„Je to na prvního máje. Tohle datum speciálně vybral starej Rejžek. Tady se totiž dřív za komunismu každý rok slavil v tenhle den Svátek práce. Chápeš? Proto to chtěl dokončit přesně za tři měsíce.“
Zasmál se tomu jako dobrému vtipu. Jane to však nepochopila.
„Čemu se směješ? To ti přijde směšný?“
„Ne, to ne, jenom se tomu musím smát, protože to je fakt nátěr. Novej Důvod a tak...“
Pořád nic nechápala.
„A co Činy? Tu jsi neviděl? Nevolala ti?“
„Nevím, co je s ní. Od té doby se mi neozvala a já nemám důvod se ozývat jí. Takhle je to asi nejlepší. Mám Šarlotu a vím, že mě miluje. To je fakt něco jinýho bejt s někým, kdo tě má rád celým srdcem, u koho nemusíš
přemejšlet o tom, jestli tě náhodou za tvýma zádama nepodvádí. Až teď vidím, jak jsem byl hloupej, a to jenom kvůli ní.“
„Ale přece jsi ji miloval, ne?“
„A to byl právě asi ten problém. Miloval jsem ji moc. Nezdravě moc. Zjistil jsem, že když někoho miluješ moc, tak to nemá budoucnost, protože tím toho druhýho de facto odrazuješ. V lásce musí bejt všeho s mírou. Musíš
šetřit. Je to jako s čímkoliv. Když jedeš na plnej plyn, brzy ti dojde palivo. Šarlota mě má ráda a je to jinačí. Je to jinačí hlavně v tom, že mi to nedává znát tolik najevo. Vím o tom, že to tam je, a to stačí. Její chování, aura, mi jasně říká, že nemusím mít obavy. Takovouhle ženskou jsem vždycky chtěl. Akorát jsem nevěděl, že to bude zrovna ona. Tenkrát, když jsme se poprvé potkali za asistence Činy, bral jsem ji spíš jako objekt sexuální touhy než
jako osobnost. Ale pak jsme se kvůli ní s Činy pohádali a já skončil po strašnej pitce v hospodě u nich doma. To je mi dodneška taky divný. Proč jsem šel zrovna k nim.“
Filip držel sluchátko a zadíval se na relaxační lampu, kterou měl postavenou před sebou a kterou koupil Šarlotě, aby jí pomohla zmírnit napětí a stres kvůli bábrli.
„S kým to mluvíš?“
Šarlota přišla do pokoje a sedla si mu na klín. Objala ho a dala mu pusu. Pak položila hlavu na jeho hruď, a kdyby byla kočka, tak by začala vrnět. A mezi námi. Kočka rozhodně byla – míněno krásná.
„Mám tu na drátě Jane. Ptá se na bábrli a Forda a taky na naše svatebčany. Chceš ji k uchu?“
Zakroutila unaveně hlavou, že ne. Pak píchla ukazováčkem Filipovi na břicho a pokynula hlavou na výraz, že jediné, co chce, je on. Nemyslela to vůči Jane špatně, jen chtěla momentálně pochovat a ne řešit zase nějaké problémy. Už beztak jich měla až nad hlavu. A chtěla mít dneska klid. Celý den se jen válet na gauči, sledovat televizi a být s Filipem.
Filip sundal ruku ze sluchátka, aby nebylo slyšet, co si spolu říkají.
„Mám tě pozdravovat od Šarloty. Ráda by si s tebou promluvila, ale je unavená a šla si lehnout.“
Malá lež, kterou Šarlota ohodnotila pusou na tvář a pohlazením po zádech. Ale zase až taková lež to nebyla, protože vzápětí zavřela oči a snažila se usnout. Filip pokračoval v rozhovoru s Jane a přitom ji drbavě hladil ve vlasech a sem tam jí dal na hlavu pusu.
„No a ještě jsi mi neřekla, co malá?“
„Je zlatá.“
Víc se jí ani mluvit nechtělo, protože tušila, jak se má Filip dobře, a jí chybí to, co v životě nejvíc milovala.
Douglas. Ale to už je holt život. Jenže, co je vlastně život a kde se tady vzal, toť otázka.
„Tak ji od nás pozdravuj, pošli pusu, a že ji máme rádi. A tebe taky. A těšíme se, až přijedete.“
„Tak jo, taky pozdravuj a mějte se krásně. Přeju hodně štěstí a my se tam snad objevíme. Papa.“
„Čau, čau.“
Filip položil sluchátko a podíval se na Šarlotu. Spala jako dudek. Položil svoji hlavu na její. Šarlota se jemně pohnula, malinko se usmála a spala dál. Filip se znova zadíval na lampu.
Přemýšlel.
Přemýšlel o Jane. Uvědomil si, že vlastně ztratila Douglase. Takže chápal, jak se asi cítila, když jí vyprávěl o tom, jak on se má konečně dobře. Ještě, že má malou Polly, ta ji alespoň trochu drží nad vodou.
Také si vzpomněl na Činy. Promítnul si v hlavě všechno dobré a všechno špatné, co mezi nimi proběhlo. Na to, že ji předtím tolik miloval, mu to teď připadalo jako nějaký hodně divný sen, ze kterého se nemohl probudit.
Naštěstí už je to za ním. Na jedné straně to bylo krásné, ale na druhé šílené. A toho šíleného bylo mnohem víc, než toho krásného. A tím skončil uvažování.
Byl unavený a v momentě usnul také. V televizi zrovna běžely zprávy.
„Dobrý večer, hlásíme se vám ze Studia 1 na Kavčích horách. Zde je přehled nejdůležitějších událostí. Letošní hrubý domácí produkt vzrostl oproti loňsku o 15 procent. Prezident Spojených států navštívil po dvaceti letech Lybii. Rohlíky a chleba budou od příštího ledna dražší, jak oznámil mluvčí Ministerstva financí. Naši sportovci získali dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v lehké atletice.
A jedna zajímavost na závěr: V malém městečku na jihu Čech bude příští týden otevřena nová trolejbusová trasa, kterou po devadesáti pěti letech obnovil tamní městský úřad ve spolupráci s Jaroslavem Rejžkem, hlavním investorem stavby. A tady je reportáž naší zpravodajky Vlasty Pavlasové...“
Jméno Jaroslav Rejžek Filipa probudilo. Zaostřil na televizi. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to opravdu on.
„Šári, probuď se, honem, starej Rejžek tam mluví!“
Šarlota otevřela oči a musela si je promnout, aby dobře viděla. Měla je trochu slepené.