Dobrá reakce. Zamlžující a pozornost odvádějící. Ženská, no.
Filip si ji doposlechl a chtěl uvěřit tomu, že mu řekla opravdu všechno. Ale ať vzpomínal, jak chtěl, nemohl si vybavit ani jednu historku, ve které by mu Činy nastínila byť jen okrajově nějaké milostné hrátky. To mělo pro Filipa dvě možná vysvětlení. To první by bylo, že nic nebylo, a to druhé, mnohem bolestnější, že něco bylo a Činy mu lže. A protože viděl na Fordovi jeho důvěrný pohled na ni, kterým se snažil beze slov říct: Nic neříkej, nebo bude průser, nutilo ho to přiklánět se k variantě bé. Začínal žárlit. Cítil horko, které se mu nahrnulo do hlavy.
Držel se, jak mohl.
„Nedáš si se mnou pangalaktickej megacloumák?“
Ford viděl jeho reakci a bylo mu jasné, že musí nějak zasáhnout, než tam někdo vybuchne vzteky.
Filip si vzal od něj sklenku, kterou mu Ford vzápětí podal a vypil ji na ex.
„Brrrr, ccccc, co to je za driják?“
Podíval se na Standu a ten se jen usmál, hrdý na svůj výkon.
„Jéééééé, a co to je driják?“
To malá Polly viděla Filipa a pak napodobila přesně ten zvuk, který ze sebe Filip vyloudil po napití se. Připadalo jí to zábavné.
„To není pro malý holčičky, jako jsi ty.“
Jane jí to maminkovsky vysvětlila.
Filip cítil, že potřebuje minimálně ještě jeden drink.
„Repete.“
Standa byl rád, že může zmizet ze situace, která kulminovala někam, kde to nevypadalo vůbec dobře. V kuchyni se zdržel co nejdéle, co to šlo. Sedl si na židli a čekal. Prohlížel si nápoj, který právě namixoval. A zrovna ve chvíli, kdy se rozhodl, že potřebuje také drink, přišla do kuchyně Miruš.
„Kde jsi? Filip čeká na drink.“
„Pojď ke mně.“
Miruš si mu sedla na klín a objala ho.
„Jak to tam vypadá?“
Zeptal se jí a Miruš jen pokrčila rameny.
V kuchyni se objevila Jane s Polly a starým Rejžkem.
„Nemáte tu něco nealko pro Polly? Myslím, že si tamti mají co říct. A myslím, že k tomu budou potřebovat víc drinků, Stando.“
Jane se trefila do černého. Standa vstal a začal míchat pangalaktický megacloumák, tentokráte do džbánu. Jane mezitím našla další dvě sklenice a vyndala z police podnos.
„Dones jim to.“
Když byly drinky hotové, Miruš vzala zodpovědnost na sebe a odnesla jim to. Filip, Ford a Činy mlčeli. Nikdo neřekl ani děkuju. Miruš tedy postavila podnos na stolek v rohu.
„Tady máte něco na pití, myslím, že to potřebujete.“
Atmosféra tam byla tak hustá, že by se dala krájet. Ale spíš by se musela použít sekera nebo pila.
„Tak konečně můžu dokončit svůj plán. Obnovím provoz trolejbusů. Tady mám plány, na kterých jsem dělal léta, něco jsem převzal z původní dokumentace a něco navrhnul sám. Je tu pár zlepšení. Tak se podívejte třeba sem.“
Starý Rejžek vytáhl projekt a rozbalil ho na kuchyňský stůl. Všichni na to hleděli, ale kolik z nich tomu opravdu rozumělo, to se nedá říci. Ale to nevadí. Starému Rejžkovi to bylo jasné, a tak začal s vysvětlováním.
„Například uchycení drátů pomocí těchhle speciálních sloupů. Dřív se to dělalo tak, že to byla pouze jednoduchá konstrukce. Často se stávalo, že když trolejbus jel, vypadl mu sběrač, protože tlak byl zespodu moc malý a konec, který se dotýkal elektrického drátu, neměl tvar velkého „U“, ale pouze malého „u“. V té době, na začátku dvacátého století, se však nikdo tímto problémem nezabýval. Akorát řidiči dostali pokyny, co dělat v případě, když
sběrač vypadne. Spousta věcí byla takhle řešená, včetně toho, že kabina vozu byla otevřená, což bylo nepříjemné hlavně v zimě či dešti.
Také jsem vyřešil úložný prostor tak, že jsem ho přesunul z horní části vozu doprostřed pod podlahu. Když se kufry dávaly na střechu, hrozil tam úraz elektrickým proudem – nehledě k tomu, že vám věci, když pršelo, promokly nebo je mohl odvát silný vítr.
„A teď ještě jedna věc. Jestlipak víte, kdo celou stavbu zaplatí?“
Všichni kroutili hlavami.
„Já. A víte z čeho?“
Ta samá reakce.
„Z vlastní kapsy. A víte, kde jsem na to vzal?“
To už si všichni málem vykroutili hlavy.
„Našetřil. A teď to nejlepší. Sběrem borůvek a starého železa. To byste nevěřili, kolik se dalo tímhle způsobem vydělat. Sice jsem si kvůli tomu málem oddělal záda... Takže jsem momentálně jeden z nejbohatších lidí ve městě a v celém okolí. A nikdo o tom neví. A to je moje tajná pomsta všem, kteří o mně celá ta léta roznášeli, že bych si nechal pro korunu vrtat koleno.“
Všichni stáli jako opaření. Speciálně Standa, protože pro něj to byla novinka. Vždycky si myslel, že jsou chudí.
„A na kolik přijde to všechno zrekonstruovat a postavit?“