Vesmír.
A vůbec.
„Rád bych se vás zeptal na to, proč jste mě tu přepadli? Docela se nedivím tomu, že jste to vy, ale čekal jsem něco podobnýho třeba po smrti nebo tak, ale uprostřed sobotního odpoledne? A co ta mrtvola tam na zemi? Je pravá?“
Zaphod přikývl.
„Bohužel ano.“
Douglas to ohodnotil dlouhým a hlasitým smíchem. Netušil celou souvislost, jinak by ho smích rázem přešel.
Když se dosmál, pokračoval.
„Je to sice pro mě čest, protože tady se alespoň potvrzuje to, že svět je šílenej a to je super. Moji čtenáři to konečně budou moci vzít jako holý fakt. To mám jako bejt mrtvej? A pak odletíme někam do vesmíru? Už se hrozně těším, konečně se mi splní sen.“
A opět se rozesmál na celé kolo.
„Vědci celýho světa padnou na zadek, až jim tohle ukážu. Jenom jednu věc. Jste reálný osobnosti z mý knížky, ne žádnej potfuk? Nějaká potulná společnost herců...“
„Ne, tak to opravdu nejsme.“
Ford zklamaně odpověděl a nevěděl, jak dál. Mají mu říct, jak je to doopravdy anebo ho nechat při tom, co si myslí? Jemně mrkl na Zaphoda a podle výrazu jedné hlavy už chtěl začít mluvit, ale druhá Zaphodova hlava ho jasně usměrnila.
„A ty dvě hlavy, můžu se na ně podívat?“
Tak tohle nevydržela ani loď a vypla přesvědčovací obvody, které se jaksi začínaly zahřívat, protože ať chtěla, nebo ne, na Douglase fungovaly jen na určité partie jeho mozku. Přesněji řečeno na jeho levý lalok. Zbytek mozku byl jaksi imunní.
„Co je na nich zvláštního?“
„Nic, jen se chci pořádně podívat, jak se moje představa materializovala, nic víc – aha, no to je zajímavý, to bych ani nečekal. A co ty, Forde? Tebe bych se zase chtěl zeptat na tvoje zážitky z Betelgeuzí. Povíš mi nějaký?
Rád bych zjistil, jestli funguje i doplnění informační matice paměťového obvodu objektu mých představ. Ne, abyste rozuměli, jste pro mě ohromně důležitej prvek mý existence, jste součást mě samého, jste zrozeni mnou.
Já jsem pro vás váš tvůrce, jakejsi architekt. Navrhnul jsem vás, popsal a Něco nebo Někdo vás zrealizovalo. A to Něco, nebo Někoho bychom mohli najít, co říkáte, ať to máme vyřešený a můžeme klidně spát?“
„Stejnou otázku bychom mohli položit tobě, Douglasi. Co zrealizovalo tebe? Myslíš, že to bylo Něco jinýho než
nás? Nebo Někdo jinej?“
Zaphod zapojil obě hlavy.
Douglas se otočil na bábrli.
„A co vy, bábičko, jak vy se cítíte? S vámi bychom to měli vyřešit až na závěr, protože tuším, že to bude ten největší oříšek.“
„Jak bych se cítila, jako pětsetpade...“
Pak se zarazila a uvědomila si, že cestovala vesmírem a časem.
„... Prostě se cítím normálně, a hlavně doufám, že se mi nestanou žádný další dramata. Ale kdo ví, že jo?“
Douglas opět převzal taktovku.
„Dobrá, takže základní data bychom měli. Kde teda začneme?“
Podíval se na Forda. Ford ho hned atakoval první otázkou.
„Znáš nějakýho Dirka Gentlyho?“
„Cože? Ty ho znáš? No to je ale neuvěřitelné. Mezirománové propojení myšlenek, to je fantastický. Jasně, že ho znám, sám jsem ho vymyslel. Je to jeden z mých představitelů mých dalších románů, který jsem napsal. Co je s ním? Nebo vlastně, jak ty o něm víš?“
„Zaphode, kde je ta dřevěná krabička?“
Ford se otočil na Zaphoda v domnění, že on bude vědět.
„Nevím, ty jsi ji měl naposledy.“
„Já? A co vy, babi ? Neviděla jste ji?“
„Byla naposledy támhle na stolku.“
Ukázala tím směrem. Stolek tam byl, krabička nikoliv.
„Co to má znamenat Forde, jakej Dirk nebo co? Kdo to je?“
Zaphod nechápal. Douglas ho změřil pohledem a pak hned Forda. Jeho otázka směřovala mezi ně dva.
„Tak, kdo ho vlastně zná?“
Ford zamyšleně odsekl.
„Malej moment, hned to vysvětlím. Jen mi dejte chvilku, než najdu tu krabičku.“
Pro sebe si jen tak potichu zaklel, aby to nikdo neslyšel.
„Sakra, u všech Zarkonů, kam se mohla podít? To snad není možný.“
Bábrle sledovala situaci a zjišťovala, že je jaksi páté kolo u vozu.
„Můžu se zeptat, jakou krabičku hledáš? Třeba bychom ti mohli pomoct ji najít. Jak vypadala?“
Douglas se snažil být nápomocný, protože viděl Fordovu beznaděj. Bylo mu jasné, že tu krabičku potřebuje nutně k tomu, aby mohl celou situaci vysvětlit. Když ji Ford ani po deseti minutách nenašel, posadil se vysíleně 62
na sofa. Musel to vysvětlit i bez krabičky.
„No tak co, jak je to, už nám to vysvětlíš nebo máme čekat na konec vesmíru?“
U sousloví konec vesmíru se trochu pozastavme. Zde jsou dvě možná vysvětlení tohoto výrazu. Jednak časové a jednak prostorové. Přičemž každé znamená úplně něco jiného, ale v podstatě se obě dvě vysvětlení ve finále setkají v jednom bodě časoprostoru. A jaké z toho plyne ponaučení? Všechny cesty vedou do Říma... Ale u tohoto rčení se také pozastavme. Mělo by znít takto: Všemi cestami lze dojít do Říma, i těmi, které vedou z Říma.
A proč? Protože Země je kulatá. A Řím je jenom jeden. A jaké plyne ponaučení z tohoto? Ať děláte, co děláte, stejně dorazíte do Říma. Ale to jen tak na okraj.
Zaphod byl z jeho chování zmatený. Nevěděl, proč tak najednou potřebuje tu krabičku.
„Zaphode, neřekl jsem ti jednu maličkost. Jak jsem byl v knihovně pro tu knížku, potkal jsem tam nějakýho chlapíka. Prvně jsem si myslel, že se zbláznil a že mě otravuje nějakými nesmysly, ale pak mi ukázal tu krabičku, kterou já teď nemůžu najít. Už to chápeš?“
Otočil se na Douglase a bábrlinku.
„Chápete?“
Zaphod stále nechápal.
„A jakou to má souvislost?“
„Žádnou asi.“
Ford ztrácel trpělivost zdlouhavým vysvětlováním.
„Jenom tu, že tu krabičku teď nemůžu najít.“
„Takhle až je to složitý. Něco vám řeknu pánové, zrovna mám rozepsanou moji novou knihu o Dirkovi a ten řeší zatím nejspletitější a nejsložitější případ jeho kariéry. To jsem si myslel já, že je to ten nejsložitější a nejspletitější, ale proti tomuhle to není vůbec nic. On se taky materializoval a zapojil do tohohle příběhu. No, to je opravdu zásadní věc. Jestli jsem někdy napsal, že mě vesmír překvapil, tak tímhle mě totálně dostal. Chápete to? Já už
snad ani nevěřím tomu, že jsem na světě.“
Vůbec netušil, že mluví absolutní pravdu. Tedy, co se pozemského hlediska týče. Pro lidi na Zemi opravdu mrtvý
byl. Ale jak to bylo tady a teď, na téhle lodi...
„Tak to bude asi nejlepší odstartovat, protože jestli tady budeme stát ještě chvíli, tak nás tu objeví policie nebo tak něco.“
Bábrle měla absolutní pravdu. Douglas sice moc nepochopil, co tím bábrle myslela, ale souhlasil. Ford tedy naprogramoval dráhu letu a pak už se loď jenom tiše odlepila od země, trochu zašustěla a byla ta tam...
Kapitola třicátá sedmá
Když je někdo takový odvážlivec a začne stavět, ať se jedná o cokoliv, musí být připraven na to, že ne všechny dodávky přijdou včas, ne vždycky jde všechno podle představ. Musí se potýkat s různými omezeními támhle, se striktními příkazy a zákazy onde, s nepřejícím počasím, které vše zbrzdí, zkrátka je to dost náročné na nervy. A ty musí mít takový člověk přímo ocelové.
Stihnout kýžený termín je o to složitější, když připravujete oslavu dokončení stavby spojenou se svatbou vlastního syna.
Tak tomuhle všemu musel starý Rejžek čelit od prvního kopnutí do země, když se pustil do stavby svého celoživotního díla: trolejbusové linky. Ale čelil tomu s přehledem a rád, i když věděl, že to vše nemusí dopadnout tak, jak měl vymyšleno. Nejvíc se obával, aby to vyšlo kvůli svatbě. Pozvali dost hostů a z daleka, kteří by neradi přijeli a zjistili, že svatba se nebude konat, protože před čtrnácti dny někdo zapomněl přivést beton. Měli sice dohodnuto pro tento případ náhradní místo na hostinu v místním klubu železničářů, ale přání Standy a Miruš bylo jasné.
Chtěli mít extravagantní pojízdnou svatbu s hostinou na palubě všech tří trolejbusů, které měly projíždět jako slavnostní konvoj městem. Objednali i televizní štáby, novináře a vůbec všechny, kteří jim mohli pomoci propagovat tuhle skvělou a jedinečnou událost a zachovat na ni mnoho vzpomínek v podobě fotografií, filmového materiálu a dobré nálady. Tento den měl být zapsán zlatým písmem v kronice města.
Na programu bylo mnoho atrakcí. Již od časného rána měly městem procházet alegorické vozy s lidmi oblečenými do krojů ze začátku dvacátého století, na Michlplace uprostřed města se měla od ranních hodin konat výstava o minulosti, současnosti a budoucnosti trolejbusové linky, za tunelem mělo probíhat tzv. černé hemžení, což byl místní zvyk udržovaný občany romské národnosti a spočíval v pobíhání po ulicích, křičení různých hesel, povětšinou sprostých, a pískání, za doprovodu cikánské muziky Jožky Horvátha.
Místní sportovní klub připravil a nacvičil speciální program, který mimo jiné zahrnoval spartakiádní skladbu starších žákyň z roku 1985, se kterou se tehdy bohužel na strahovský stadion nedostaly. Pravda, za ta léta se ze žákyň staly maminky s dvěma až pěti dětmi, ale to nikomu nevadilo. Všichni se na to těšili.
Hasiči uspořádali na ten den požární závody, které se ve městě už léta nekonaly, zahrádkáři se chtěli pochlubit, a tak uspořádali akci s názvem: „Všichni na mošt!“, základní a střední škola naplánovaly představení v místním kině a posléze průvod v maskách, který měl večer vyvrcholit ohňostrojem.
Celé město se na to připravovalo o sto šest.