvilku hrát.“
Jemně Polly pobídla, aby od ní byl alespoň pro tento moment klid.