Ta se odšourala a zpívala si písničku. Nebyla to nějaká určitá písnička, byla to taková ta dětská, kterou si děti zpívají jen tak pro sebe, a ani nepřemýšlejí o melodii, co jim přijde na jazyk.
„Předtím jsi něco nedokončila. Co nás čeká všechny?“
Jane se na Filipa podívala přísným pohledem.
„Podívej, Filipe, já v podstatě nevím, co se stane, já jen chci, aby se nestalo něco špatnýho.“
„Jako co třeba?“
„Nepropadejte panice, jsem tu o týden dřív, chtěl jsem vás překvapit. Sir Henry Lobbden.“
„Prosím?“
Jane s Filipem hleděli na postavu oděnou do hávů 17. století, která se před nimi materializovala (či antimaterializovala, podle toho, jaké jsou vaše znalosti a zkušenosti s vesmírem) právě ve chvíli, kdy Jane chtěla Filipovi odpovědět na to, co se stane.
„Aha, těší mě, Filip Kalikratis...“
Podal mu ruku, a když se ho dotkl, zjistil, že je ta ruka trochu studená a cítil napětí, které odhadl... Aha. A v tu chvíli si uvědomil, že když se Činy vrátila, cítil to samé z ní.
„Jak to, že máte...“
Pak se odmlčel, protože se mu podíval zpříma do očí.
Náhle si připadal jako u zrcadla.
Ne, to nebylo jako u zrcadla.
Připadal si jako v zrcadle.
Ne. To také nebylo ono.
Byl zrcadlo.
Vše ale tentokrát trvalo jen pár sekund a pak už nic.
Cítil se jako normálně a celkem měl chuť si s tímhle příjemným pánem popovídat.
Čeho si Sir Lobbden všiml jako prvního, byly hodinky. Ukázal na ně.
„Už jste na to přišli? N. P.?“
Filip i Jane na něj hleděli a nevěděli.
„Nepropadej Panice.“
Malá Polly vběhla dovnitř a pak se zastavila. Uviděla Sira Lobbdena.
Ten ji změřil svým tisíciletým pohledem.
„Ach, tady je naše mladá dáma.“
Polly nic neodpověděla, běžela k mamce a vyskočila jí na kolena. Jane ji objala.
„Tohle je Sir Henry Lobbden.“
Ukázala na pána a chvíli dala Polly čas si to uvědomit.
„Těší mě, Sir Henry Lobbden.“
Podal jí ruku a Polly jemu. Potřásli si jimi a v tu ránu byla Polly klidná.
„Líbí se ti tenhle dům?“
„Je hodně zvláštní. Nikdy jsem takovejhle dům neviděla. Ale líbí se mi tady, je tu švanda.“
Sir Lobbden se usmál a Polly mu to oplatila. Kdybyste je viděli, viděli byste, že mezi nimi vzniklo něco, čemu se dá říct důvěra, ale taková ta, o které se nemluví. Která tam prostě je.
„Tak bychom mohli přejít k věci, ne?“
Sir Lobbden změnil příjemný tón v hlase ve strohý, oznamovací tón.
Kapitola devatenáctá
Ač se to zdá nepravděpodobné, na světě je mnoho věcí, které by se neměly řešit, a naopak je mnoho jiných věcí, které když se nevyřeší, půjde to se vším z kopce. A ještě méně pravděpodobné je to, že vlastně někdo pořádně ví, které věci jsou ty, které by se měly řešit. Každý to vidí se svého úhlu pohledu. Každý má jiné hodnoty.
A to je ten problém. Domluvit se na nějakém pevném základu, určit si priority, vytyčit mravní hodnoty a pak to všechno dodržovat, alespoň v rámci možností. Ve většině civilizací to byl vždycky největší problém.
To byl v podstatě problém Filipa a Činy po celou dobu jejich vztahu. Domluvit se. Bez domluvy a souladu, nalezení střední cesty není možné vést jakoukoliv debatu o čemkoliv.
Činy si tohle uvědomovala čím dál víc. Ani nevěděla, proč jí zrovna napadá tohle, ale zkrátka jí to napadlo, přišlo na mysl, a tak nad tím uvažovala. Filip byl již dost dlouho pryč a nuda vás nutí k přemýšlení. Autíčko měla postavené. Dokončila ho včera, když mu domalovávala blatníky a nalepovala samolepky. Byla na to hrdá.
Ale co teď? Jakou další zábavu si má vymyslet? Jedině...
A už věděla.
Vzpomněla si totiž na to, že její nejlepší přítelkyně z dětství bydlí kousek odsud a že by ji mohla navštívit.
Prohledala svoje záznamníčky a diáře, až nalezla adresu, kterou potřebovala. Během dalších deseti minut byla na odchodu.
Cestou koupila flašku vína a už stála přede dveřmi.
Zazvonila.