Víc to Ford nekomentoval a neřekl ani slovo o Dirkovi.
Pak následovalo další několikahodinové hledání toho správného mrtvého. Našli ho v zapadlé státní nemocnici na kraji Santa Barbary.
„Možná tohle by mohl být váš kamarád.“
Patolog odhrnul bílé prostěradlo, kterým byla mrtvola přikryta. Obličej, který uviděli, oba dva vyděsil. Byl totožný s fotkou. Neuvěřitelné, jak se může najít někdo, kdo vypadá úplně stejně jako někdo jiný, a navíc umřel zhruba ve stejný čas.
„Jasně, to je on.“
Patolog spřízněně přikývl a podíval se na cedulku se jménem zavěšenou na levém palci u nohy mrtvého.
Adam Douglason
Datum úmrtí: 10.05.2001
Věk: 49 let
Místo narození: Islington, Londýn, Anglie Příčina úmrtí: autonehoda, Santa Barbara
„Máme ho tu od včerejška. Ale když vám řeknu tu historii, jak k tomu došlo, nebudete věřit.“
Zaphod nečekal na žádnou historku. Mrkl na Forda a ten jen instinktivně přikývl, i když netušil, co se bude dít dál.
V tu ránu Zaphod praštil patologa po hlavě osvětlovací lampou zavěšenou nad stolem, načež se patolog skácel k zemi.
„Dělej, berem ho a mizíme!“
Ford v nastalém zmatku netušil koho, a tak začal sbírat patologa.
„Ne, toho ne. Koho asi potřebujem?“
Zaphod štouchl do Forda a ukázal na mrtvolu na stole. Ten sebral první černý igelitový pytel se stříbrným zipem a společnými silami do něj mrtvolu vsoukali. Pak ji naložili na vozík, oblékli si bílé pláště a hurá co nejrychleji ven z nemocnice.
U brány Ford vysvětlil celou situaci.
„Pošlete někdo pro tu druhou mrtvolu.“
Vrátný nechápal, o co jde, a tak zavolal zřízence a poslal je na patologii pro mrtvolu.
Na hlavní silnici, na které se octli, zastavili první taxi, naložili do něj sebe i mrtvolu.
„Naše taxislužba má ve svých pravidlech nevozit mrtvé. Za žádných okolností.“
Řidič se je snažil vystrnadit.
„Drž hubu! Nikdo se tě na nic neptal!“
Řidič poslechl.
„Ale to bude padesátiprocentní přirážka.“
Pípl a doufal, že když už porušuje pravidla, bude to mít alespoň nějaký finanční efekt.
„Šlápni na to, nemáme čas!“
Někdy je těžké najít stejnou konverzační vlnu, na které se shodnete s někým, kdo má odlišný názor. Někdy to jde a někdy ne. V tomhle případě to bylo jako v přísloví Jeden o koze a druhý o voze.
K baráku dorazili zrovna ve chvíli, kdy si to Douglas mířil na svou sobotní procházku po Santa Barbaře. Jeho klid vyrušilo taxi, které před ním zabrzdilo. Vylezl z něj Ford se Zaphodem.
„Douglas Adams?“
„Douglas Noel Adams?“
Opravil Forda Zaphod.
Překvapený Douglas si je oba prohlížel.
„Můžu vám nějak pomoci?“
„Půjdete s námi.“
Ford byl nekompromisní.
„Prosím? Kdo jste?“
„Na to teď není čas.“
Zaphod mezitím vytáhl mrtvolu z auta, položil ji na chodník, rozepjal zip a vytáhl ven tělo. Když to Douglas uviděl, hlavně když uviděl obličej, jemně zavrávoral a omdlel. Taxikář sledoval celou situaci z auta, a když viděl, jak se to vyvíjí, na nic nečekal, šlápl na plyn, co to šlo, a zmizel.
„Co s ním?“
Ford se snažil vymámit ze Zaphoda odpověď.
„Vezmi ho na loď, tam se uvidí.“
Ford ho tedy sebral, a protože Douglas byl pořádný kus chlapa, měl s ním co dělat.
„Otevřete dveře!“
Zaphod řval u lodi na bábrli. Ta měla zrovna rozkoukaný devítistý osmdesátý čtvrtý díl seriálu Krok za krokem.
Než uslyšela, chvíli to trvalo. Zvláštní je, že je ani sama loď neslyšela. Byla zakoukaná také. Inu, i ti nejlepší 60
konstruktéři dělají chybičky. Nikdo z nich totiž nepočítal s tím, že by se loď mohla zakoukat do televizního seriálu, a tím totálně zapomenout na svou prvotní funkci. A navíc, kdo by počítal s tím, že televizní seriál přesvědčí loď
k nečinnosti a neostražitosti, když funguje na tom, že umí přesvědčovat? V podstatě je to tak, že se většina nemožných věcí stane mnohem častěji, než by se dalo očekávat. Proč tedy nezměnit myšlení a počítat se všemi nemožnostmi v první řadě a potom teprve dát slovo možným? To je zjevná blbost, ale bohužel to tak funguje.
„No, co je s vámi, babi?“
„Ale, trochu jsem se zakoukala na televizi.“
„A víte, že vám utekl Douglas Adams mezitím, co jste se koukala?“
„Né, to proboha né!“
Bábrle na Fordovu informaci reagovala, div nedostala infarkt také.
„Vždyť přeci loď mě měla upozornit...“
„Jak vidíte, tak se nemůžete spolehnout ani na loď. Pojďte mi radši pomoci.“
Ford se Zaphodem se táhli s Douglasem na zádech a měli toho plné kecky. Prvně se tahat s mrtvolou a teď ještě s omdlelým. To je zase den. Položili ho na sofa a snažili se ho přivést k vědomí.
„Vodu. Přineste vodu. Ta ho probere.“
Ford skočil k automatu a přinesl kelímek se studenou vodou. Chrstl ji na Douglase a ten se zvolna začal probírat.
„Jsem na živu?“
První a celkem překvapivá otázka.
„A proč jako ne?“
Ford se snažil o jakž takž uspokojivou odpověď. Jako když se probudíte v nemocnici po operaci. Čekáte, že vám sdělí, že je všechno v pořádku, a ne to, že vám zbývá pár minut, než usnete znova, navždy...
Zaphod si ho prohlížel a snažil se smířit s představou, že tohle je člověk, kvůli kterému on je tu a kvůli kterému zažil v životě všechno to, co zažil. Hlavní věc však stále netušil. Proč to všechno?
Bábrle si ho také prohlížela. Byla ráda, že je tam a že s ním může mluvit, protože jí konečně vysvětlí všechno, proč ji udělal květináčem petúnií se zbraní hromadného ničení a proč řekla všechno to, co řekla. Bylo by pro ni něco jako vysvobození dozvědět se odpovědi na tyto otázky.
Ford myslel na to, co mu řekne.
„Kde to jsem a co tu dělám?“
Další neméně překvapující, ale v podstatě normální otázka.
„Tak, v první řadě bychom se chtěli zeptat něco my.“
„Kdo jste a co chcete?“
„Správná otázka. Kdo myslíš, že jsme?“
Zaphod se nedal rozhodit Douglasovými otázkami. Douglas se na něj podíval, spočítal hlavy, pak se podíval zpět na Forda, uviděl jeho načesané vlasy dozadu, trochu vypadající jako dráty, jeho napnutou kůži... akorát bábrli neznal.
„Zaphod? Ford? A kdo je tohle?“
Podíval se na bábrli. Ze zvláštního, nijak blíže specifikovatelného důvodu, byl Douglas klidný a uvolněný.
Malinko se dokonce usmíval.
„To je nějaký nový překvápko, speciálně pro mě?“
Ford ho poopravil.
„Ne, to je bábrle Peřků.“
„Kdože?“
„Nepamatuješ si na ni? Zbraně s jadernýma hlavicema, Magrathea, květináč petúnií...“
Zaphod se mu snažil připomenout pasáž ze Stopařova průvodce.
„To jo, ale jakou to má souvislost s touhle paní?“
„Já byla ten květináč petúnií.“
Bábrle to už nemohla vydržet.
„A víte o tom, že jsem si speciálně s květináčem petúnií dlouho lámal hlavu? S vorvaněm obrovským to bylo jednoduchý, ale s květináčem mi to dalo fakt zabrat. Jestli si dobře pamatuju, tak jsem tam napsal, že kdybychom věděli, proč si onen květináč petúnií myslel ve chvíli před tím, než dopadl na planetu „Proboha, už zase?“
dozvěděli bychom se toho mnohem víc o podstatě vesmíru?“
Zaphod na něj civěl. Ford jakbysmet. Bábrle úplně nejvíc.
Ford to první nevydržel.
„No, na to jsme se právě chtěli zeptat my!“
Nikdo z nich však netušil, že celý tento rozhovor opět zinscenovala loď. Trochu všem popletla hlavy.
Samozřejmě, že to Douglas věděl, jinak by to tam nenapsal, pouze ve chvíli, kdy knihu psal, to jeho mozek pustil jen do podvědomí a to to nepustilo do vědomí, ale uložilo celou informaci do levého laloku, kde neustále tahle důležitá informace byla. Schovaná a nevyvolaná.
„A to já právě nevím. A mezi námi, celkem jste mě s tím dostali.“
Úplně ignoroval tu skutečnost, že mluví s výtvory své mysli, je s nimi na lodi, která si hraje s přesvědčováním a všechno je to podle zemských měřítek nesmysl.
Douglas.