„Ty, Činy, a co je vlastně láska?“
„Co láska, to je jednoduchý. Ale co jsou chlapi?“
„Chlapi jsou to, co nás naplňuje.“
Tahle hluboká myšlenka obě dvě pěkně nabudila.
„Vzpomínáš si na svého prvního milence?“
„No jasně.“
Jana byla v tu chvíli na koni. Vzpomněla si totiž na svého prvního prince, který ji připravil o panictví. Nebyl to princ v pravém slova smyslu, byl to hoch, který měl první tu šanci celou ji odhalit a udělat ji ženou. Bylo to něco, jako se zpívá v té písničce: Včera večer u sila, prvně jsem to zkusila.
„Byl to jeden můj kamarád z dětství. Od malička jsme spolu vyrůstali, a když nám bylo patnáct, tak jsme jeli na letní tábor. Jako instruktoři. A tam se to stalo. Ve stanu, pršelo a já byla tak zmatená.“
Usmívala se tomu.
„Byl tak nešikovnej a nezkušenej. Musela jsem ho vést. Dokážeš si to představit? Já, která nevěděla taky naprosto nic. Ale do smrti na to nezapomenu. Jako dárek mi potom dal hodinky. Bylo na nich Nepropadej Panice.
Byly nádherný, ale já je potom někde ztratila. A co tvůj první zážitek?“
Činy se jaksi přestala usmívat. Ne snad proto, že by se jí nechtělo smát, nebo že by se jí nechtělo mluvit o svém poprvé, ale protože propadla panice. Věděla toho totiž mnohem víc. Filip se někde honí za hrobem Douglase Adamse a ona přitom teď ví, ani neví proč, i o těch hodinkách. Nějaký vnitřní hlas jí napovídal, co má dělat. Nic Janě o tom však neřekla.
„A jak se jmenoval?“
„Proč se ptáš? Snad bys ho nechtěla? Činy...“
„Ne, já jenom že můj první se jmenoval Mirek. Třeba jsme měly obě dvě Mirky.“
„Né, můj se jmenoval Standa. Standa Rejžek.“
„A viděla ses s ním od tý doby? Nebo víš, co je teď s ním? Kde bydlí, jestli má rodinu nebo tak?“
Činy se snažila získat tuhle informaci, protože prostě musela.
„Jo, bydlí tady v Kmindu. Za tunelem. Nikdy se ale neoženil, protože nemohl. Jeho táta všechny holky, co si domů přivedl, buď vyhodil, anebo seřval a vyhodil. Žádná se mu nezdála pro jeho syna dost dobrá. Měl totiž, jak se o něm vykládalo, v plánu něco mnohem většího. Prej mělo jít o nějakou princeznu, nebo co. Říkalo se, že má něco do činění s jakýmisi anděly, ale znáš lidi, ty si toho navymejšlej.“
Činy jenom valila oči. Připadalo jí to hodně abstraktní. A jak Jana mluvila o těch andělích, vzpomněla si na to, že když ve Stopařově průvodci po Galaxii Arthur, Ford a Trillian navštívili vládce Vesmíru, tak ho také navštěvovali nějací andělé. Ne, ne to s tím nesouvisí, snažila se sama sebe uchlácholit. Ale přesto ji něco lákalo na tom, navštívit toho člověka.
„A kde přesně?“
„Co kde přesně?“
„Kde přesně bydlí?“
Jana začínala být trochu nervózní. Pochopila, že se až moc o to Činy zajímá.
„Je to hned nalevo první barák za tunelem, když jdeš z města. Mají tam garáž s velkýma zelenýma vratama. Ty tam chceš jít, nebo co?“
„Ne.“
Činy lhala, jako když tiskne. Snažila se obrátit list a odvést pozornost.
„Takže ti já povím o mém prvním sexuálním zážitku.“
Kapitola dvacátá
1 + 1 = 2 > 3
„Tak tohle je můj plán.“
Filip ani Jane nevěděli, co to má znamenat. Sir Lobbden se jenom usmíval.
„A víte, co to znamená? Že dvě jsou víc než tři. Jenže takhle by to nefungovalo.“
Pak vzal tužku a doplnil závorky:
(1 a 1 a 2) > 3
Pořád nic. Filip se snažil myslet, Jane také. Nebylo až tak složité pochopit základní matematiku, mnohem záludnější bylo to všechno aplikovat do života...
„K tomu, abyste dostali výsledek, musíte přemýšlet o tom vztahu takhle. Na jedné straně máte tři činitele. Dvě jedničky a jednu dvojku. Když je sečtete dohromady, dostanete čtyři. A to je víc než tři. A proč jsem teda říkal, že dvě jsou víc než tři? Protože tam ty závorky ještě nebyly. Chápete?“
„No dobře, ale jak to souvisí s námi, vámi a světem vůbec. Já potřebuju objevit a najít Novej Důvod. K čemu mi je tahle rovnice?“
Filip nevěděl, jak se s tím má vypořádat.
Sir Lobbden pokračoval.