Táta Rejžek se se zájmem podíval. Pak se podíval ještě jednou, pak přepočítal drátky, co z toho trčely, pak se podíval na všechny okolo, pak znova na tu součástku, pak znova na ty drátky a pak omdlel.
V nastalém zmatku Jane Polly pokárala za to, co způsobila. Filip mezitím doběhl pro vodu k pumpě, která stála na zahradě možná ještě déle než dům. Všichni se snažili tátu Rejžka zachránit. Když ho přivedli zpět k vědomí, k čemuž jim pomohl kbelík s vodou, měl k nim Rejžek proslov. Nyní hovořil úplně vážně.
„K tomu, co vám tady teď řeknu, jsem původně myslel, že nikdy nedojde. Ale než to tedy vyslovím. Půjč mi Srdce ze zlata, Polly.“
„Cože?“
„Cože?“
Filip a Jane užasli.
„Co cože? Nikdy jste neviděli Srdce ze zlata?“
Táta Rejžek je trochu šokoval odpovědí.
„No jo, ale já myslela...“
První, kdo zareagoval, byla Jane.
„Já taky, ale pak jsem ji viděl, a vypadala trochu jinak...“
Filip nejistě vyslovil svůj pohled na svět.
„A je opravdu ze zlata?“
Polly se chtěla připojit do debaty, ale bohužel nechápala, že Filip s Jane myslí jiné Srdce ze zlata, než myslí ona.
A táta Rejžek? Ten byl přesvědčen ještě o něčem jiném. Totiž o tom, že tak se ta součástka jenom jmenovala. Nic jiného v tom neviděl. A ten název sám mu přišel jaksi nemotorný, nevědecký.
„Ne, to je jenom název a vůbec nevím, kdo a hlavně proč ji takhle nazval.“
A měl pravdu. Srdce ze zlata se jenom tak jmenovala. Jenže pravda také je, že vesmírná loď Srdce ze zlata se jenom také tak jmenovala. A kdo ji tak nazval? A ona v podstatě i ze zlata jako kovu na některých místech byla.
A tady se dostáváme na zvláštní rozcestí, kde všechny pravdy něco znamenají, mají svoji platnost, a přesto to způsobuje tolik zmatku. To je jen další důkaz o tom, že vesmír je ještě hodně neprozkoumaný. A ještě o jedné věci to hovoří, ale o té později.
„No nic, nebudeme to rozebírat, akorát bychom se do toho zamotali. Je úplně jedno, co tahle součástka je, nebo co byla, nebo jak se jmenuje. Důležité je, že ji máme, a to je NOVÝ DŮVOD k tomu, abychom něco na tomhle světem změnili.“
Když to Filip slyšel, trochu zesmutněl, protože si myslel, že všechno podnikal proto, aby přeci on nalezl Nový
Důvod, a ne proto, aby mu ho řekl nějaký starý Rejžek. Ale starý Rejžek pokračoval.
„Jenže mít NOVÝ DŮVOD ještě neznamená nic. To, co něco opravdu znamená, je přivést NOVÝ DŮVOD
do života. Oživit ho. Dát mu Novou Příčinu. A to je na vás. Já jsem starý člověk a já už toho moc nevykonám. Je to na vás mladých. Jenom vy jste ti, kteří mají tu sílu měnit svět.“
Pak se odmlčel. Vzal součástku, nasadil si brýle, aby lépe viděl, a začal ji postupně připevňovat do palubní desky.
Někdo začal bouchat na vrata. Slyšeli i jakési hlasy, a tak šel Filip otevřít. Cestou k bočnímu vchodu musel projít okolo obýváku, kde zahlédl tuto scénku: Miruš a Standa v objetí na sofa, které mělo tvar dívčích rtů, pod obrázkem, kde byly dvě hlavy namalované jako odlupující se slupky od pomeranče navzájem propojené jako jeden dlouhý pás šlupky. To byla šlupka i pro Filipa. Nic k tomu neřekl, jenom prošel a šel ke dveřím otevřít.
„Co tu děláš?“
„Kdo to je?“
To byly první dvě otázky, které se na něj přiřítily, když otevřel. První byla od Činy, která nevěřícně a trochu zklamaně koukala, že z jejího překvapení, které měla nachystané pro Filipa, tedy to, že zná majitele hodinek, nic nebude. Druhá otázka byla od Jany, která Filipa neznala.
Filip se ale nedal. Na takováto překvapení byl už od Činy zvyklý.
„A co tu děláš ty a jak ses dozvěděla, že jsem tu? A kdo je tohle?“
Ukázal směrem na Janu.
Činy odpověděla jako automat.
„To je jedna moje kámoška a já myslela, že tě dostanu, protože vím, kdo je majitel těch hodinek...“
Byla odevzdaná osudu a nedoufala v nic.
„Počkej, ty víš, komu patří hodinky?“
Filipa to celkem zarazilo, protože on sám to nevěděl.
„A ty ne? Tak jakto, že jsi tady a víš o Rejžkovi?“
To už Jana nevydržela.
„Hele, Činy, nepředstavíš nás? Předtím, než se zblázním, bych chtěla alespoň vědět kvůli komu.“
„Jó, promiň. Tohle je Filip a tohle je, Filipe, Jana, moje kamarádka, která mě přivedla na to, kdo je majitelem hodinek. Stačí?“
Podívala se na Janu a ta jen podala ruku Filipovi. Ten ji chtěl políbit na rty, ale Jana nastavila tvář a tak pusa skončila někde mezi koutkem rtů a levou tváří. Docela zvláštní místo, v docela zvláštní moment. Ale lepší, než aby Filip vůbec netrefil obličej, což by se mu klidně mohlo stát, ale na to radši nemyslet. Činy to okomentovala skrytým úsměvem, který byl tak skrytý asi jako třicetimetrová borovice na poli.
Filip se na chvíli na Činy zamračil, ale pak si vzpomněl, že vlastně pro něj má důležitou informaci, a tak se vrátil 38
k tématu.
„No počkej, tak kdo je majitel těch hodinek?“
Jana odpověděla za ni. Chtěla to mít za sebou, aby si mohla oddychnout a věnovat se jinačím věcem, jako třeba normální konverzaci.
„Standa Rejžek.“
„Počkej, co já? Proč mluvíte o mně? To jsem něco udělal nebo co? Co proti mně máte?“
Ve chvíli, kdy Jana odpověděla, se do dveří přiřítil Standa Rejžek s Miruší v objetí. Byl nervózní z toho, že se o něm někdo baví za jeho zády. Myslel si totiž, že ho Jana pomlouvá.
„Ale prosím tebe, nikdo nic proti tobě nemá, jenom se tu bavíme o majiteli hodinek.“
„Jakých hodinek?“
Standa totálně zapomněl, že kdysi měl hodinky, které ztratil na jedné párty, ze které odešel hned na začátku, protože k tomu měl nějaký pádný důvod, a zapomněl hodinky na umyvadle na záchodě. Od té doby hodinky neměl.
„Těchhle.“
Filip vyndal z kapsy hodinky, které tam měl celou dobu od té chvíle, co je získal od dívky ve squatu. Naposledy se na ně díval, když je sir Lobbden záhadně opustil.
Podíval se na ně a nic na nich nebylo. Displej byl prázdný. Po čase ani stopy a po nějakých divokých vzkazech jakbysmet. Ukázal je Standovi. Ten si je prohlédl, zamyšleně se na ně podíval a pak to vše zhodnotil.
„To je divný, protože tyhle hodinky se nikdy neměly pokazit, zastavit nebo cokoliv, protože ukazují jedinej právoplatnej čas pro všechny. Ale to bych vám musel vysvětlit.“
„No tak, do toho.“
Filip ho pobídl a Činy s Janou přikývly.
„Totiž. To ví asi jen málokdo na týhle planetě, že čas vůbec není jen výmysl lidského mozku a navíc je mnohem reálnější než tvůj nos mezi očima.“
Podíval se na Filipa a ten předvedl cosi, co se podobalo výrazu: Tak a teď chci vidět nos oběma očima najednou bez zrcadla. Výsledek byl smích. Smích všech kolem něj, protože vypadal jako Buston Keaton v nejlepších gigách dvacátých let z období němého filmu. Standa nechal vlnu nadšení odeplout do ztracena a pak pokračoval.
„Hlavní rozdíl je v tom, že ne hodinky měří čas, ale čas řídí hodinky, aby ho měřily. A to je ten největší omyl všech, kteří se domnívají, že si můžou s časem hrát, jak chtějí, přetáčet ho a nechávat se oklamat tím, že mají nastavený čas na hodinkách jinak. Ale lidi měli vždycky sklony k tomu si lhát, takže se ani není čemu divit, a taky proto nikdy vlastně nepřišli na to, jak to vlastně s časem doopravdy je. A tyhle hodinky, co tu právě držím v ruce, byly úplně první a pomocí nich vidíme, kam se řítí všechno tady a ve vesmíru vůbec.“
Pak se znovu zarazil, protože si uvědomil, že momentálně žádný čas neukazují.
„No jo, ale co se teda momentálně děje s vesmírem, když nic neukazují?“
Filip byl první, kdo zareagoval.
„Nevím, asi čeká.“
„A na co?“
Jana se zapojila do debaty.
Standa mlčel.
„Na co asi. Asi k tomu má nějakej DŮVOD.“
Miruš to rozštípla.
„Anebo na něj čeká.“
Filip byl najednou na koni. Tedy ne doslova, ale cítil se tak, protože mu bylo jasné, že je na tom správném místě v ten správný moment. Povedlo se mu něco, v co nevěřil, že by se mu mohlo někdy povést.
„Už to mám!“
Křik se ozval odkudsi ze zahrady. Byl to starý Rejžek. Na něco přišel. Přesněji přišel na to, jak zapojit onu malou součástku do trolejbusu tak, aby fungovala.
„Konečně mám důvod uskutečnit svůj celoživotní sen!“
Jásal a poskakoval přitom jako kašpárek. Staří lidé občas vyvádějí jako malé děti. A malé děti se to od nich učí.
Jako Polly. Viděla ho a začala poskakovat jako on a oba se tomu smáli.
Filip to ohodnotil tím, že vyslovil dvě tajuplná slova a trefil do černého. A potom se to stalo.
Kapitola dvacátá třetí
„To je ono, to je Nový Důvod.“
Bábrle seděla doma se Šarlotou a z ničeho nic na ni spustila, jako by se nechumelilo. Ono se tedy po pravdě řečeno nechumelilo, ani nepršelo, ani nic podobného. Ani NIC. Zkrátka se vůbec nic nedělo. A to bylo to, co 39
Šarlotu mátlo nejvíc. Pocit, že se nic neděje. Jenom ta bábrlina slova. Bylo to zvláštní. Jako klid před bouří, ale bez jakýchkoliv známek něčeho, co by se dalo jen vzdáleně nazvat DÍT SE.
„Cože?“
Šarlota moc nechápala, o co tu jde. A ani to chápat nemohla. Protože tady se opravdu nic NEDĚLO. A vůbec jí nevadilo ani to, že vlastně tu otázku vyslovila až o pět minut později, pokud to tedy bereme z hlediska Opravdového času a nikoli toho, který každý obyčejný člověk považuje za opravdový.
„Ale, mluvím o Filipovi. On to dokázal. A trolejbusy taky.“
„Co to máš pořád s těma trolejbusama?“
„Nic, uvidíš.“
A víc to babička nekomentovala.
Kapitola dvacátá čtvrtá
Je hodně věcí na tomhle světě, o kterých si lidé myslí, že jsou pravda. A pak je ještě hodně dalších, jiných věcí, o kterých si ti samí lidé myslí, že to pravda zkrátka není. Nikdo však netuší jeden malý detail.
Vůbec žádná pravda neexistuje.
Takže z toho vyplývá, že ať si myslí kdokoliv cokoliv, je to jenom jeho vize podoby pravdy či v horším případě lži.
A to je také jediné štěstí, protože jinak by svět dávno zaniknul. Proč? Prostě by zaniknul. A to je pointa celé existence. Zjistilo se totiž, že kdyby pravda existovala, mělo by to těžký vliv na lidskou psychiku, odborné studie se o existenci pravdy zmiňují jen okrajově, a když vůbec, tak to komentují slovy: „to je úplná pitomina“ apod.
„Pravda neexistuje a lidi jsou blázni. To jste nevěděli?“
Z trolejbusu vylezl Ford Prefekt, porozhlédl se po okolo stojících a udělal na ně obličej vlkodlaka, který se chystá ulovit svoji kořist. Hned vzápětí se usmál.
„Nemáte tu něco k pití?“
Zeptal se jen tak zběžně, jako by všechny znal léta a zrovna oslavoval své narozeniny. Nemohl však čekat to, že by mu někdo podal pangalaktický megacloumák anebo alespoň lahev Janxovky. Ještě než stačil kdokoliv jiný
cokoliv říct, měl další otázku.
„Kde bydlí bábrle Peřků?“
V tomhle momentě se trochu zdržme. Je zajímavé vědět, co si každý zúčastněný v tu chvíli myslel.
Takže první Filip.
„Cože? On už je tu zase?“
Další vezměme na řadu Činy.
„Cože? Ford? Co ten tu chce?“
A co starý Rejžek?
„Odkud to vylezl, a kdo to vůbec je?“
Malá Polly.
„Jé, to je ale srandovní pán.“
Jane.
„Tady se něco stane a já asi tuším co.“
To, že to netušila ani omylem, si ovšem nemohla uvědomit a proč? Vždyť víte, jak je to s tou pravdou.
A koho máme na řadě dál?
Janu.
„Že by nás někdo představil a podal mu informace, na které se ptá?“
Docela zajímavé si myslet v tak zvláštní situaci tak obyčejné věci. Někteří lidé to zkrátka tak mají. A to jsou šťastlivci. Realisté se jim říká. Ale ne že by na tom byli s pravdou o něco lépe než všichni ostatní.
A teď je na řadě Standa.
„Jak se dělá pangalaktický cloumák?“
Tak to je opravdu výkon, číst někomu myšlenky. Nikdy o tom nevěděl, ale teď to náhle zjistil, protože Ford jednak nevyslovil žádné jméno nápoje a jednak ho tenhle drink začal ukrutně zajímat.
A na závěr Miruš.
Ta jediná je opravdu hvězda, protože jako jediná začala mluvit.
„Nemáte něco na pití, Stando?“
Podívala se na něj a ten, jakoby navrácen ze snu, v tu ránu odběhl do kuchyně připravit nějaký ten drink.
Pak se Miruš otočila na Janu.
„Kde bydlí bábrle Peřků? Můžeš to říct tomuhle fešákovi? Je vidět, že po odpovědi touží stejně jako po tom drinku.“
Tím na Forda zapůsobila. Připadala mu lepší než všechny divy Galaxie, a dokonce lepší než jeho oblíbená tříprsá děvka z Erotikonu 6, a to už je co říct.
„Tebe ještě neznám.“