Kapitola dvacátá první
Najít Nový Důvod dá opravdu zabrat. A bude odměna opravdu taková, aby vyvážila všechny útrapy s tím spojené?
„Co myslíš, babi, jak ten Filip? Myslíš, že opravdu...“
„Nevím. Ještě musí objevit trolejbusy. A to mu trochu potrvá.“
Šarlota pochopila bábrlinčina slova jen na půl. Co měly znamenat ty trolejbusy, netušila. Ale ani se tím de facto nezabývala, protože myslela, co asi ten Filip. Myslela na něj, a až moc jí přitom bylo najednou horko po těle.
Snažila se to potlačit, ale s tím se prostě nic nenadělá. Je to tam, ať chcete, nebo ne.
„A Novej Důvod?“
„To závisí jedině na něm.“
Babi tušila ze Šarlotina chování, že jí asi něco uvízlo v srdci a teď to moc bolí a ožívá. Touha se tomu říká.
Vždycky, když se o něm po jeho odjezdu bavily, bylo to pro Šarlotu, jako když dáte medvědovi med. Sežere vás i s ním. Šarlotiny extatické stavy bábrli občas trochu nechávaly na pochybách, jestli je to až takhle opravdu ještě normální chování, či to začíná zavánět sexuálním šílenstvím.
„A já si myslím, že to dokáže.“
Tím tomu dala Šarlota korunu. Teď už bylo babi více než nad slunce jasné, že se tady asi někdo zamiloval.
Ale moc. Až po uši, jak se říká.
To se stává i v lepších rodinách. Možná tak by si to leckdo vysvětlil, ale ne bábrle. Ta věděla, že to má nějakou souvislost s něčím dalším. Není jen tak, aby se Šarlota zamilovala. Tady to něco opravdu znamenalo. Ale co, to leželo v hlavě i bábrlince.
Kapitola dvacátá druhá
Za tunelem stál středně velký dům, s velkou zahradou. Dřevěná zelená vstupní vrata vzbuzovala dojem, že by vraty mohl vjet dovnitř celý region vojáků v rojnici. Jediný problém těch vrat však byl ten, že je v podstatě nikdo neviděl otevřené od roku 1916, kdy se údajně vrata jednou a provždy zavřela. Důvodem byl majitel.
Dům patřil rodině Rejžků. Patřil jim odjakživa. I když ono termín odjakživa použít nelze. Patřil jim od poloviny devatenáctého století, kdy dům za záhadných okolností postavil prapraděda Rejžek. Tehdy se tradovalo, že jeden večer tu dům nebyl, a na druhé ráno se díval prapraděda Rejžek z jeho oken a divil se, čemu se kolemjdoucí diví.
Dokonce se dochoval záznam na místním úřadě, kde se o tomto domě hovoří v tom smyslu, že to byla jednak nepovolená stavba a jednak že dům byl postaven přes noc, což bylo na tehdejší poměry obvyklé asi jako vlastnit kapesní počítač. A protože to byla doba temna, lidé z vedení města dostali strach, že jsou v tom nějaké čáry. Celá kauza nakonec dopadla tak, že dům byl ponechán prapradědovi s tím, že jakmile se někde objeví ještě jeden dům nebo cokoliv, co je neobvyklé, bude se to řešit. Dostal napomenutí a tím to skončilo. Dodnes je však záhadou, jak to bylo doopravdy.
Dům tu ale každopádně od té doby zůstal a i teď vypadal, jako by byl kolaudován minulý týden. Ale dost povídání o domě. O tom by se toho dalo napsat mnohem více. Když zbyde čas – možná.
A abychom se vrátili zpět k tomu, proč se dveře od té doby neotevřely. Tedy od roku 1916.
„Haló, je tu někdo?“
Filip, Miruš, Jane a malá Polly se snažili prvně dozvonit, a když nikdo nepřicházel otevřít, zvolili druhou metodu.
Křik a mlácení na vrata. Vůbec netušili, že to neměli dělat. Ale na druhou stranu udělali nejlépe, jak mohli, protože to jediné dokázalo tátu Rejžka přinutit k tomu, aby otevřel.
„Co chcete? Co tu bušíte, jak hluchý do vrat?“
Filipovi to připadlo trochu směšné, protože jediný, kdo by se dal nazvat hluchým, byl starý Rejžek.
„Ehm, promiňte, ale my jsme se pokoušeli zvonit, ale nikdo nám neotvíral, tak jsme mysleli, že jste třeba někde, kde nemusíte slyšet, tak jsme začali volat a ta vrata nám pomohla k tomu, abyste nás slyšel.“
Jane se snažila vše urovnat a dostat z něj pryč jeho nabroušenost.
„Dobrá, dobrá, co teda ode mě chcete?“
Starý Rejžek se snažil na Jane mluvit v klidu, protože v něm vyvolávala jakýsi respekt. Pak ale zpozoroval jinou věc. A pozorně si ji prohlížel hezké dvě minuty. Když se mu zdálo, že už se vynadíval dost, pokynul všem, aby šli dál. Nevpustil je hlavními vraty, jak všichni očekávali, ale otevřel pro ně malá dvířka na druhém konci domu. Byl to boční vchod, ze kterého nešlo vidět, co je za vraty, protože v cestě stál dům. Všichni vešli dovnitř a připadali si jako při prohlídce starého hradu. Pach zatuchliny, staré věci, kterých stáří bylo neodhadnutelné, a kdybyste se o to přeci jen chtěli pokusit, tak byste prvně museli setřít dvoucentimetrovou vrstvu prachu a čehosi, co nešlo popsat, a když, tak pouze v biochemické laboratoři. Když konečně došli do obývacího pokoje, přivítalo je sofa od Salvátora Dalího se stolkem, na stěnách visely kresby M. C. Eschera a na okně bylo nalepeno jako o Vánocích E = mc2, kde znaménko „rovná se“ bylo přeškrtnuté. Co ale hlavně dostalo Filipa a Jane, byl lustr. Klasická čínská papírová koule. To by nebylo zase až tak překvapující jako to, co na ní bylo nakresleno jako ornamenty.