Nic.
Chvíli počkala a pak to zkusila ještě jednou.
Poslouchala, jestli se uvnitř něco hne či uslyší nějaké zvuky. Bylo slyšet jen cupitání, pak uvnitř bouchlo okno a pak se otevřely dveře.
„Jé, ahoj, co ty tu děláš? To je let, co jsme se neviděly. Pojď dál, zrovna uklízím.“
Činy vešla do bytu a první, co uviděla, byly velké mužské boty. Přešla to pohledem a prošla do obýváku.
„Máš to tu hezký, Jani.“
„Hm, děkuju. To víš, to my s Ondřejem. Dáš si něco k pití?“
„Já jsem přinesla něco s sebou. Cabernet Sauvignon 1992, pozdní sběr.“
Činy si prohlížela flašku a nabídla ji i Janě.
„Tak co, ochutnáme?“
Jana přinesla skleničky a Činy se mezitím pokusila flašku otevřít. Nebyla moc zkušená, a tak se jí korek rozlomil vejpůl a ona ho potom musela nožem dolovat ven. Samozřejmě, že se drobky dostaly do vína, a tak ho musely předtím, než ho začaly pít, přecedit. Ani netušily, že vlastně dělají dobře, protože letitá vína mají dole usazeniny, které je potřeba odfiltrovat.
„Na zdraví!“
„Na tvoje!“
Obě si daly první doušek a byly nemile překvapeny.
„To je ale divná chuť, viď? Takový víno jsem v životě nepila.“
„Je moc drsný a kyselý.“
„Zkusíme vypít skleničku a uvidíme. Mám totiž občas s víny takovou zkušenost. Ze začátku nic moc, ale vypiješ
sklenku dvě a najednou teprve objevíš tu pravou chuť.“
Činy se pokoušela zachránit situaci touhle historkou a modlila se, aby to byla pravda. Připadala si trochu podvedená, protože v obchodě se speciálně ptala na nejlepší víno, co tam mají. Věřila prodavači, že jí dává opravdu to nej. Hlavně proto za něj byla ochotná zaplatit tolik peněz.
„A co tě napadlo mě navštívit?“
„Nevím, vzpomněla jsem si na tebe, a tak jsem si řekla, že by nebylo špatný se vidět. Jsem teď taková slaměná vdova. Můj Filip je kdesi pryč a já nemám celkem nic na práci...“
„Ten můj taky pořád někde lítá, teď je zrovna někde na montážích. Měl by se vrátit za měsíc.“
Tím Činy řekla celkem dost věcí. Činy si totiž všimla nejen velkých bot na chodbě, ale všimla si i toho, že v ložnici, okolo které procházela do obýváku, byly rozválené obě postele a na okně byla chycená ponožka.
Klasická pánská fusekle. Vstala a šla se podívat k oknu.
Za oknem bylo lešení. Dole pod barákem jakýsi muž hleděl nahoru a neměl všechno oblečení s sebou. Byl bos.
Činy odstoupila od okna a posadila se. V další chvíli zvonil telefon.
„Halo?“
Chvíli pauza.
„Jo, malej moment, hned jsem dole.“
Pak se Jana obrátila na Činy.
„Můžeš tu chvilku počkat? Někdo na mě zvoní dole.“
„Jo, jasně, vyřiď si, co potřebuješ.“
Činy dělala jakoby nic, ale sotva Jana zavřela dveře, šla se podívat do ložnice. Cestou si všimla jedné malé změny. Velké pánské boty zmizely. Ani v ložnici v okně už ponožka nebyla. Jemně se naklonila z okna a viděla, jak Jana dává dole ponožky a boty tomu člověku, co se díval předtím nahoru. A byla doma. Takže takhle Jana čeká na svého milého.
Usmála se nad tím.
Za chvíli se Jana vrátila s tím, že si z ní někdo vystřelil.
„A co ty boty v předsíni?“
Jana pochopila, že Činy ví.
„Víš, on je to vlastně jeden Ondřejův kamarád, no a...“
Pak se usmála a začaly se smát obě dvě.
„Ty jsi ale číslo.“
Činy to nemohla ohodnotit jinak, protože ona sama nebyla jiná. I když vlastně už malinko ano. Tohle měla, jak aspoň doufala, za sebou. Celého Gregoryje. Už ho úplně vymazala z paměti, ale Jana jí ho připomněla. A jak už to mezi ženskýma bývá, debata se strhla do líčení veškerých zážitků, hodnocení milenců, pak to pokračovalo módou a skončilo to u vaření. To už byly obě dvě pořádně připité.
„Možná, že nemáme ty pravý drogy.“
Jana se pokoušela najít ten správný důvod k tomu, aby ospravedlnila jejich opilost.
„V čem vidí chlapi tu účinnost fruty?“
To zase Činy nemohla pochopit, proč všichni kouří.
„A co na tom sejde.“
Shodly se obě.
Návštěva přerostla v něco, co by šlo nazvat jako „Pij, kolik můžeš, a pak dělej, co chceš.“
Už si ani jedna z nich nepamatovala to, jak k tomu přišlo, že byly spolu.