„Takže pokud chceš najít Nový Důvod, musíš doplnit závorky.“
„Ale v podstatě nejde o závorky jako takové, co?“
Jane se čapla. Pochopila, že všechno jsou jen metafory a že Sir Lobbden jim tady vykládá, co mají udělat. Jediná věc, která by celou situaci usnadnila a pomohla vyřešit, tomu však chyběla. Přesné označení věcí. Ale asi tomu tak muselo být, jinak by ten svět byl moc průhledný a lehce řešitelný a to by jednak nebylo zdravé a jednak by to světu uškodilo. Proč?
Taky trochu přemýšlejte.
„Přesně tak. A zbytek je na tobě, Filipe.“
Sir Lobbden se usmál na Filipa a pak na malou Polly, která až do téhle chvíle seděla bez hnutí a bez vydání jediného hlesnutí.
„Hodně štěstí. Tím moje úloha končí. Měl jsem za úkol vám všechno vysvětlit, takže to jsem udělal.“
Pak se rozloučil s každým zvlášť a Polly dal cosi do ruky. A ještě před tím, než se dematerializoval, pokynul všem na rozloučenou. Pak zmizel. A jak zmizel, s domem se stalo něco zvláštního. Vlastně se z něj stal obyčejný dům.
Zdi byly opět zdmi, mohli jste myslet na cokoliv a nic se pod vámi nematerializovalo. Všichni tři tam stáli jako opaření.
„Jane, myslíš, že jsme neměli halucinace?“
„Mamííí, co jsou to hallucigeniace?“
„To nejsou žádné hallucigeniace, ale halucinace. A to jsou takový stavy, kdy si myslíš, že něco vidíš, nebo to i vidíš, ale přitom to tam není.“
„A měli jsme je?“
Polly byla neodbytná.
„Polly, prosím tě, neotravuj.“
Jediná možnost, jak mohla Jane zůstat v klidu. Sama byla z té situace šokovaná mnohem víc než Polly.
„Co s tím uděláme?“
„Nevím.“
Filip držel v ruce papír se vzorcem.
„Co bychom měli udělat? Máš nějakej nápad?“
Zkusil Jane. Ale ta mu nepomohla. Snad jen mlčením.
Situaci vyřešila malá Polly. Ukázala oběma, co dostala jako dárek od Sira Lobbdena. Byl to malý čip, ne větší než
pilulka na bolení hlavy a tvaru malé pyramidy. Trčely z něj malé kousky drátků, jako by čekaly na to, až je někdo připojí tam, kam patří. Každý z těch drátků měl jinou barvu. Jeden byl červený, druhý žlutý, pak tam byly dva zelené a tři modré.
„No jo, ale kam to patří? Co s tím budeme dělat?“
Jane nebyla zrovna potěšena tím, že jim přibyl další problém, místo toho, aby třeba nějaký ubyl.
„Půjč mi to, Polly, já se na to pořádně podívám.“
Filip v duchu dumal nad tím, proč to dal Polly, a ne přímo jemu, jestli to teda má něčemu pomoci. Ani ve snu ho nenapadlo, že Sir Lobbden věděl jednu dost podstatnou věc. Jediný, kdo je schopen něčemu pomoci, je Polly. Děti totiž jako jediné dělají věci podle toho, jaké jsou. Ne podle toho, jak se jim jeví, v horším případě, jak chtějí, aby se jim jevily a v nejhorším případě, jak vůbec nejsou. Přímočarost a upřímnost byly věci, na kterých Sir Lobbden stavěl. Moc dobře věděl, že kdyby to dal Filipovi, vyvolalo by to spoustu zbytečných otázek, které by situaci spíše víc zkomplikovaly, než ji pomohly vyřešit.
„To někam patří, to se musí do něčeho zapojit. Ale do čeho...“
„Vypadá to jako součástka do počítače nebo telefonu, nebo já nevím, do čeho ještě se používají takovýhle čuflíky?“
Jane se snažila zapojit mozek do plných obrátek a vzpomínat, kde takovou věc mohla vidět. Nic jí ale na rozum nepřišlo.
„Je tamhleto hvězda anebo letadlo?“
Polly cosi uviděla.
„No, jestli je to hvězda, tak jsme do pěti minut prtví, ehmmm teda mrtví.“
Filip to podal jako dobrý fórek.
Ale tady byl jeden problém.
Není potřeba vysvětlovat, kde onen problém byl. Otázkou, kterou se bylo třeba zabývat, bylo, co tenhle problém způsobí.
Málo platné, děti nikdy nelžou. Pollyina intuice se nemýlila. Blížila se k nim opravdu hvězda Miruš první, zvaná
„Úleťačka“. Malinko by možná stálo za to, trochu si vypovědět historii téhle hvězdy, abychom plně pochopili, proč
zrovna v tento okamžik zasahuje do děje.
Nova Miruška bylo zlaté dítě. Hvězdička. Jiné hvězdy ze souhvězdí Menší krásy však tvrdily, že Miruška je podvodnice a mrcha. Byly to temné síly tohohle cípu galaxie, a tak jim každý dal prostor pro svůj pohled na svět.
Není vůbec zajímavé se dostávat do bližších souvislostí, jak k tomu došlo nebo co vlastně, ale byly to opravdu temné síly, které mnohdy pohrozily takovým způsobem na galaktické nemravnosti a skopičárny, až z nich šel strach. Ale jinak v podstatě neškodily.
Jenže ta Miruš, jak ji později nazývali všichni, kteří se buď o ní doslechli, anebo v horším případě ji i osobně potkali, tak tahle Miruš byla úplně jiná. Byla jinačí než levotočivá zatáčka doprava, advokátní poradna dálkových 33
ovladačů, jitrocel na divoko, byla prostě jiná než cokoliv. Byla to zkrátka hvězda, jak se patří, v tom nejdivočejším provedení, které kdy kdo viděl.
Takže: Miruš se řítila zrovna tam, kde Filip s vytřeštěnýma očima sledoval, jestli to třeba není omyl nebo tak něco. Občas se takové věci přece stávají. Ale to, jaké věci se stávají, zrovna nemělo vliv na to, co se právě odehrávalo.
Jame tiskla Polly k sobě. Obě sledovaly střídavě blížící se hvězdu a Filipa snažícího se o něco, co by jim třeba pomohlo neumřít v nejbližších vteřinách, v lepším případě minutách.
Filip se nervózně podíval opět na ony hodinky. Snažil se zleva doprava pochopit displej, který mu sděloval:
„V případě, kdy už není pomoci, zmáčkni tlačítko napravo.“
Šipka vedle nápisu ukazovala které.
„Co myslíš, risknem to?“
Filip se snažil v posledních sekundách ukázat vyděšené Jane hodinky. Tak jak to u vyděšených lidí bývá, jen s vyděšeným pohledem přikývla, ať to teda zmáčkne, i když si vůbec nebyla jistá tím, že to, co dělá, opravdu něco vyřeší. Ale jakou větší pohromu to mohlo ještě přinést? Jedna absolutně nekontrolovatelná šílenost jedním mrknutím zastínila všechno, co se byť i jen pokoušelo nazvat neskutečnou pohromou. Jinými slovy, hůř už snad na tom nemohli být.
Filip je tedy obě obejmul, postavili se a drželi kolem pasu. Filip zmáčkl přes Janino rameno tlačítko a pak se to stalo.
Záře zmizela. Zvyšující teplota ve chvilce klesla do svého nudného normálu. Všechno najednou ustalo. Dunění mraků, slabé chvění a tlak ve vzduchu vymizely. Jenže to bylo právě to zvláštní. Ještě další chvilka klidu, než si všichni tři pomalinku zvykli na celkem bežnou denní atmosféru bez nějakého napětí či skotačení počasí.
Do místnosti vešla dívka. Byla oblečena do jasně žlutého kostýmku, který zakrýval přesně ty partie těla, které je zbytečné zakrývat. O to víc vynikaly partie, které běžný člověk jen tak na veřejnosti neodkrývá. Prozíravý oblek.
„Průhledný,“ dodávají závistivci. „Průhledný! Jóóó!!!“ jásají příznivci sexu.
„Otoč se, Polly!“
Jane okřikla Polly, která se na ni dívala jako na panenku Marii.
„A ty bys měl taky, v rámci...“
Vypadlo jí to, jako když zapomenete na smrt.
Filip tomu dal ještě pět sekund a pak se otočil, aby podpořil Jane ve výchově mladé dámy.
„Ahoj, já jsem teda nějaká Miruš, jo. Co?“
Dívka na ně promluvila hlasem chlapa od pily. Ptala se, jako by na něco, ale to „co?“ řekla proto, aby se ujistila, že je tam správně a že se opravdu tak jmenuje. Pak ještě jednou řekla „jo“ a bylo. Po pravdě řečeno, ona se Miruš
s ničím opravdu nemazlila. Jak to mají hvězdy jejího kalibru ve zvyku.
„A jak tys přišel na můj trik, co?“
Miruš mluvila k Filipovi. Ten se vylekáním otočil, ale jakmile ji znova uviděl, a ty partie a to všechno tak krásně obnažené... Hned se zase otočil nazpět.
„Já ale na nic ještě nepřišel. Natož na tvůj trik.“
„Co to meleš?“
„Říkám, že jsem nepřišel na žádnej tvůj trik, protože jednak nevím, kdo jsi, co tu děláš, proč jsi oblečená tak, jak jsi oblečená, a v téhle chvíli mě napadá ještě dalších tisíc věcí, na který bych se tě celkem rád zase zeptal já.
Prostě o žádným triku nevím.“
Miruš ho pozorně poslouchala, ale Filip jí trochu zamotal hlavu tím, co říkal. Motal dvě věci dohromady.
Nakonec to strávila, ale trošičku ji to přeci jen vyvedlo z míry. To se ještě nikdy nestalo, aby někdo přišel na její trik a nevěděl o tom.
Jenže Miruš nevěděla – bohužel – o jiné věci. Totiž, že všechno způsobily Filipovy hodinky.
„Jsi první, kdo mě zastavil na mojí krvelačné cestě. Mám to totiž ve zvyku. Ale tady něco nefunguje.“
„Nechápu?“
Filip byl trochu vyvedený z koncepce, ale vzápětí si uvědomil, že bude možná lepší, když nebude chápat.
Alespoň ušetří nervy.
„Hele, to nevadí. Víš, co my teď musíme udělat? Musíme za Rejžkem. Já tomu nikdy nechtěla věřit, ale ono to postupně všechno přichází, přesně jak to povídal...“
Pak se zamyslela.
„Kdo? Rejžek?“
„Ne, ten o tom naštěstí neví.“
To už bylo na Filipa moc. Cítil se naprosto mimo souvislosti.
„Můžeš mi...?“
Pak se otočil na vedle stojící Jane s Polly.
„Můžeš nám vysvětlit, proč musíme za Rejžkem? A kdo to vlastně je? Co nám to pomůže?“
„Uvidíš, a pojďte, ať to máme za sebou.“
Miruš byla opravdová hvězda a věděla to o sobě. To jí dávalo její sílu. A tu byla ochotna rozdávat...
Všichni ji následovali jakoby v transu.