(1 a 1 a 2) > 3 bylo vyvedeno v pastelových barvách po obvodu celé koule. Filip se podíval prvně na Jane a pak na Miruš. Ta, spolu s Polly, do té chvíle neřekla ani slovo.
„Tys to věděla?“
Otázka Miruš trochu zaskočila.
„Co jako?“
„Tohle.“
Filip ukázal na lustr a na nápisy na něm.
„Co, lustr, prachobyčejnej, normální čínskej lustr, kterej dostaneš všude, kde si jen vzpomeneš.“
Miruš nechápala Filipovu pointu. Na to, že se o ní říkalo, že byla taková hvězda, věru divné.
„A ty nápisy? Nic ti to neříká?“
Miruš se zadívala pozorněji. Pak se podívala zpět na Filipa.
„No a? Asi náhoda nebo co...“
Okomentovala to stylem, který potvrdil, že je opravdu hvězda. Zůstat v klidu při takovém zjištění, to opravdu stojí kus přemáhání. To ale nebyl problém Miruš. Ta to měla totiž úplně zadarmo a přirozeně dané ve svých genech.
Starý Rejžek mezitím někam zmizel a malá Polly také.
„Kde je Polly?“
Jane si najednou uvědomila, že na ni úplně zapomněla.
„Polly!“
Zakřičela to, jak to maminky křičí na neposlušné děti.
Polly neodpovídala.
„Pane Rejžek?!“
Filip se snažil jemně zavolat starého Rejžka.
Žádná reakce. Oba trochu znervózněli. Uslyšeli pouze bouchnutí dveří. Buď to byla Polly, nebo starý Rejžek vracející se z venku.
„Co tu děláte? Kdo jste? Kde je táta?“
To byly první otázky Standy, který se vrátil odkudsi z města nic netuše. Byl celkem v šoku, koho tam našel, ale nutno podotknout, že při třetí otázce uviděl to samé, na co se jeho otec zadíval předtím, když přišli, a co ho přimělo k tomu, pustit je dál a vůbec se s nimi bavit. A kdyby Filip nepřerušil další trapné ticho, které se rozhostilo, stál by tam Standa snad do konce světa.
„No, víte, my jsme...“
Podíval se na Jane a z jejího pohledu vyčetl jediné. Ani ona absolutně nevěděla, jak to všechno vysvětlit. Filip tedy začal jinak.
„Podívejte, jmenuju se Filip, tohle je Jane a tohle je Miruš, naše hvězda. Přišli jsme za vámi, protože vy jediní nám můžete pomoci...“
Filip se zarazil, protože ho Standa vůbec neposlouchal, natož sledoval. Jane to viděla také a raději se vydala hledat Polly. Měla k tomu náramný důvod. Filip by se raději vypařil také, ale neměl tak bujnou fantazii a tak zůstal a sledoval situaci. Po chvíli, kterou uznal za vhodnou, zakašlal. Nic.
Stál tam a připadal si jako neviděn.
Stál tam a byl neviděn.
Stál tam, viděl to a bylo mu jasné, že...
Standa a Miruš nemohli ze sebe spustit oči.
Filip se pokusil o vysvětlení znovu.
„To mi řeknete potom.“
Standa se na Filipa ani nepodíval. Filip tedy uznal za vhodné se někam vytratit a šel si prohlédnout dům. Vlastně šel najít Polly, Jane a tátu Rejžka.
„Tak tohle jsou ony. Moje holky. Mám je tu pěkně obě dvě. Jsou jako mé vlastní. Pojď za mnou, něco ti ukážu.“
Táta Rejžek pokynul na Polly, aby šla za ním nahoru. Ta poslechla, protože ji to moc zajímalo. Ještě nikdy nic podobného neviděla. Vystoupila po schodech, prošla kolem sedadel až došla k řídicímu pultu, kde stál starý
Rejžek a honosil se, jako by byl sám car.
„Tak tyhle trolejbusy tu jezdily od roku 1907 do roku 1916, kdy je chtěli vyhodit do šrotu, ale můj tatínek je šikovně koupil skoro zadarmo od města. Tehdy jim řekl, že je to pro armádu. No, a protože v té době probíhala světová vojna, bylo mu vyhověno. A od té doby tu stojí. Pěkně schované a udržované.“
„Tak se s nimi pojedeme projet, co říkáš, strejdo?“
Malé děti. Ty mají vždycky ty nejlepší nápady na světě.
„Holka zlatá, to bych hrozně rád, ale ony nejezdí, protože jim chybí pár věcí. A i kdyby se nadobře podařilo natáhnout dráty a obnovit celou trasu, chybí nám tu u řízení nejdůležitější součástka. Transmiter pro napětí. To je taková malá součástka, kterou už dneska bohužel nikde neseženeš.“
„Jak to, že neseženeš? Přeci u nás v obchoďáku, jak říká mamka, seženeš všechno.“
„Ale Polly, prosím tebe, to jsem přece neříkala...“
Jane je právě v tu chvíli objevila v tramvaji.
„Nezlobte se, pane Rejžek, víte ona Polly je taková – všechno ji zajímá a všechno dokáže okomentovat, viď?“