Ford se opět ujal slova. Podíval se na ni očima profesionálního svůdce žen. Miruš ho však vrátila v mžiku zpět na zem.
„A kdo jsi ty, moulo?“
„Haha, ty jsi ale pěkně vostrá. A to se mi líbí.“
To se Ford nenechal vyvést z míry.
„Tady je něco k pití.“
Standa přišel právě včas, protože Miruš došlo střelivo.
„No sláva, tak alespoň někdo tady ví, jak se chovat k hostům.“
Ford byl na koni, ale Miruš je prostě hvězda a tímhle jí nahrál na smeč.
„Nevím o tom, že by tě sem někdo zval, ale když už jsi tady, a my jsme slušná rodina, tak dostaneš napít. A moc neremcej, nebo támhle jsou dveře.“
A teď zase chvíli budeme sledovat myšlenky. Speciálně dvou lidí. Starý a mladý Rejžek totiž mysleli na jednu a tu samou věc. Slovo „rodina“ je trochu zarazilo. Mladšího méně, staršího více. Ještě, že je to s tou pravdou tak, že neexistuje. Jinak by i tohle skončilo katastrofou. Miruš chytře lhala v zájmu věci. Lež je opravdu někdy cennější a v podstatě nikdo nikdy neví, jak se to přehoupne. Každopádně jediný důsledek toho, že to vyslovila, byl ten, že se ze lži stala pravda. Ale nepředbíhejme, protože pravda přináší katastrofy. Ale na druhou stranu, z jakého úhlu pohledu se na to díváte a jakýma očima.
Ford si vzal nápoj do ruky, přičichl si k němu a...
„Vy jste opravdu slušná rodinka. Pangalaktickej megacloumák piju na Zemi poprvý. To fakt čumím. Díky.“
To poslední slovo patřilo Standovi, který nevysvětlitelným způsobem vytvořil drink stylem: Co dům dá.
„Bábrle Peřků bydlí na staré tvrzi hned za městem.“
Jana se zapojila do rozhovoru.
„No vida, tak se nám to tu pomalu začíná rozbíhat. Umí ještě někdo jinej mluvit? Já že bych si docela pokecal...“
Ford chtěl být vtipný. To už Filip nevydržel.
„Co tu zase proboha děláš?“
Ford na něj zaměřil svou pozornost.
„Á, heleme se, koho tu máme? No to bych ani nečekal. Kde se tu bereš, kámo?“
„To mi spíš řekni ty.“
Filip se nedal.
„Tipoval bych to na nějaký milostný problémy...“
Ford do něj šel opravdu přísně. Nenápadně tím nastínil historii, ve které Činy s nimi odletěla a zanechala Filipa stát před hospodou a dívat se na to, jak mizí v hlubinách vesmíru. Vzápětí věnoval svou pozornost pro změnu Činy.
„Ahoj kotě, jak se vede? Jsme se dlouho neviděli.“
Činy byla na rozpacích. Byla nervózní z toho, že ho zase vidí a v situaci, kdy si to nejmíň přála. Filip stál vedle ní, a kdyby se jí dotýkal, zjistil by napětí 24 V... Ta pravda. Jak je dobře, že neexistuje. A právě z toho důvodu svět může pokračovat, což je obrovské štěstí pro všechny zúčastněné i nezúčastněné.
„Posledně to vypadalo trochu jinak, co? Různý dobrodružství a jiný divočárny, viď?“
To už bylo na Činy moc. Ale to bylo moc i na Filipa. Pochopil spoustu jiných věcí, než chtěl zrovna v daný
moment pochopit. Ani se nemusel Činy dotýkat a bylo mu to jasné. Bylo to tu zase. Milostné problémy. Do prčic.
Ono je to s tou pravdou jako s láskou? Neexistuje, anebo existuje pouze v hlavě toho, kdo si o tom myslí, že je to láska? Jak je to vlastně? Rozumí tomu někdo? Je lež daleko účinnější zbraň? A hlavně daleko jednodušší a méně zraňující?
„Nechceš mi Činy něco říct?“
Filip v podstatě nechtěl ani tuhle otázku vyslovit, ale vyslovil ji pod vlivem skutečnosti, kterou najednou cítil kolem sebe jako vůni z pekárny ve dvě ráno, kdy se vracíval z hospody a kupoval pravidelně pár kousků horkých rohlíků od Maruš. No, a protože chodil do hospody pravidelně a vracel se v tenhle čas, pravidelně kupoval rohlíky a ve čtvrtek vánočku od té samé Maruš. Po čase se stalo, že když se objevil u zadních dveří, ať mu otevřel kdokoliv, pokaždé uslyšel větu, ze které se později stal hit mezi místními opilci.
„Hele, Maruš, máš ho tady.“
Ale o tom snad někdy jindy.
Ale abychom se vrátili k Činy a co ona na to. Přemýšlela, co Filipovi řekne. Byla to skutečnost a nic s tím nenadělala. Musela to nějak zvládnout ve prospěch obou stran. Jinými slovy řečeno: Musela vyřešit to, kdy musíte dvěma lidem, kteří o vás vědí různé věci, říct něco, aby to obě strany uspokojilo, a přitom nesmíte nebo naopak musíte lhát oběma. Ale na druhou stranu: Je vůbec nějaká skutečnost? Je vůbec něco, co se dá s jistotou tak pojmenovat? Není to jen změť výmyslů, které si někdo představuje, a na základě toho z toho vyvozuje závěry pro sama sebe a nazývá to skutečností? A další věc je ta, že se to týká každého. A k tomu všemu, aby toho nebylo málo, ji nikdo nedokáže předpovídat. A to je ten největší brutal. Takzvaný total brutal.
Tak to prostě je. Ať někdo chce, anebo ne. Nic není tak, jak se jeví, a všechno je tak, jak by nemělo být. A při tom je to všechno OK. Je tohle normální? Anebo je to tak, že svět je blázen a je to tak dobře, protože jedině blázni jsou schopni přežít?
Raději se vraťme zpátky k Činy. Ta než se konečně dostane ke slovu, to trvá, co?
„A co chceš jako vědět? Vždyť jsem ti to všechno vyprávěla.“