Pohladila Polly po vlasech a ta se k ní na oplátku přitulila. Stály tam teď obě dvě a pozorovaly tátu Rejžka, jak jim vysvětluje způsob řízení takového trolejbusu ze začátku dvacátého století.
„To víte, neměli to naši otcové a dědové lehké. Nádraží bylo od města asi půlhodinky pěšky, takže když jste přijeli a měli tu smůlu, že pršelo, museli jste absolvovat celou trasu pěšky, což bylo nejen nepříjemné, ale mnohdy zdraví nebezpečné. Tak se koumalo, jak to vyřešit. Auta byla tehdy velice drahá a vzácná, mohli si je dovolit jen ti nejbohatší. Tak se nakonec rozhodlo, že bude vybudovaná trasa pro trolejbusy. Byla dlouhá asi 3 kilometry a začínala, jak už jsem řekl, na nádraží, vedla městem, pak přes řeku a končila na náměstí. Jezdily tu pouze dva vozy a jízdní časy byly zhruba každou půlhodinku. Pro všechny to bylo velké zadostiučinění a obyvatelé toho opravdu využívali. Takže to je malinko z historie, a teď pojďte sem ke mně, až do kabiny pro řidiče.“
Obě se tedy vsunuly k němu.
„Co to tam děláte? A kde se tady vzaly ty trolejbusy?“
První otázka patřila ženským a druhá Rejžkovi. Filip stál pod předním oknem a zíral na ně jako vyoraná myš.
„Ále, pan Rejžek byl tak hodný a ukazuje nám, jak funguje řízení.“
„Pojď za náma, Filipe.“
Polly na něj hulákala, aby jako náhodou o něco nepřišel.
„Takže: Když přišel ráno řidič do šichty, musel nejdříve zkontrolovat stav elektrolytu, to je tahle kontrolka. Pak mohl teprve stroj napojit touhle tyčí na vedení. Bylo tam 440 voltů, takže kdyby se někde dotkl nekryté části, proud by ho zabil. No, a když měl tyhle věci hotové, mohl se začít věnovat řízení. Tahle páka tady vlevo je přidávání rychlosti, funguje to jako potenciometr.“
„A co je to potenciometr?“
Malá Polly byla malá a jako každé malé dítě chtěla vědět všechno, čemu nerozuměla.
„Potenciometr je takové kolečko, jaké máš třeba doma u svojí hifi věže, a když s ním otáčíš po směru hodinových ručiček, přidáváš hlasitost.“
„No jo, ale my máme dálkový ovladač.“
„No, tak to je to samé. Když stiskneš a držíš tlačítko volume +, taky tím přidáváš hlasitost. Akorát, že s tím netočíš dokolečka, ale jenom to držíš stisknuté.“
„Aha.“
Polly byla chytrá. Došlo jí to. Představila si, jak doma leží u televize a přidává hlasitost u nedělního dětského dopoledne v televizi, aby lépe slyšela a aby přehlušila maminku, která v kuchyni připravovala nedělní oběd.
Pak táta Rejžek pokračoval.
„Tahle klička, to je ruční brzda.“
Pak ukázal směrem ke stropu, kde visela šňůrka, jaké se ještě dodnes používají na toaletách.
„A jestlipak víte, co je tohle a k čemu to sloužilo?“
Podíval se na Polly.
Ta zakroutila hlavou.
Zkusil tedy Jane. Ta se snažila myslet.
„To by mohlo být na...“
A tím skončila také.
Poslední, kdo zbýval, byl Filip.
„No jasně, to je přece...“
Pak se na chvíli odmlčel, jako to dělají soutěžící v televizním Kufru, zábavném pořadu, kde se ukazují různé kuriózní předměty a soutěžící mají za úkol poznat nebo odhadnout, na co daný předmět je nebo k čemu to slouží.
V podstatě to byla stejná situace, akorát s tím rozdílem, že tady neměli čtyři možnosti.
„To je přece na, ehmmm...“
Filip získával čas. Pak si vzpomněl na jednu věc.
„No jasně, už to mám. Je to houkačka!“
„Stokorunačka putuje na adresu...“
Z táty Rejžka se stal na chvíli Myšo Vtipkár. Jane s Polly se začaly ohromně smát, protože tón, kterým to táta Rejžek řekl, přímo nutil ke smíchu. S vážností v hlase a umem profesionálního baviče je přesvědčil o tom, že se Filip nemýlil.
„A to se ještě nikdo nepokusil o obnovu provozu nebo tak něco?“
Jane se ptala, protože viděla, že by mohlo být velice zajímavé udělat něco takového. Jako atrakci pro turisty, jako pomoc místním občanům, jako vzpomínku na staré časy.
„S obnovou se dokonce počítalo, ale jednak nikdo neví, kde trolejbusy jsou, a jednak ani nefungují. Chybí jim jedna věc. Je to úplně malinká součástka, která propojuje celý elektrický systém trolejbusu. Na tehdejší dobu to byl technický zázrak. A ta se bohužel nedochovala. Někam se ztratila.“
Táta Rejžek se zamyslel a zklamaným pohledem se díval skrz přední sklo ven, jaksi do budoucnosti.
„A nevypadala jako tahle?“
Malá Polly otevřela ruku a ukázala, co tam měla.
„Polly, prosím tě!“
Jane se snažila Polly zastavit.
„Ukaž mi to?“