Ford otočil hlavu, spustil dolní čelist do suterénu a pak se snažil promluvit.
„Eh... uff... zuhd... fhjro…“
Hned na to se mu zraněná panenka protočila, druhá zdravá to po ní zkusila zopakovat a pak obě jednoduše zmizely kdesi v nadobočí Forda. Žluté bělmo nejevilo známky vědomí. Bábrle ještě stačila nasměrovat padající tělo na židličku. Dalo jí to dost práce, ale nakonec se to jakžtakž podařilo.
„Jste ho teda pěkně šokoval, jen co je pravda.“
Mluvila k muži v hábitu.
„Já že ho šokoval? Vždyť se známe léta letoucí, jak bych ho mohl šokovat?“
„ÁÁááááhhhh! Panenko skákavá!“
Až teď se bábrle otočila a byla v šoku rovněž.
Muž v hábitu klidně stál.
„To se tady všichni zbláznili, nebo co?“
Spíš to pronesl pro sebe, než aby to sděloval někomu, kdo se právě nacházel v bezvědomí.
„Panenko skákavá?“
Opakoval si tahle dvě slůvka a dumal nad jejich možným skrytým významem. Mezitím se pokoušel oba dva přimět k vědomí a informaci, kde přesně nalézt Douglase Adamse.
Kapitola třicátá
V lese nebylo nejtepleji. Hustý porost bránil jakémukoliv přísunu slunečních paprsků. Borovice hučely svoji, praskání větví vzbouzelo dojem posledního okamžiku na Zemi. Po jakékoliv zvěři ani památky. Jen praskání větví.
Šarlota tak urputně přemýšlela o Filipovi, až se ztratila. Ani si toho nevšimla. Přišla na to ve chvíli, kdy se náhodou rozhlédla kolem sebe a přestala na okamžik myslet na Filipa. Neviděla nic než stromy, stromy a zase stromy. Občas byla tahle scenérie prokládána křovím a houštinami. Po cestě, kterou dobře znala a kterou přišla, ani památky. Jen jakýsi potok, o kterém nikdy ani neslyšela.
A praskání větví.
Cítila se jako Mařenka v pohádce O Jeníčkovi a Mařence, v okamžiku, kdy se ztratili v lese. Jenže jí Jeníček jaksi chyběl. A co horšího: Neměla u sebe nic, podle čeho by se mohla zorientovat, nalézt cestu ven z lesa a domů.
Dostala se do míst, kde v životě nebyla. A to ji těšilo nejméně. Zastavila, snažila se rozhlédnout a vzpomínat, odkud přišla a v kterých místech sešla z cesty. Na nic z toho však nepřišla. Na stromy lézt neuměla a tak byla odkázána jen sama na sebe a svůj rozum. Snad poprvé v životě. A rovnou takhle? Nacházet se v nebezpečí života?
To už se snad nikdy nevrátí domů? Neuvidí bábrli? Umře tu hlady? Nebo ji nějaké divoké zvíře sežere? V tu ránu jí z paměti vytanuly na mysl různé nestvůry a obludy, co jich viděla ve filmech.
Strach má velké oči.
V tomhle případě, kdyby se velikost očí rovnala velikosti strachu, byly by Šarlotiny oči vidět i z oběžné dráhy, což by jí zjevně pomohlo se zachránit. Ale zpět na Zemi. Tady se takové věci nestávají. Tedy alespoň ne běžně.
„Buď v klidu, soustřeď se a na něco přijdeš...“
Říkala si to pro sebe a pátrala v paměti po něčem, co by jí pomohlo se z téhle šlamastiky dostat. Jak ji teď
štvalo, že když je ve škole učili cokoliv o orientaci na mapě, v terénu, hledání bodů, podle kterých lze objevit cestu, byla vždycky zaneprázdněna nějakým spolužákem, který jí psal milostné psaníčka anebo kamarádkou, co si zrovna hrozně moc potřebovala popovídat o nových šminkách a parfémech. Tehdy jí to nepřipadlo vůbec důležité se orientovat, a co by teď dala za to, kdyby se mohla vrátit zpět do té vyučovací hodiny, kde se všechny tyhle věci probíraly.
A pak ji to napadlo. Jediná věc, která mohla v tuhle chvíli být alespoň náznakem nápomocna řešení situace, byl potok. Ten přeci někam musí téct. Do nějakého většího potoka, řeky nebo prostě někam, kde bude možnost se chytit nějaké cesty. Spousta cest kříží potoky...
V tu chvíli se jí malinko ulevilo. Musí jít po proudu a někam musí dojít. Tak se vydala na cestu. Nebylo to zrovna jednoduché se prodírat mezi klestím, kapradím, bodláčím a vším možných, co stálo v cestě.
* * *
Filip dorazil na místo. Chvíli se poflakoval kolem a porozhlížel se po tom správném stromě. Zahlédl ho. Byla to stoletá borovice. Krásně rostlá, mohutná, rovná a asi dvacet pět metrů vysoká. Po obvodu kmene vyrážely zbytky větví z dob, kdy strom rostl.Tak, strom by měl.
Teď najít něco, na co si stoupne a co pod sebou podkopne.
Při téhle myšlence se trochu zarazil, protože si uvědomil, že i když přišel na Nový Důvod, tak mu to nepomohlo a dnes jeho život končí. A to všechno jenom proto, že ho milovaná Činy tolik zranila. Sedl si na nejbližší pařez a rozbrečel se. Ani nevěděl vlastně proč. Snad, aby se mu ulevilo. Jenže to nepomáhá, tedy z dlouhodobého hlediska. Pomůže to pro okamžik, kdy se cítíte opravdu na dně, ale jakmile dobrečíte a utřete si slzy, jste tam zase. Ve vědomí. A to vám jako první informaci sdělí to, co vás trápí. Kdyby toto šlo nějakým způsobem regulovat, 49
tak zmizí polovina lidského trápení. Prostě byste si naprogramovali vědomí tak, aby vás už nikdy neinformovalo o tom, že se vám stalo něco, kvůli čemu se chcete zabít, a bylo by.
Ale není tomu tak.
Dnes to prostě všechno skončí. Nemá důvod žít. Nemá důvod tu být. Protože všechno, na čem mu kdy záleželo, je v trapu, tak co. Na ničem nezáleží.
Vzal oprátku a přehodil druhý konec lana přes větev, kterou uznal jako nosnou. Musel to zopakovat ještě třikrát, než byl spokojen s tím, jak tam byla umístěna. Pak si naměřil výšku, ve které bude oprátka viset, aby to bylo dost vysoko na to, aby se na ní mohl zhoupnout celou váhou, nedosáhnout na zem a zlomit si vaz. Ale zároveň s tím však myslel na věc, kterou znal z televize. Kolik takových lidí na šibenicích skončilo ne rychlou a jednoduchou smrtí, ale ještě se po popravě několik hodin houpali, položiví a polomrtví…
„Áááhhhh... To snad ne.“
Filip se přistihl, jak vyděšeně křičí.
Ne, tohle se přeci jemu nemůže stát. On bude mít rychlou a nekomplikovanou smrt a všechno bude OK. Teď
ještě najít tu správnou věc, na kterou se postaví a která mu pomůže odletět z tohohle světa. Šel se porozhlédnout kolem. Nic neobjevil. Když se vracel, kopl vzteky do větve, která mu bránila v průchodu. Jak se větev odvalila, objevila se pod ní stará železná kostra židle. Filip na ni civěl. Pak se podíval do oblak.
„To mám chápat jako tak, že je můj osud to udělat?“
Křičel, jako by to chtěl sdělit pánu Bohu předtím, než už nesdělí nikomu ani to, kolik je hodin.
Mraky se rozestoupily. Místo modré oblohy nad nimi se tam objevilo několik pastorálních bytostí, které tam jen stály a dívaly se na něj. Kdyby Filip nežil ve dvacátém prvním století, začal by věřit.
Bytosti tam stály nehybně. Filip na ně čučel a prohlížel si je s otevřenou pusou. Nikdy v životě předtím si jich ani nevšiml. Do kostela nechodil, a když, tak to bylo proto, aby si poslechl, jak zní kostelní varhany naživo.
Pak uslyšel zacinkání zvonku, který mají ovce na horských pastvinách zavěšeny na krku, aby se neztratily.
Postavy se pomalu rozestoupily a mezi mini se zjevila postava, která vypadala jako starodávný muž, kterému je asi tak třicet tři, má na sobě divný háv a holil se naposledy někdy před lety. V ruce měl hůl, kterou Filip už někde viděl. Aha, v Krakonošovi. Ale tohle nebyl Krakonoš. Muž na něj jen pokynul, pak se otočil a odešel stejně tajemně, jako se tam zjevil. Ostatní postavy ho následovaly. Pak se mraky opět zavřely a nic dalšího se nestalo.
„To nic neznamená! Jestli si myslíte, že tomuhle divadlu uvěřím, tak na to zapomeňte! Ať jste kdokoliv, nebo ať
je to kohokoliv vtip, mě neobalamutíte! A hlavně mě nepřesvědčíte! Je vám to jasný?“
Filip se snažil reagovat na to, co shlédl, ale nemohl si pomoci od pocitu, že to byla realita, a to realita reálnější než cokoliv předtím. Ale co to mělo všechno znamenat?
„Ne, nebudu se tím zabývat. Byla to prostě halucinace a dost.“
Pokračoval v přípravách k vlastní popravě. Přinesl kostru židle, postavil se na ni, jestli je dostatečně pevná, a dal si zkušebně kolem krku oprátku, aby nastavil přesnou výšku. Pak ji sundal z krku, opatrně slezl, aby se nezranil a třeba si nevymkl kotník nebo tak něco. Nebyl zrovna jeho sen skončit život s lehce vyvrknutým kotníkem. Chtěl odejít silný a zdráv. Trochu nezvyklá představa, pravda. Ale co, byla to jeho představa a on ji prostě takovou měl.
To je jedna z dalších věcí, které tolik lidí mezi sebou rozděluje. Představy o tom, jak co má být. Jeden to chce takhle a druhý zase úplně jinak. A místo toho, aby se snažili najít společnou třetí cestu, urážejí se, napadají, v horším případě fyzicky, a nejhůř to dopadá mezi primitivy, protože ti se ani neptají a hned zabíjejí. Ale to je pouze ukázka jedné z cest, které se běžně používají ke komunikaci. I když to ke slovu komunikace má hodně daleko. Ještě dál, než to má k sobě Země a nejvzdálenější cíp vesmíru.
A představa o Činy a Fordovi, která se mu vřítila do mozku jak rychlík Praha–Brno, mu totálně zahltila mozek a myšlení. Znovu se zhroutil a tentokráte sebou praštil o zem. Přesněji řečeno, praštil by sebou o zem, kdyby tam dopadl. Momentálně se však vznášel asi tak deset centimetrů nad zemí, obličejem do oblak. To, že neleží tam, kde by měl ležet, vůbec neregistroval. Když to zjistil, jen začal opět nadávat.
„Ani tohle není žádnej důkaz! Vylezte ven, ať skončí tohle divadýlko. Stejně vás vidím! Jste mi k smíchu!
Hahaha...“
Začal se smát na důkaz toho, jak všechno ví a jak to odhalil. Vůbec nevěděl, že to není žádné divadýlko, natož
aby byl někdo zalezlý za stromem a pozoroval ho, jak se vyrovnává s tím, že se zanedlouho zasebevraždí. Vše kolem něj to byla holá realita.
Ještě chvíli pozoroval okolí, ale nikde se nic ani nepohnulo. Jen odkudsi z koruny stromu spadla šiška. Filip prudce vymrštil hlavu, ale bylo pozdě, protože veverka, která přeběhla z větve na větev, byla dostatečně rychlá na to, aby ji případný pozorovatel dole nestihl uvidět. Šikovné zvíře.
Filip chtěl vstát a postavit se na zem. Něco tu ale nefungovalo. Země. Byla jako magnet, ale odpuzovala ho, místo aby byl jako vždycky předtím přitahován a mohl se na ni v klidu postavit. Snažil se ještě dobrých deset minut, ale nic. Byl pořád ve vzduchu.
Co s tím bude dělat? Jak se má zasebevraždit, když je to s gravitací takhle na levačku? Pak si ale všiml jedné maličkosti. Byla umístěna na kmeni stromu. Byla zhruba ve výšce pasu a byla tam jakoby léta. Trochu zašlá, ale přesto nevypadala, jako že by nefungovala.
Měla na sobě dva nápisy: ON a pod ním OFF.
Ta maličkost byl spínač. Obyčejný, starý spínač, kterým byla vybavena většina domácností v době, kdy se dělalo všechno stejně. Stejné oblečení, stejné postele, stejné televize a kupodivu stejné vypínače. Na jednu stranu to byla trochu nuda, ale na druhou stranu jste měli jistotu, když se vám některá z těchhle věcí pokazila, nebyl 50
problém koupit novou, stejnou. To není jako dneska, kdy potřebujete ke všemu svůj vlastní zdroj, kdy typ vyráběné televize není možné opravit, protože se vyrobila série tak malá, že nezbyl čas na to, udělat několik součástek do rezervy. A to všechno díky rychlosti vývoje. Je sice hezké mít plazmovou obrazovku, ale když se vám pokazí vypínač a nepodaří se vám ho sehnat, musíte si jedině koupit jinou plazmovou televizi, která vás ale přijde na celé jmění. A když se v obchodě zeptáte pouze na vypínač, pošlou vás do háje a nabídnou vám leasing, díky kterému si můžete pořídit novou televizi ihned, ale díky čemuž si nekoupíte příštích pět let nic jiného a nemluvě o tom, že zjistíte, že problém plazmových televizí spočívá v jejich vypínačích.
Prostě jeden ze starších ověřených typů vypínačů se lesknul na Filipa. Byl zapnut do pozice „ON“, což Filipa zjevně přesvědčilo zkusit ho vypnout. Vůbec netušil, co tím může způsobit, ale zkusil to. Něco jiného, více příčetného ho nenapadlo a nechtěl strávit zbytek svého končícího života ve vzduchu.
Stiskl ho.
Hlava se mu zatočila.
Nohy udělaly: „Jupí!“
Země se obrátila.
Přesněji řečeno: Stál ve vzduchu a dělal stojku.
Nevšiml si jedné další maličkosti.
Cedulky pod vypínačem.
Bylo na ní napsáno: Záchranná brzda pro oběšence.
Když si jí konečně všiml, přepnul vypínač opět do polohy „ON“. Udělal kotrmelec letmo a dopadl na zem.
„Jauvajsa, do prčic, kdo sem dal tu židli?!“
Pořádně se ramenem praštil o kovovou kostru židle. V první chvíli si ani neuvědomil, že už zase leží na matičce zemi a dotýká se jí celou svojí váhou.
Chtěl urazit vypínač ze stromu, ale tam se objevil nový nápis.
„Děkujeme za použití našeho záchranného zařízení. Jedině díky letité praxi a vylepšování tady teď stojíte a jste živ. Není to senzační?“
Stál jako opařený a prohlížel si nápis. Přemýšlel o něm. Přemýšlel o svém životě. A přemýšlel hodně.
„Nad čím přemýšlíš?“
Jestli existuje něco, z čeho člověk může dostat infarkt, tak je to leknutí...
Kapitola třicátá první
Stavět něco vyžaduje hodně energie, času a peněz. Ale hlavně: přesvědčování. To bylo jasné starému Rejžkovi hned, jak se dostavil poprvé na městský úřad a informoval starostu o svém úmyslu. Nechtěl po něm peníze, nechtěl po něm energii a nechtěl po něm, aby ztrácel čas. Chtěl jen souhlas, aby mohl začít se stavbou trolejbusové trasy. A tady to jaksi nehrálo.
„Jak je možný, že to musí projít tolika schvalováním? Všechno platím já, dělám to pro město, nechci za to nic, jenom jeden hloupej souhlas.“
Starý Rejžek se snažil celé městské radě vysvětlit svou pointu.
„Podívejte se, bude to unikát, my jako malé městečko budeme mít svoji trolejbusovou trasu jako za první republiky. Mám tady i celou historii, názory tehdejších lidí, ohlasy. Tady. Tady je to všechno.“
Položil na stůl spisy, ve kterých sice všechny informace byly, ale že by to vyvolalo u členů rady nějaké pozitivní reakce, to se říct nedá. Nikdo z nich nevypadal na to, že by byť jen otevřel předložené spisy.
„Dobrá, dáme vám vědět do tří měsíců. Musí to projít ještě zastupitelstvem.“
Starosta se ujal slova, které starého Rejžka doslova ranilo.
„Ale přece...“
Ani to nedokončil.
„Děkujeme vám a my přistoupíme k dalšímu bodu jednání.“
Rejžek stál v zasedací místnosti a vyčítavým pohledem změřil každého člena rady. Pak se jen otočil a odešel.
Počítal s tím, že vše bude do tří měsíců hotové. A teď tu měl problém. Problém, který vůbec nečekal. Myslel si, že peníze vládnou světem. Netušil to, že jím stále vládnou lidé. Ať máte peněz, kolik chcete, stejně s nimi všechno nezaplatíte.
Vyšel z úřadu, nadechl se čerstvého vzduchu, protože ten uvnitř byl příliš vydýchaný, těžký a vonící po starém sklepě. A čerstvý vzduch mu přinesl nový nápad. Zkusí to na ně jinak. Osobně se s každým členem rady posadí, a i když ho to bude zřejmě stát mnohem více peněz, než plánoval, nemá jinou možnost, pokud chce stihnout dokončit stavbu tak, jak si vytyčil. Na druhý den obvolal postupně starostu a zbývající členy rady. S každým si domluvil schůzku u něj doma. Trochu ho zarazilo, že s tím všichni souhlasí bez jediné námitky. Později zjistil proč.
Peníze vládnou světem, ale musíte jich mít opravdu hodně. Na půdě úřadu jsou všichni vzorní zastupitelé občanů, ale jakmile opustí tyto prostory, jsou z nich normální lidé, kteří jsou na peníze. Takže částka, kterou musel Rejžek zaplatit za odsouhlasení jeho nápadu, se nakonec vyšplhala na 10 milionů.
Nejvíc ho překvapila starostova žena, která byla přítomna jejich rozhovoru. Drze vypustila částku z úst, jako by se jednalo o chleba. Chceš chleba? 5 milionů. Jinak si nech zajít chuť. Starosta jen přikývl, vzal manželku kolem 51
pasu a políbil ji. Tak takhle je to se světem. Pro starého Rejžka to bylo zjištění, že jestli ještě někdy bude volit lidi do městského zastupitelstva, zvolí sám sebe na protest proti takovým zvířatům, jaká právě objevil ve starostovi, jeho manželce a vůbec v celé městské radě.
Ale překonal to, všem zaplatil a měl povolení do tří dnů. Nikdo si najednou nelámal hlavu s tím, předkládat to zastupitelstvu, všechno bylo hned a bez problémů.
Největší překvapení však přišlo o týden později, kdy vyšlo najevo, že se bude stavět trolejbusová trasa.
Naposledy se něco takového jako ono úterý odehrálo před lety, když se cinkalo klíčema a někdo to nazýval revolucí. Sametovou, pravda, ale v podstatě šlo jen o změnu systému, ne o změnu myšlení. Idea komunismu se transformovala v ideu peněz a obchodu. Toť vše.
Ale tohle úterý to bylo něco jiného. Lidé už dávno zapomněli na to, že je dobré držet pohromadě. Být přátelé.
Chovat se k sobě fér. A trolejbusy tohle všechno kompletně změnily. Pod okny městského úřadu se shromáždil dav lidí a s děkovnými transparenty se snažili vyjádřit podporu unikátní stavby, která proslaví město po celé zemi, ne-li za jejími hranicemi. A hlavně usnadní pohyb všem, kteří jsou staří a nemají tak silné nohy chodit několik kilometrů nakupovat. Žádná městská doprava zde již léta nefungovala. Starosta neměl jinou možnost než
předstoupit před shromáždění a říci pár slov.
„Díky našemu společnému úsilí s panem Rejžkem městská rada minulý týden rozhodla o stavbě trolejbusové trasy, která bude propojovat obě vzdálené části našeho města."
Ozval se mohutný potlesk.
„Termín dokončení a zprovoznění je stanoven na 1. květen. Věřím, že všichni občané našeho města toto přijímají s nadšením. Nechť slouží tato linka lidu, protože lidem je určena."
Opět potlesk.
„Ať žije starosta!“
Skandování se podobalo fotbalovému zápasu.
Pak byl veden slavnostní průvod celým městem, aby všichni věděli, že již za necelé tři měsíce bude město opět mít trolejbusy. Nikdo však neregistroval, že se starosta zmiňoval o starém Rejžkovi. Lidé to brali spíš jako vtip.
Kdyby tak tušili pravdu...
Kapitola třicátá druhá
Kolik nemožných věcí se může stát, tolik se jich většinou stane. Kolik věcí, které se zdají být naprosto možné, se nikdy nestane. A jenom proto, že se vám většinou někdo zaplete do života, aniž byste to nejméně chtěli. Ale všechno má svůj skrytý význam a drobnosti jako Zaphod Bíblbrox či loď Nová Příčina jen tento kaleidoskop událostí doplňují. Nesmyslně na první pohled, ale to by nebyl vesmír, aby něčím pokaždé nepřekvapil. Všechny.
Protože všichni jsou jeho součástí, ať chtějí, či nikoliv.
Ford se pomalu probral k vědomí. Bábrle ho mateřsky ještě trochu svlažila na čele mokrým hadříkem. Pak ten hadřík vzala a otřela si jím čelo sama, aby se i ona vzpamatovala z toho šoku.
„Takže vy říkáte, že Douglas Adams umřel?“
Zaphod byl překvapen touto informací jako ježek přebíhající silnici ve chvíli, kdy po ní jede náklaďák – naštěstí zachráněn, protože se nacházel uprostřed mezi koly, takže jen pořádně vystrašen.
„Tak, už je to pár let.“
Bábrle tohle moc dobře věděla, protože ji to zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Myslela si od té doby, že svět se dočista zbláznil, protože se tím pádem podle ní nemohlo udát to, o čem věděla, že se udát mělo. Teď to však viděla jinak, protože se událo tolik jiných věcí, o kterých neměla ani tušení, že ji to vrátilo víru v to, že nejlepší lék na to, jak se nezbláznit, je prostě nemyslet na to, že všechno kolem je totální blázinec.
„A co tu děláš ty, starej galaktickej pardále? Myslel jsem, že tě můžu potkat tak někde v okolí Erotikonu 6 nebo v nějakej hodně zapadlej hospodě Angralských alkoholických hvězd?“
„Vím já? Prostě jsem chtěl vylízt na čerstvej vzduch ze Srdce ze Zlata, a vylezl jsem z nějakýho pozemskýho vozítka z roku jedna dva.“
Ford se snažil Zaphodovi vysvětlit, že tahle loď je pořádně nevypočitatelná, a to můžete být, kdo chcete, což
ovšem Zaphod dávno věděl.
„To víš no, to jsou ty starý vozítka. To až ti ukážu moji novou krasavici...“
Zaphod se nechtěl vytahovat, ale stejně to tak nakonec vyznělo.
„No nic, ale o čem jsme se to bavili?“
Pro jistotu se zeptal.
„O tom Douglasovi Adamsovi a o tom, že umřel.“
Bábrlinka měla paměť jako slon. A ráda to dala znát. Takovéhle věci ji vždycky těšily. A to hlavně z toho důvodu, že starým lidem všichni připisují vlastnosti jako slepota, hloupnutí, zapomínání, dětinštění a podobné hlouposti. Z
pohledu toho, kdo je starý, to však může vypadat kompletně jinak – viz bábrle. Ale na druhou stranu je to asi takhle: Výjimka potvrzuje pravidlo.
„No jo, ale když je mrtvej, tak to ho asi najdeme, ale že by to bylo zrovna na rozhovor, co Zaphode?“