Začali listovat a hledat pod písmenem „P“ patologie v celém okolí. Našli jich celkem 14.
„No jo, ale co jim řeknem?“
Ford měl postřeh.
„Řekneme jim, že hledáme jednoho našeho známého, že jsme zapomněli jméno, ale že víme zhruba, jak vypadá. No a pak tam půjdeme a oni nám budou ukazovat těla a my si podle toho vybereme to nejpřijatelnější.“
Zaphod to měl zmáklé.
„A víme, jak vypadal Douglas?“
„Po smrti ho stejně nikdo nepozná. Ale pro jistotu zajdeme někam do knihovny a vomrknem to.“
„Tam radši zajdu jenom já, tebe by mohli poznat.“
S tím měl Ford pravdu. Nebyla tam loď, aby přesvědčila všechny okolo, že Zaphod má jen jednu hlavu a že to není Zaphod.
Knihovny se hledají a navštěvují rozhodně lépe než patologie. I Ford občas navštívil knihovnu, když tu naposledy nuceně pobýval patnáct let. Sice to bylo v Anglii, ale to nehrálo roli. Důležité bylo to, že věděl, jak se tam chovat a jak se tam dostat.
Jedna věc je na knihovnách báječná. Totiž, že jsou zadarmo. Jen se tam přihlásíte, přinesete jakýkoliv cár papíru, na kterém je uvedena oficiálně s razítkem vaše adresa a jméno a můžete si půjčovat všechno. Knihami počínaje a omalovánkami konče. Speciálně omalovánky Forda bavily. Jen nedokázal pochopit, proč se pokaždé, když si jich nesl domů celý štos, na něj slečna knihovnice tak hodně usmívá. Vysvětloval si to tak, že se jí prostě líbí. Nevěděl nic o dětech, kterým jsou určeny. Na její otázku: „Vy ale musíte mít hodně dětí?“ vždy odpovídal stejně velkým úsměvem.
Knihovna, kterou našel a do které vešel, byla mnohem větší, než vypadala zvenku. Měla několik pater a byla rozdělena do dvou budov. Trochu připomínala Stopařova průvodce. Na hlavním panelu s mapou celé knihovny hbitě našel oddělení sci-fi.
Věděl o lidech ještě jednu důležitou věc kromě toho, že se ptají pořád na takové zjevné věci jako: To je dneska ale hezky. Jé, to je dlouhán... apod. Že totiž to, co je pro ně nepochopitelné, nazývají fantazií. A aby tomu dali trochu váhu, nazývají to vědeckou fantazií. To, že problém není ve vědecké fantazii, ale ve znalostech lidí o vesmíru, však ve většině případů nikdo netuší. Stejně jako to, proč je dneska hezky a proč je někdo takový
dlouhán.
Dorazil k autorům začínajícím písmenkem „A“ a pak už vytahoval Stopařova průvodce. Prolistoval celou knihu a na její zadní straně objevil fotku. Prohlížel si ji a přemýšlel, jak ho tenhle člověk mohl vymyslet. Rozhlédl se kolem a nenápadně si strčil knihu do kapsy. Už už chtěl opustit knihovnu s velkým úsměvem na tváři, když mu kdosi zaklepal na rameno.
„Neměli jsme se náhodou potkat?“
Osoba se ho zeptala a Ford se na něj obořil pohledem, který jasně říkal: Ani náhodou, a to ani kdyby uměli lososi lítat.
„Jmenuju se Dirk Gently. Jsem soukromý detektiv, původně z Anglie, ale momentálně tu mám nějakou práci.“
„Neznám vás, a s nikým se tu nemám potkat. A teď mě omluvte, je sobota a já mám doma připravené barbeque, takže musím jít. Ale hodně štěstí.“
Dirk ho však nechtěl jen tak nechat odejít.
„Já vím, je sobota, určitě nemáte čas, ale jednu věc vám musím stejně ukázat.“
„A co to je?“
Ford trochu zvážněl. Proč mu chce někdo, koho vidí poprvé v životě a koho absolutně nezná, něco ukázat? Je to jen nějaký blázen, co otravuje lidi, nebo má opravdu něco na srdci? Tyto otázky proudily hlavou Fordovi jako voda z kohoutků v Anglii, tedy hodně pomalu a dlouho. A to byl důvod, proč s ním dál ztrácel čas.
„Dřevěná krabička s postranními dvířky.“
A vytáhl ji z batohu.
Na Forda v tu chvíli jako by spadl pětitunový betonový blok.
„Kde jste to vzal?“
„Nevím. Ale říkal jsem si, že by vás to mohlo zajímat.“
Ford neměl času nazbyt a hlavně neměl času nazbyt přemýšlet o tom, kdo to doopravdy je, co tu dělá a proč
mu ukazuje věci, které zná.
„Podívejte se, mě to absolutně nezajímá. Musím jít, jinak mi barbecue uteče, rozumíte mi?“
„Ovšem, ovšem, tak alespoň jednu radu vám dám. Podívejte se do slovníku cizích slov, co znamená slovo holistický. Třeba na něco přijdete.“
„No jasně. Sbohem.“
Otočil se a chtěl důležitě odkráčet pryč z knihovny, ale zaslechl za sebou jeho odpověď.
„Na shledanou.“
Důležité odkráčení posléze vypadalo jako velice nejisté a zmatené. Možná právě to mu dopomohlo k tomu, že úplně zapomněl na knihu v kapse, kterou si půjčil, aniž by byl registrován. Vypadal jako roztržitý profesor, což
nevzbudilo sebemenší podezření na to, že něco ukradl.
Venku na něj čekal Zaphod. Byl už celkem nervózní, protože čas neúprosně běžel a oni tu nebyli na výletě.
„Máš to?“
„Jo.“