„... A tak jsem se rozhodl, že obnovím provoz. Stálo mě to celoživotní úsilí a šetření. A jednu věc bych chtěl vzkázat všem těm, kteří myslí jenom sami na sebe, nepřemýšlí o ostatních lidech a jenom na nich vydělávají.“
„A co to je?“
Reportérka trochu znervózněla, protože to byl živý vstup a nemohla tedy než jen improvizovat.
„Vezměte si ze mě příklad.“
Trochu ji tím udivil, ale ona byla profesionálka a celou situaci zvládla. Obrátila se na kameru.
„To je poučný vzkaz, ze kterého bychom si měli vzít příklad všichni. A to je Jaroslav Rejžek, člověk, který chce změnit svět. Držme mu palce, ať se mu vše podaří dotáhnout do zdárného konce. Naše zpravodajská redakce bude při tom. Pro Českou televizi Vlasta Pavlasová, Kmint.“
Střih a další zprávy.
„No, tak co tomu říkáš?“
Viděl Šarlotu, jak se tváří na jeho otázku. Nebyla zrovna nadšená.
„Myslíš, že tím něčemu pomůže?“
„Ne, asi určitě ne a hlavně, lidi nezměníš. Ale na druhou stranu je super, že to řek a co řek, to plní a jak to vypadá, tak se mu to i podaří dokončit, což je skvělá věc. Dal tomu celej život, schovával to, nechal se kvůli tomu pomlouvat od lidí. Víš, co to je za sílu, dělat něco celej život pro jeden cíl? Překonat všechny protivenství, nedat si vzít svůj sen a ve finále ho zrealizovat? To je v podstatě vzkaz, kterej tím řek lidem. Nevím, kolik z nás to pochopilo, ale on je opravdu ten, kterej něco mění. Mění myšlení, mění způsob přístupu k věcem, což je v dnešní době to poslední, čím se někdo zabývá. Já vím, co mi chceš říct, ale zkus se nad tím opravdu zamyslet. Kolik mi sami děláme pro zrealizování našich snů? Jak se chováme k ostatním lidem?“
„Já si myslím, že se chovám normálně ke každýmu, a když se to někomu nelíbí, tak mi to má říct, o tom to taky je, ne?“
Šarlota se snažila oponovat a zároveň vyslovit svůj pohled na věc.
„Ale já to myslím obecně. Mně to přijde jako malý kolečko v soukolí, který může změnit chod stroje, pokud svět funguje tak, že je všechno jeden velkej stroj. Protože i to jedno malý kolečko má moc měnit věci. Když změní smysl rotace, změní se smysl rotace celého soukolí. Já vím, když je jeden, nemá šanci pohnout ničím, ale co když
se najde deset koleček kolem něho, který už nebaví otáčet se pořád tím samým směrem? A co když těch deset koleček ovlivní dalších sto koleček a tak dále... Chápeš? Lavinovej efekt. V podstatě je to utopie, ale když si vezmeš to, jak se měnil svět, a důvodem ke změně bylo vždycky chtění. Někdo prostě v hospodě řekl, že ho to už
nebaví takhle žít a že chce změnu. Napadlo ho, jak to udělat líp a řekl to někomu dalšímu. Přesvědčil ho a...
Všechno je to o lidech a jejich přístupu a chtění.“
„Ale dyť přece víš, jak to teď funguje. Nikoho to nezajímá. Všichni jdou jen po moci a penězích.“
„Tak a to je ono. To jsi řekla přesně. Ale to vždycky bylo a bude. Je jedno, jakej režim zrovna vládne. To nehraje hlavní roli. Každej stejně žijeme svůj osobní život a režimu se jen přizpůsobujeme. Změna osobního přístupu, tam je zakopanej pes. A bábrle to věděla, věděla o těch trolejbusech...“
„No dobrá, tak už dost filozofování pro dnešek, ano? A pojď se ke mně přitulit, můžeš mi to šeptat do ouška...“
Kapitola třicátá šestá
Důsledkem každé změny je jednoduše nějaká další změna. Důsledkem cestování vesmírem je také změna.
Změna pohledu vlastního já na to, co to je vlastně žít a jak s tím vším, co se člověku stává, naložit.
Při cestování vesmírem, mezi jinými věcmi, totálně ztratíte pojem o vašem reálném čase, protože pokud cestujete větší rychlostí, než je ta, kterou obyčejně cestuje světlo, nastává tu problém určit, jaký je čas, ve kterém se momentálně nacházíte. Jestli vás něco čeká, anebo jestli to, co váš čeká, není už náhodou za vámi. V případě, že už je to něco za vámi, zůstává vám jediná možnost, jak to doběhnout. Běžet v čase nazpátek. Trochu složitější na přemýšlení. Ale v podstatě to je jediné řešení. A nejlepší cesta, jak to udělat, je dát si kolečko kolem vesmíru.
Nejlépe tak desetmilionkrát rychleji než světlo. Jednak proto, aby vám na to stačil váš reálný čas existence, a jednak proto, že je to ohromně zábavné. Při takové rychlosti vyplouvají na povrch takové záležitosti jako smích desetmilionkrát extatičtější, čas desetmilionkrát nicotnější a pohled na vaše spolucestující desetmilionkrát hezčí.
Škoda jen, že takové kolečko netrvá déle, než jednu desetimiliontinu času, za který byste byli schopni si všechno uvědomit.
„Přistávání za dvacet sekund.“
Nová Příčina věděla přesně, co dělá.
„Už? To bylo nějaký krátký, co?“
Ford nespokojeně zavrčel, protože čekal něco jako týdenní cestu.
„Přistáváme. Držte si klobouky, pokud nějaké máte. Pokud ne, tak se pouze držte hesla: Držte si klobouky.“
To byla stručná odpověď Nové Příčiny na Fordův dotaz.
„Ale já myslel, že poletíme někam na konec vesmíru.“
Nová Příčina nic neodpověděla. Nudilo ji, bavit se s Fordem. Proto odpověď vnukla Zaphodovi, aby trochu zamotala situaci. Když je totiž někdo příliš nudný nebo vás nebaví, nejlepší způsob, jak se ho zbavit, je dát slovo někomu jinému.