To se Ford probral k vědomí. Pomalu se sbíral, aby vstal, ale než to stihl udělat, ležel opět na zemi. Filip mu nasadil další ránu pěstí. Tentokráte na oko, což mělo za následek dvě věci. Jednak to, že Fordovi naběhlo ve chvíli do velikosti pštrosího vejce, a ta druhá věc byla ta, že Filipovi pořádně prasklo v ruce.
„A tohle je totální konec! Nenávidím tě!“
Filip stál před Činy a hulákal na ni způsobem, kterým by to musel slyšet někdo dva kilometry vzdálený, a ne někdo, kdo stál od něj půl metru. Nalil si dalšího panáka, vypil ho a pak vzal skleničku a mrsknul jí o zeď. Dvě minuty na to usnul.
Za dalších pět minut přivedla Činy Forda k vědomí. Ten jen vstal, rozhlédl se kolem a měl se k odchodu.
„Sorry, kotě, ale tuhle párty opouštím.“
Vrhl se ke dveřím a s vyděšeným pohledem na Filipa v nich zmizel. Mířil si to přímo k Peřkům do tvrze. Činy tam zůstala sedět a byla vzteky bez sebe.
Kapitola dvacátá šestá
Fordovi nepřišlo nikdy na rozum, že by se mohl se Šarlotou bavit takhle otevřeně. Domníval se, že ženské jsou jen ke dvěma věcem. Na sex a na obtíž. To ale zjevně nešlo dohromady a to byl důvod, proč byl Ford celý život sám a měl ženské jen na sex. Jako Činy – jeho poslední utěšitelku. Vůbec netušil, když se s ní tehdy poprvé a pak podruhé a pak ještě nepočítaněkrát vyspal, že ji potká znova, a to v těchhle souvislostech a pak se opije a porve a uteče a vůbec. Vůbec se mu to nelíbilo. Další důkaz pro něj, že ženské jsou jen na ty dvě věci.
Se Šarlotou to bylo jiné. Zcela bez zábran a nečekaně milé. To už tak se ženskýma bývá. Chovají se k vám tím nejmilejším způsobem právě v době, kdy byste si mohli dovolit si o sobě myslet, že jste pro ně ta nejmilejší věc.
Jenže to je právě ten základní omyl, kterého se dopouští každý blázen zamilovaný do někoho, jako je ženská. Ale to už jsou prostě ženské a budou takové pořád. Proč? Nazvěme to osmým divem světa, i když každý normální blázen ví, že divů je mnohem víc a ještě jich mnohem víc i přibude, až se někdo jako ženská dostane do vesmíru.
A vůbec, to teď nemá cenu rozebírat.
Zajímavý pohled na věc v této souvislosti přinášejí gayové. Ty z ženských rovnou zvracejí a samozřejmě je tím pádem ani nemilují. A máte recht, když je vám jasné, že to není vůbec tak. Ve skutečnosti jim nejsou ani trochu na obtíž, protože se jimi zkrátka vůbec nezabývají a nepotřebují je na sex, což je jedna z dalších výhod, ale hlavně ženské z jejich pohledu mohou tím pádem vypadat jako příjemné bytosti, se kterými si nemusíte zatěžovat mysl.
Takže až uvidíte nějakého gaye zvracet, uvědomte si, že je to pro ženské ta nejlepší odměna. Těch divů je opravdu víc. Jako například to, že Šarlota dokázala reagovat a nutno podotknout k nelibosti Forda (de facto k jeho libosti, kterou si on jako dobrodruh a dítě z Betelgeuzí samozřejmě nepřiznával) na jeho úsečné poznámky, často doprovázené ještě úsečnějšími dodatky.
A proto absolutně není divu, že se z jejich zmatené konverzace stával postupně hodně zajímavý rozhovor.
Plácání do vody přestalo být plácáním do vody, postupně překvapivě přerostlo v hezké šplouchání a nakonec to dospělo k jemnému probírání hladiny s ponořenými prsty a vhánějíc kyslík pod ni. Vytvářelo to perlivou slovní lázeň. Ne ve smyslu perel, i když těch by se tam dalo také pár nalézt – tedy hlavně v tom, co říkal Ford, ale ve smyslu perlivosti, okysličení a svěžesti. Dalo se hovořit o něčem, co elektronici nazývají „souběhem elektromagnetických vln“. Lidé to nazývají porozuměním.
Ford ve svém životě takové porozumění nikdy nezažil, proto to bylo pro něj jako devátý div světa. A jak se nám ty divy pěkně objevují, vidíte? Těch divů je, jen mít oči otevřené.
Jenže na druhou stranu mít otevřené oči ještě neznamená vidět, a i když už se vám povede něco uvidět, neznamená to vědět, a i když už se vám povede náhodou i tohle, stejně to všechno musíte pochopit, aby to mělo pro vás nějaký význam. Což u Forda nemělo, tedy alespoň ne ve smyslu něco pochopit. Myslel si totiž, že chápe všechno. A tak začal chápat porozumění jako věc, která byla do jeho života přinesena proudem času a jeho geniálním podvědomím. Přijal to jako věc, na kterou přišel on teď. Nic netušil o tom, že na nic nepřišel, jen mu byl dán dar to zažít. Kdosi hodně vysoko a hodně daleko to zřejmě tak zařídil. A když to nebyl někdo takový, tak to byla prostě náhoda. Asi jako se vám podaří zahrát na kytaru něco, co už potom nikdy nezopakujete, ani kdybyste se na hlavu stavěli.
„Pěknej barák máte. Vypadá to jako nějaká tvrz.“
Ford se chtěl na chvíli odpoutat od rozhovoru, který směřoval někam do hlubin jeho betelgeuzské duše, přesněji řečeno, do hlubin srdce a citů, z čehož měl vždy panickou hrůzu. Bylo to od té doby, co se kdysi zamiloval
– mimochodem, a jeho city nebyly opětovány tak, jak si představoval. Ale to by bylo na dlouhé povídání.
„To je tvrz.“
Šarlota se na něj usmála, ale ne jako někdo, kdo je zamilovaný, usmála se na něj proto, že byla přesvědčená o tom, že když se bude usmívat na všechno a všude, bude se celý svět usmívat na ni a hlavně jí to nějak pomůže v tom získat Filipa. Vůbec ne špatná myšlenka, ale moc nereálná na to, aby to byla pravda. A jsme zase u té pravdy. A tahle myšlenka, která kdyby byla pravda, by mohla zbořit hranice mezi lidmi, ale právě proto, že svět funguje úplně na jiné bázi, tedy na lži, tomu tak zkrátka není. Nikdo, kdo se považuje za normálního, tomu totiž
jednoduše nevěří. A na základě toho je to se světem, jak to s ním je. Na houby. I když upřímně řečeno, houby jsou 44
ty poslední, kdo by za to mohl. To je pouze člověk z čisté neznalosti zneužil pro toto přirovnání. A kdyby se mohly houby bránit, jistě by to udělaly, aby očistily své jméno. Slyšel snad někdy někdo, že by si nějaká houba stěžovala, že bude upečená a snědená? Ne. A to není jen proto, že houby nemluví. A to, že my nerozumíme jejich výkladu světa, ještě neznamená, že je můžeme kdykoliv utrhnout a sníst. V horším případě do nich dokonce jenom kopnout, protože si zrovna chceme ulevit od něčeho, co nás trápí, a při procházce lesem narazíme například na muchomůrku červenou a ukončíme její život tímhle humpoláckým způsobem jenom proto, že nás někdo podrazil.
„Jak je to možný? Já si celou tu dobu myslel, že mě miluje a že by to nikdy nemohla udělat. Do prkýnka dubovýho!“
To si zase pro změnu Filip vykračoval na lesní procházce a kopal do všeho, co se mu připletlo pod nohy. A zase bylo o jednu muchomůrku, která v životě neřekla nikomu ani slovo, natož něco udělala, méně.
Ale zpět do tvrze.
„A proč vlastně lidi stavěj tvrze? Co z toho mají. Je tu zima, vlhko, dveře jsou těžký a vrzaj, bléé, to je hnus nevkusu.“
Ford začal být zase sám sebou. Vzpomněl si totiž na to, proč tam přišel.
„Tak co tu děláš?“
Šarlotě to sebralo úsměv na rtech. Říct jí o jejím domově tohle, to opravdu dokáže zkazit náladu i sebelépe naloženému komediantovi.
„Právě nad tím uvažuju. Jdu za bábrlí Peřků. Musím s ní něco projednat.“
„Tak to musíš počkat, protože je ve městě a vrátí se až k večeru.“
„Oukej, nou problém. Máte tu někde nějakou postel, kam bych se mohl natáhnout, jsem po tom včerejšku nějakej utahanej a potřebuju se vyspat.“
„Ale jo.“
Pak šla a ukázala mu starou postel v zadní místnosti.
„Tohle?“
Ford se tvářil na postel jako kakabus. Vypadala nevábně, a kdyby se uměla nějak tvářit, rozhodně by udělala to samé na něj.
„Když se ti to nelíbí, můžeš jít do města a najít si tam nějakou jinou.“
Její úsměv a dobrá nálada se absolutně vytratily. Měla zkaženou náladu na celý den. Usoudila, že bude lepší, když se půjde někam projít, protože se jí Ford pěkně zhnusil. Oblékla se a vyrazila na zdravotní procházku. Sice nebylo nejtepleji, ale to jí vadilo jako poslední.
Kapitola dvacátá sedmá
Zaphod si poklepával prsty po palubní desce a přemýšlel, jakou by udělal vylomeninu, koho by překvapil nebo tak něco. Nakonec ho po další hodině a půl usilovné nudy a rozjímání napadlo, co takhle navštívit Douglase Adamse. Samozřejmě, že nic nevěděl o tom, že již nežije, samozřejmě, že nic nevěděl o tom, že ho tedy logicky nemůže potkat a to bylo také jeho jediné štěstí, protože jinak by se z toho minimálně zbláznil on sám. Nacházel se totiž v kosmické lodi, která byla zcela obyčejná kosmická loď, až na pár maličkostí. Jedna z nich byla, že se jmenovala Nová Příčina. A jak k ní Zaphod přišel? Kupodivu ji normálně koupil na leasing. Přišel totiž na jednu dost podstatnou věc. Že koupit něco na leasing a pak s tím zmizet a neplatit je mnohem pohodlnější a mnohem legálnější než ji ukradnout.
Všichni dealeři těchhle lodí totiž zapomínali na jednu věc. Nečekali, že by si u nich koupil bývalý prezident Galaxie loď na leasing. A to byla jejich zásadní chyba. A pro Zaphoda Nová Příčina k tomu je vyzkoušet v jejich důvěřivosti. Když přišel do největšího obchodního domu s kosmickými loděmi, automaticky mu každý nabízel to nejlepší a za podmínek, nad kterými by se normální zákazník jenom rozplýval.
Zaphod byl ale natolik otrlý a drzý, že je ještě nutil k tomu, aby ještě slevily a prodloužily lhůty splatnosti, samozřejmě s menšími úroky. Nakonec to usmlouval na to, že nemusí prvních sto let platit nic a po sto letech začne platit 10 liber ročně, což při propočítání vyšlo na devadesát sedm jeho životů, ale nikdo to nekomentoval, protože to byl Zaphod Bíblbrox. Takže měl de facto loď zdarma. Se vším komfortem a pojištěním. Ale jeden zádrhel tu přeci jen byl. Už jsme se o něm zmínili předtím. Jméno.
Nová Příčina.
U toho se na chvíli zastavme.
Bylo to takhle. Když bábrle Peřků mluvila s Filipem, a říkala mu, že on je ten, kdo musí najít Nový Důvod k tomu, aby svět mohl pokračovat, vyvolala tím Novou Příčinu v existenci. Bohužel ji vyvolala v onom obchodním domě, kde prodávali ta nejlepší kosmická vozítka, jaká si kdo mohl představit a která vlastnili pouze dva Češi, původem z Českých Budějovic – pan BROUK a BABKA. Ti pro nedostatek exotického místa přesunuli po létech svůj obchodní dům o dvě stě sedmdesát tisíc světelných let dál, do souhvězdí Laciny. Jak se jim to povedlo, nikdo netuší, ani oni sami. Ale netají se tím, že to dalo pořádnou fušku, a v rozhovoru pro jednu televizní stanici dokonce uvedli, že největší problém bylo sehnat dopravce, protože to byla jednosměrná cesta pro několik desítek tisíc lidí. Ti se za tu dobu, než to tam dopravili, dokázali přeměnit na supergeniální rasu množením mezi sebou a tím i přijít na to, jak 45
se dokonce nejen vrátit, ale jak se vrátit přesně v okamžiku, než odjeli. Netušili jednu maličkost, že tím způsobili trochu problémů, nehledě k tomu, že po návratu chtěli zaplatit za něco, co bohužel vypadalo, jako že nikde nebyli. Nakonec vše dopadlo dobře a Brouk a Babka vše vyřešili způsobem nadmíru vychytralým. Ale o tom jindy.
A tahle loď byla součástí tohohle domu. O tom Zaphod neměl ani tušení. Takže vlastně sám sebe překvapil tím, že si ji koupil. Ale to teď není důležité, beztak za ni nic nezaplatil. A ještě míň tušil, že to vyvolala bábrle Peřků.
Vlastně ani prodavač netušil, kde se tam vzala, tak ji Zaphodovi prostě prodal, aby se jí zbavil, protože na ni neměl papíry. A to jen opět dokazuje nepředvídatelnost a neuchopitelnost toho, co se ve vesmíru opravdu děje.
To proto Ford chtěl mluvit s bábrlí. Protože on jediný věděl, že bábrle Peřků to stoprocentně ví. Jenže nevěděl, jak o tom ví, a tak za ní letěl, protože mu to leželo v hlavě tak moc, že se nemohl zbavit pocitu, že se s tím musí vypořádat, jinak snad v životě neusne.
A Zaphod zase vůbec netušil, že on nevymyslel navštívit Douglase Adamse, ale že to jeho loď ho o tom přesvědčila, protože uměla jednu docela šikovnou věc. Uměla přesvědčovat, aniž by o tom majitel nebo ten, kdo se na ní nachází, tušil.
Nová Příčina, hmmm. Slušná loď.
Proč neustále vymýšlet nové pohony a nové funkce, které vás udiví, když je mnohem jednodušší přesvědčit vás o tom, že to, co máte, je to nejlepší, co jste kdy mohli mít. A hlavně se jí nemusíte vůbec věnovat, učit se ovládat, protože ona vás přesvědčí o tom, že to už dávno umíte a tedy se nepotřebujete nic učit. To kdyby věděl Vladimír Iljič Lenin, tak se dneska stydí v rohu a neřekne ani slovo. Naštěstí to nevěděl. Naštěstí pro svět, protože kdyby to věděl, lidstvo by se dočista zbláznilo. Ono se tedy de facto zbláznilo, ale tím správným směrem, jestli chápete.
Všechno špatné je k něčemu dobré.
Ale Zaphod to vůbec nevěděl. Ani tohle. Takový formát. Věděl jedno. Že letí překvapit samotného Douglase Adamse. Cítil se asi jako každý hrdina z románu, co jede na nečekanou návštěvu ke spisovatelovi, který ho vymyslel. Ale když se snažil svoje pocity definovat, nenacházel žádná vhodná slova. Ne proto, že by měl malou slovní zásobu, ale hlavně proto, že taková slova vůbec neexistují. A vymýšlet nová ho nebavilo. Na to byl moc lenivý. Tak to zkrátka pustil z hlavy a bavil se tím, že si dal nohy na řídicí pult, přestože ho palubní počítač
dvaadvacetkrát upozornil na to, že je to nevhodné a nešlušné.
„Drž hubu a leť tam, kam jsem ti řek.“
Palubní počítač byl nové generace. Věděl, že je umístěn na neuvěřitelné lodi, která umí přesvědčovat, a tak se zeptal po dvacáté třetí. Ale způsobem, který by vystrašil i Terminátora.
„Dobrá, dobrá, už je tam nikdy nedám, ale hlavně už neřvi, prasknou mi ušní bubínky a já neuslyším, co bude Douglas říkat na to, až mě uvidí.“
Palubní počítač se zasmál, ale jenom potichu, aby tím Zaphoda nepodnítil k tomu, dát si tam ty nohy znova.
Pomalu se blížili k Zemi. Poznali byste to tak, teda kdybyste byli astronauté anebo Zaphod, že to bylo napsáno velkými písmeny na hlavní obrazovce počítače. Přesně tam stálo: Země v dohledu, za chvilku tam budem, kámo!
Ovšem jestli ta chvilka potrvá dalších pět týdnů, anebo už si ani nestihne uvařit čaj, tam chybělo. Tohle ale Zaphoda netrápilo, byl totiž na lodi, co umí... To je furt dokolečka, prostě to ta loď umí.
Takže byl šikovně přesvědčen. A to, že měl dost času si uvařit čaj, pěkně se vykoupat v nové nablýskané koupelně s tajuplným názvem: Water Falls, oholit se novým typem ultraostrého desetinožového holicího strojku značky Mečoun žiletkový, nechat si vyčistit zuby a uši automatem Zubarack. (Tento stroj stojí za to trochu představit. Původně ho používali v nemocnicích na Staré Bramboře, speciálně na odděleních Ušní, nosní, krční.
Sloužil tamním pacientům a byl tak geniálně vymyšlen, že se dostal do povědomí celé Galaxie. A lodi jako Nová Příčina, respektive tvůrci těchto lodí, je s oblibou vybavovali Zubarackama. Bylo to něco jako sdělit zákazníkovi: Postaráme se o vás kompletně. A když říkáme kompletně, tak to myslíme doslova a do písmene. ) Připadalo mu to naprosto normální a tak to všechno udělal. Pěkně popořádku a pak mu ještě zbylo trochu času na relaxaci. Za plastickými průhledy si prohlížel Zemi, jak se k němu pomalu přibližovala, a byl naprosto v klidu a pohodě. Pustil si něco lehké muziky a pobrukoval si melodii. Loď s ním sice tak spokojená nebyla, protože za sebou nechal pěkný
svinčík v koupelně. (Pohozené ručníky po zemi, všude nacákáno, nespláchnuté chlupy ve sprše, ale přeci jen ji nejvíce mrzelo, že do sprchy načůral. To se opravdu nedělá.) Ale nijak to nekomentovala. Nechtěla kazit příjemnou atmosféru, která díky ní panovala na palubě. Avšak ani ona netušila, co se na Zemi odehraje.
Jemná muzika Zaphoda pomalinku ukolíbávála, jako když malým dětem zpíváte ukolébavku před spaním. Usnul v průběhu několika dalších minut. Nemohl si proto vychutnat ten pocit, když vidíte, jak vám z pravé strany ubíhá Měsíc, na kterém můžete rozeznávat vrcholky hor a hlubiny kráterů, a na levé straně se před vámi otáčí planeta, jejíž historie, současnost a hlavně budoucnost není ale vůbec jistá. Usmívá se na vás modro-bíle a vy si myslíte, že to někdo pro vás naaranžoval, jen aby na vás udělal dojem.
Kapitola dvacátá osmá
Les je klidné místo. Alespoň si to většina lidí myslí. Nejsou tu žádné automobily, řev, smog ani reklamní billboardy. Nejsou tu ani shopping centra plná všeho možného, nejsou tu betonové chodníky a nejsou tu ani hospody. Jen jedna věc tu je.