Klid.
A ještě jedna věc tu je.
Ticho.
A občas je tu možné vidět ještě jednu věc.
Bloumající lidi přemýšlející o tom, na který první strom si hodí oprátku, pak si ji zavážou kolem krku a nakonec si vlezou na stoličku, kterou ve finále pod sebou podkopnou, aby skončili trápení, se kterým se neumí vyrovnat jejich nervový systém.
Les je v tomto případě ideální možnost skončit život a být si jist, že vás jen tak někdo nenajde. Kdyby vás tedy ten někdo náhodou chtěl zachránit.
Filip tohle věděl moc dobře, a právě proto sem šel. Hluboko do opuštěného lesa. Sám a zrazen dívkou, kterou tolik miloval a která ho tolik zklamala. Šel po vyšlapané cestičce a byl už docela unaven, nemohl narazit na ten správný strom, který by mu vyhovoval. Našel akorát pařez. Sedl si na něj a vytáhl z kapsy provaz. Musel chvíli vzpomínat, jak se vlastně oprátka váže. Bylo to už léta, co opustil základní školu. Při té příležitosti se mu vybavila v hlavě jedna vzpomínka. Byla to vzpomínka na pochodová cvičení. Jednou nebo dvakrát za rok, vyrazila celá škola na tzv. pochoďáky. Spočívalo to v tom se ráno v půl osmé sejít na nádvoří, postupně po třídách si dojít vyzvednout dýchací masky, obléci si pláštěnky, zazpívat si Internacionálu a pak vyrazit do terénu. Cílem byla vždy ne příliš vzdálená lesní lokalita, kde bylo možné po příchodu rozdělat oheň a pak si na něm opéct špekáčky od maminky. Po cestě tam a zpět musela každá třída splnit stanovené úkoly. Tak třeba najít schovaný poklad nebo určovat pomocí buzoly polohu, orientovat se v mapě atd.
A jak tak Filip seděl a vzpomínal, vybavil jedno z míst, kde ho určitě nikdo hledat nebude. Vstal rozhodnut vyrazit k tomu místu.
Kapitola dvacátá devátá
„Šarlot? Jsi doma? Pojď se podívat, co jsem ti přinesla!“
Bábrlinka se právě vrátila z města netušíc, jakého mají návštěvníka.
„Šarlot!“
Trochu zvýšila hlas, ale natolik, aby nekřičela. Měla už slabé hlasivky, a ani nikdy na nikoho neřvala. Ani na dědka. Bábrlinka byla spíš vyčítavý typ.
Žádná odpověď. Jen jakýsi tupý zvuk se ozval ze zadní místnosti.
„Šarlot? To jsi ty?“
Trochu znervózněla, protože obyčejně jí Šarlota odpovídala.
Znovu se ozval ten samý tupý zvuk. To už bábrlinka nevydržela, otevřela zásuvku s kuchyňskými noži a vydala se směrem, odkud slyšela ty zvuky. Jak se přibližovala, začala ty zvuky rozpoznávat. Byly pravidelné a opakovaly se zhruba každých deset sekund. Už je léta neslyšela. A když se přiblížila ke dveřím, za kterými se zvuky ozývaly, bylo jí jasné, co to je.
Někdo byl v komoře a chrápal tam.
Pomalinku otevřela dveře a podívala se dovnitř. Uvnitř ležel na posteli rozvalený Ford a zrovna si něco mumlal pod vousy ze spaní. Bábrlinka se na něj usmála, nic neřekla, obrátila se a opatrně za sebou zavřela dveře. Šla si sednout do kuchyně čekat, až se probudí.
Netrvalo dlouho a zavrzaly dveře od zadní komory. Ford se odtud vypotácel. Jemně vrávoral a oko měl stále jako balón.
„Ale, to jsou k nám hosti. A copak máš s okem? Snad ses nepral?“
Bábrle teď už chápala všechno, protože jakmile se vydáte do města, projdete se po hlavní ulici, není možné, abyste se nedozvěděli, co se kde u koho dělo. Jenom netušila to, že Forda najde v zadní komoře jejich staré tvrze.
Ale nijak ji to nerozhodilo.
„Kdo jste?“
Ford totálně ignoroval její otázky, jak to ostatně měl ve zvyku. U kohokoliv. Ne u kohokoliv doslovně, ale prakticky u kohokoliv. Vyjádřeno procentuálně, to znamenalo 99,9999 % veškeré populace vesmíru. A jak známo, vesmír disponuje populací něco kolem deset na třicátou osmou forem života, takže když se na to podíváme z tohoto pohledu, zase až takový ignorant nebyl. Ale kdo mu byl na první pohled nesympatický, tak tomu to dal řádně najevo. Problém byl v tom, že většina bytostí, se kterými se setkal a dal pořádně znát, jak je ignoruje, se později ukázala jako právě ta výjimka, kterou by rozhodně ignorovat neměl. A co víc. Mnohdy v nich přímo objevil poklad.
„Počkej, ty se mě ptáš, kdo jsem, a přitom spíš v domě, který patří mně? Takže bys asi měl prvně udělat to, že se slušně představíš, poděkuješ za pohostinnost, které se ti dostalo. Pak odpovíš na moje otázky a potom teprve přijde moment na to, kdy se budeš moci něco zeptat. Takhle to alespoň chodí mezi slušnými lidmi. A pokud to nechceš respektovat, támhle jsou dveře...“
Bábrle mu nedala jedinou šanci odporovat. Věděla, že je to Ford, a věděla i to, že přišel za ní. Ale přesto nevěděla přesně proč. A to je další z divů vesmíru. Vědět, ale nevědět. Že by to bylo kvůli květináči petúnií? Tohle 47
jí vrtalo hlavou. Ale byla dost chytrá na to, aby to z něj vytáhla a přitom on nezjistil to, že ona vlastně neví, proč za ní přišel. Druhotným, neméně zajímavým problémem bylo to, že to samé nevěděl ani Ford. Čili situace vypadala asi tak: Matematicky vyjádřeno – šlo o rovnici se dvěma neznámými. Na jedné straně bábrle jako X a na druhé straně Ford jako Y. Jenže jak řešit takovou rovnici, kde neznáte ani jednu neznámou, toť otázka. Ale nic není takové, jako se jeví. Pokud máte za ušima. Anebo balón místo oka.
Ford chvíli stál a koukal na bábrli jako na zjevení. Pak konečně promluvil.
„Nemáte něco na to oko? Bolí to jako čert. Mám takovej dojem, že bych to měl propíchnout, aby mi vytekl ten hnis, ale na druhou stranu nechci bejt poloslepej.“
Tím bábrli trochu dostal. Jako každou babičku dostane každé malé dítě tím, když se rozbrečí. Když to totiž
nezabírá u maminek, u babiček to funguje na sto procent. Ty nikdy neřeknou ne.
„Ukaž mi to, podívám se ti na to.“
„Ale opatrně...“
„Ty, prosím tebe, radši si to pořádně podrž, ať to vidím.“
Oko vypadalo, jako byste ho vyndali z hlavy třímetrovému kaprovi po požití protitankového granátu těsně před výbuchem. Žilky měly velikost tepen, bělmo bylo žluté a panenka, ta tancovala tanec: Ještě nechci umřít...
„Auvejs, to bolí!“
Ford vyjekl v momentě, kdy se bábrle jenom chtěla dotknout zraněného místa.
„To jsi chlap?“
„Jasně, protože já přežil vír totální perspektivy, jestli vám to něco říká!“
„Ale – nelži mi tu. Víš, že to bylo jenom v umělém vesmíru a za normálních okolností bys to absolutně nemohl přežít.“
Ford zareagoval poněkud divně. Divně v tom smyslu, že sebou dvakrát škubnul, třikrát škytnul a pak dodal s bolestí v hlase, jak že to bábrle ví.
„Já vím věcí...“
A to Forda přímo nastartovalo. Uvědomil si, proč tam vlastně je a že se vlastně ještě ani nedostal k tomu, aby zjistil od bábrle, co se zjistit dá.
„Vy jste paní Peřková, co?“
Vyloudil to ze sebe nejjemnějším způsobem, jakého je muž schopen.
„Tak to jsi uhádl. Stokorunačka putuje na adresu... Ehm, jakou máš vlastně adresu?“
„Cože? Jaká stokorunačka a jak to souvisí s mojí adresou?“
„No ty jsi neviděl v televizi Myško vtipkára?“
Ford jednak nikdy nesledoval slovenskou televizi a ani nevěděl, kde Slovensko leží. Natož aby tušil, kdo to je (byl) Myško Vtipkár.
„Pocházím z Betelgeuzí 5, ale nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Co to je?“
„To byl jeden takovej zábavnej pořad, kterej dávali v televizi. Herci tam vyprávěli vtipy, který tam posílali lidi a Mišo Vtipkár s obecenstvem je hodnotili. Třeba kilofór, hektofór, megafór a tak. A autorovi vtipu, kterému se nejvíce diváci smáli, Mišo poslal sto korun. Na tehdejší dobu to byly celkem slušné peníze. Ale proč ti to tu vlastně vyprávím? Aha, už to mám. Protože jsi správně přišel na to, že jsem babička Peřků.“
Celkem oklikou se bábrle dostala k pointě, ale je vidět, že i na to, jak byla stará, měla pamatováka.
„A víte vůbec, kde leží Betelgeuzí 5?“
„Ne. Kdysi jsem to sice četla, ale to už je let, milej zlatej...“
„Tak vidíte. Áaauúú, to bolí, opatrně!“
Bábrle se zase dotkla oka.
„Jó hochu, tak to nevím, co s tím. To budeš muset asi k doktorovi, aby se na tebe podíval. To vypadá na něco vážnějšího.“
„A neříkejte mi hochu, jsem protřelej stopař, kterej viděl i ty nejzáludnější konce vesmíru!“
„To víš, že jo, hochu.“
„Vrrrr!“
Ford vrčel, jak hlídací pes na nezvanou návštěvu.
„No co, já jen, že jsem taky něco z toho vesmíru viděla.“
„Počkejte, tím jako chcete říct, že jste někdy cestovala vesmírem?“
„Jak se jmenuješ?“
„Vždyť to přece víte. Ford Prefekt.“
„A pamatuješ si na to, když jste oblétávali kolem Magrathey a pak se stala ta věc s těmi střelami? A na květináč
petúnií si pamatuješ?“
„Počkat, počkat, jak víte, že jsme byli u Magrathey? A s těma střelama to je pravda, ale žádnej květináč petúnií si nepamatuju.“
„A to je právě to, kdyby sis mě všimnul, věděl bys toho mnohem víc o podstatě vesmíru. Ale nikdo si mě nevšimnul a tak jsem se málem roztříštila o povrch Magrathey a pak díky působení pole mimopravděpodobnosti se ocitla jako mladá holka na Zemi roku 1555.“
„Žjůva, to je teda gól, o tomhle kdyby věděl Zaphod, ten by se zbláznil vzteky.“
„Proč jako?“
Otázku nevyslovila bábrle. Původcem hlasu byla postava v hábitu, připomínající dvouhlavou nestvůru.