Miruš byla zvědavá a taky se chtěla ujistit, jak moc jsou bohatí.
„50 milionů kompletně.“
„Cože? Kolik? Počkej, ty chceš říct, že máš 50 milionů?“
Standa nemohl věřit vlastním uším.
„Neboj, něco jsem nechal i na horší časy.“
„No, to je teda paráda. A když jsem chtěl koupit blbý autíčko za stovku, tak to byl problém!“
„Stando, prosím tě, vždyť ty jsi chtěl autíčko každých pět minut. A jdi se podívat do sklepa, kolik jich tam máš
do dneška.“
Kapitola dvacátá pátá
Láska je jako... S láskou je to těžké. A to hlavně proto, že city nelze kontrolovat rozumem. A když se o to dokonce chcete pokusit, nedělejte to, protože to má ještě horší účinky. Tedy hlavně pro toho, obrazně řečeno, kdo musí z kola ven.
Drinky stály na stole. Led se v nich pomalu rozpouštěl, a bylo dokonce slyšet, jak sem tam nějaká kostka praskne pod vlivem teploty a silného alkoholu, který byl spolu s ní nalit do sklenice. Filip, Ford a Činy si sklenice prohlíželi, ale nikdo si nevzal. Ani Ford, což už bylo opravdu na pováženou. Ale bohužel někdy jsou takové chvíle v životě, kdy prostě raději přenecháte drink nepříteli, jen abyste se vymanili ze situace, které se lidově říká patová.
Nakonec to byl on, kdo první promluvil.
„Kotě, já myslel, že jsi s ním o tom mluvila a že je to v pohodě. Já netušil, že nic neví...“
Ve Filipovi se vařila krev. Kdyby neměl dostatečně silné kožní póry, určitě by mu začala vytékat svévolně z těla a rovnou by se i vypařovala. Jde to vůbec, aby krev asimilovala?
„Buď zticha! Cožpak to ještě nechápeš?“
Ford zakroutil hlavou.
„Ne. Já totiž vůbec nechápu jinou věc. Lidi. Proč si pořád sami přidělávají tolik problémů. Nechceš problémy, tak je nevytvářej. To je jako s chlastem. Proč si myslíš, že lidi chlastaj? Aby zapomněli? Ne. Aby mohli dělat věci, který by normálně neudělali, a když je udělají, tak zjistí, že je to pro ně problém. Sleduješ to, jak myslíte? To je asi všechno, co ti k tomu já řeknu.“
Vzal si pangalaktického megacloumáka a hodil ho do sebe na ex.
Činy se rozbrečela. Sama nad sebou, jak je hloupá.
„Teď je trochu pozdě brečet. To sis měla rozmyslet předtím. A já ti věřil. To snad není pravda. Jak jsem mohl bejt takovej blázen?“
Filip se pustil do rozhovoru, který ho bavil asi jako jít k zubaři a nechat si trhat nerv v zubu krouceným drátkem bez umrtvení.
„Jak já mohla bejt takovej blázen a bejt s tebou?“
„Prosím? To si děláš srandu, ne?“
Filip byl v šoku. Tohle by bylo moc i na polárního medvěda.
„To myslíš vážně?“
Jakýkoliv tón byť jen s nepatrným náznakem pozitivna by nešlo v tom, co řekl, ani náhodou objevit. I kdybyste si dali tu práci a hledali pod mikroskopem.
Vzal si svůj drink a kopl ho tam na ex. Dolil si další a kopl ho tam také. Bral si oddychový čas na to, být připraven na všechno.
„To myslím smrtelně vážně!“
Činy to zakřičela tak hlasitě, až si Ford musel zacpat uši. Vzala si svůj drink a kopla ho do sebe také.
„Nechcete se náhodou porvat?“
Ford to ale nemyslel tak, aby to udělali. Jediným efektem bylo to, že z pravé strany přiletěl levý hák a zasáhl ho do pravého oka. Skácel se na zem do bezvědomí.
„Ty drž hubu!“
Filip zařval na ležícího Forda a kopl ho boku.
Činy se vrhla na Filipa.
„Nech ho na pokoji, ses zbláznil?“
„Nevím, kdo se tady zbláznil, ale já to rozhodně nejsem. A mohli bychom se bavit i o tom, kdo zradil, a tak, ale to by bylo asi na tebe hodně, protože bys to nikdy nepřiznala.“
Činina ruka vystřelila od boku a dopadla na Filipovu pravou tvář. Mlasklo to, jako když spadne slon do bazénu ze stometrové výšky.
Filipova reakce na to byla ta, že si sáhl na tvář, pak se zamračil a pak si nalil další drink.
„Oukej, dobrý. Takže to máme vyřešený.“