De facto nebylo co chápat. Tedy alespoň pro bábrli s Fordem. Krabička vypadala zcela neškodně, bez jakéhokoliv nápisu, s malými dvířky na boku. Byla natřena na bílo a to je asi tak vše, co se o ní dalo říci na první pohled.
„Podívejte se dovnitř, ale opatrně.“
Zaphod je pobídl.
Ford se na něj podíval, pak na bábrlinku a pak na krabičku. Pomalu otevřel boční dvířka. Pak se podíval dovnitř.
V tu samou chvíli se dovnitř podívala i bábrle.
„Tak a co mi k tomu řeknete?“
Ani Ford ani bábrle neřekli ani slovo. Tupě zírali do krabičky.
„Takže můžeme letět?“
Zaphod se jen ujistil, že jim tím řekl dost.
A protože byli na palubě Nové Příčiny, prostě odstartovali a Země se jim začala vzdalovat pod nohama.
Naskýtal se jim podobný pohled jako řidiči formule 1 při projíždění před hlavní tribunou rychlostí přes dvě stě padesát kilometrů v hodině. Říká se tomu mžik.
Kapitola třicátá třetí
„Tohle mi už nikdy nedělej! Chceš, abych leknutím ztratil řeč, nebo dostal záchvat, anebo dokonce infarkt? To snad není pravda...“
Filip to ze sebe musel dostat, aby se srovnal do normálu. Takhle už se dlouho nelekl. A ještě k tomu ve chvíli, kdy se zničehonic vyrovnal se světem, s osudem a zradou Činy.
„Promiň, to jsem nechtěla. Nevěděla jsem, že tě polekám. Myslela jsem, že mě slyšíš přicházet. Je to jako zázrak tě tu najít. Já už myslela, že se nedožiju zejtřka.“
„Proč?“
„Mám ti to povědět? Chceš to opravdu slyšet?“
„Co slyšet?“
„To co se mi stalo?“
„A co se ti stalo?“
Filip začínal být zvědavý. Viděl na Šarlotě, že mu chce sdělit něco opravdu důležitého. Viděl ji najednou jako otevřenou osobnost, přímou, a kdyby se dal jeho pocit popsat přesně, bylo to, jako když o někom, o kom si myslíte, že ho znáte, objevíte, že má modré oči. Dalo by se to nazvat procitnutí.
„Tak jo. Ale nemysli si o tom nic špatnýho, slibuješ?“
„Jo.“
Sice nevěděl, o čem si má myslet co špatného, ale nechal situaci rozehranou.
„Takže: Všechno to začalo, když k nám přišel Ford. Byl úplně opitej a měl hrozně nateklý oko. Mluvil se mnou a ptal se mě na věci, který mě vůbec nebavily. Unavoval mě, ale já se snažila bejt na něj milá.“
„Jak znám Forda, určitě se tě pokoušel balit, co?“
„Nevím, já to tak rozhodně nebrala. Ale jak jsem říkala. Mluvili jsme spolu a mě to totálně nebavilo. Tak jsem ho poslala spát do zadní komory.“
„A o tomhle si mám myslet něco špatnýho? Přišel normálně na návštěvu, a jak už to u opilců bejvá, tak si potřeboval s někým pokecat a pak se taky trochu vyspat. Na tom neni nic špatnýho.“
Šarlota se trochu zarazila. Uvědomila si, jestli mu má opravdu říct všechno.
„A pak jsem se šla projít. Potřebovala jsem to. Moc jsem to potřebovala. Chápeš, někdy člověk potřebuje vypadnout a bejt jenom sám se sebou.“
„No, jasně. A kde už je konečně to, kvůli čemu si nemám myslet nic špatnýho?“
„Počkej. Nedovyprávěla jsem ti to do konce. Tak jsem se šla projít. Nějak jsem se zamyslela a pak se to stalo.
Ztratila jsem se. Dostala jsem se do míst, kde jsem nikdy nebyla. Chápeš to? Poprvé v životě. Úplně sama samotinká a ztracená. Sama se sebou a nikdo okolo, kdo by pomohl. Nebyl to film, ani stezka odvahy. Byla to realita a já jí musela čelit… Víš, jak je člověku v takovej chvíli? Speciálně holce?“
„Asi ses cítila blbě, odhaduju.“
Podvědomí Filipovi naznačovalo něco o něm samém, ale on nebyl schopen to pustit do vědomí a přiznat si to.
Je přeci chlap. V tuhle chvíli sváděl souboj sám se sebou. Představoval si, kdyby se to stalo jemu. Jenže jemu se mělo stát to nejhorší, co může potkat jakoukoliv živou bytost. Chtít dobrovolně ztratit život a ještě k tomu si ho sám vzít.
„Ale já se nevzdala. Byla jsem na dně, ale přesto mi něco v hlavě říkalo: Musíš přežít, musíš něco udělat.
Nějakej pud sebezáchovy. A v tu chvíli jsem si řekla, že ať se stane cokoliv, budu vždycky mluvit pravdu a nic než
pravdu.“
„No jo, to je hezký, ale kde je to špatný? Pořád mi to tam nějak chybí.“
„Filipe, já jsem tak ráda, že jsem se neztratila.“
A pověsila se Filipovi kolem ramen. Objala ho a přitiskla se k němu, co to šlo. Celá. Od hlavy snad až k patě, jak se to říká v nějakém přísloví. Filip ucítil její ženskou vůni, hebké vlasy ho hladily po tváři, krásné mladé ženské 54
tělo, trochu se chvějící, ale zároveň pevné. Chvíli tak stáli a on se jí zlehka začal dotýkat a pomalu a jemně hladit jednou rukou po zádech a druhou držel v jejím zátylku hladíc její nádherné kučeravé vlasy. Nikde nikdo. Jen oni dva a les. Temný, hučící.
Rozum pomalinku řekl sbohem a odešel se projít, aby se mohl vrátit později neruše matku přírodu.
Když se o hodinu později vrátil do obou hlav, byl překvapen změnou.
„To jsem teda o tobě vůbec netušil.“
„I ty můj hlupáčku, já jsem tak šťastná.“
Dala mu pusu na nos a lehce mu do něj cvrnkla ukazováčkem. Filip se na ni za to usmál.
„Půjdeme domů?“
Šarlota přikývla. Drželi se kolem pasu a bylo jim dobře. Z nejhoršího dne pro oba se stal ten nejkrásnější.
Nejlepší věci jsou ty nejméně očekávané...
Kapitola třicátá čtvrtá
Činy seděla doma a čekala. Čekala, že zazvoní telefon nebo zvonek u dveří a za nimi se objeví Filip, padne jí kolem krku a ona mu odpustí. Netušila jednu důležitou věc. Že se tam jednak Filip neobjeví a jednak, že jejich rozchod je definitivní. Ale ona tam stejně seděla a čekala. Marně. Protože situace, že by ona odpouštěla jemu, vůbec nepřipadala v úvahu. Neuvědomila si totiž tu základní věc, že ona podrazila jeho. Takže jediný, kdo by měl právo někomu odpouštět, byl Filip. Ten ale měl úplně jiné starosti. A rozhodně příjemnější než doufat, že všechno bude podle toho, jak si Činy představuje. Občas je až neuvěřitelné, jak si lidé představují budoucnost jen podle sebe bez ohledu na ostatní. Ti to mají v životě opravdu těžké.
Kdysi existoval jeden spolek lidí. Jmenoval se Svaz Nechápajících Občanů. Založilo jej několik kamarádů, kteří se domnívali, že je lepší být Nechápající než chápat nepochopitelné. A v jistém smyslu měli pravdu. Někdy je opravdu lépe být Nechápající než se snažit pochopit, co opravdu nelze. Je snad normální si myslet, že i když
udělám chybu, mám pořád to právo být ten, kolem něhož se točí svět a navíc mít takovou drzost si ještě diktovat podmínky? To je opravdu lepší být ve Svazu Nechápajících a k tomu hodně daleko od toho, kdo se tak chová.
V opačném případě jste vystaveni hrozbě duševních chorob, jako jsou sobeckost, hloupost, krátkozrakost, ignorace, zabedněnost apod.
Kapitola třicátá pátá
„Co kdyby sis šla hrát do svého pokoje?“
Jane poslala malou Polly hrát si do pokojíku, aby měla čas si v klidu zavolat. Od té doby, co se před dvěma a půl měsíci vrátily z Kmindu, se nemohla dopátrat, kam že zmizel Ford a bábrle Peřků. Moc ji totiž zajímalo, kde jsou a proč.
„Haló, Filipe, to jsi ty?“
Na druhé straně se ve sluchátku ozvalo prvně zapraskání a pak jaksi zmutovaný Filipův hlas.
„No, haló. Jak se máš Jane?“
„Tak co, pořád žádný zprávy?“
„Jako obvykle. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl a bábrle ani Ford se sami o sobě neozvali. Je to fakt divný.
Šarlota je z toho špatná, má o ni strach, to víš.“
„A co policie, ty taky nic nevěděj?“
„Víš, jak je to s nima. Pořád dokola opakujou, že musíme počkat, že to vyšetřujou a že nic novýho nemaj.
Pamatuješ si na ten poslední den, než se ztratili? Já jsem se chtěl ten den zabít, Šarlota se ztratila taky, vám uletělo letadlo, které později havarovalo v důsledku totálního selhání, starej Rejžek nedostal stavební povolení na stavbu... Počkej, vlastně jediná Miruš se Standou byli v pohodě. To je stejně zvláštní, viď? Ta Miruš je fakt hvězda.“
„No, ono je to spíš tím, že se jich žádná z těch věcí netýká tolik jako nás.“
„A jak malá? Nechcete přijet na návštěvu, potěšíte tím mě i Šarlotu. Rád tě zase uvidím... Ježiši, dyť já vlastně úplně zapomněl. Víš, kde budou mít Standa s Miruší svatbu?“
„Ne, kde?“
„V trolejbusu na první den otevření tý nový linky. Svatební hostina za jízdy. Takže ne, že budeme rádi, že přijedete, ale prostě přijet musíte. To bude velká sláva. Takovou svatbu jsem v životě neviděl...“
„A kolik mají objednaných hostí?“
„To nevím, nemluvil jsem s nimi o tom, ale bude to prej něco opravdu extra. Nechtějí o tom moc mluvit, ale říkají, že tam bude velké překvapení.“
„A kdy to teda je, co je to za den?“