Byla to snad jediná opravdová událost za posledních několik let, kdy se ve městě neudálo prakticky nic.
„A co budeme jíst? Co bude jako hlavní chod? Co máš rád?“
Miruš seděla se Standou v ložnici a po velmi příjemných chvílích strávených v posteli se museli zase vrhnout do plánování. Standu to zjevně nebavilo. Už ho nudilo pořád něco vybírat, od barvy pozvánek, přes typ svatebních šatů až po to, jestli mají pozvat tamtoho či onoho kamaráda, kamarádku či známého. Bylo mu to jedno jako válka na Středním východě. Přesto se ale přemohl.
„No, musíme mít nějakou naši klasiku. Třeba vepřo, knedlo, zelo. Nebo ne, víš, co by mohlo bejt? Svíčková se smetanou a brusinkami. Tu už jsem dlouho neměl. Jedla jsi to vůbec někdy?“
„Ne. Jak jsem mohla, když jsem na Zemi teprve necelý tři měsíce? Ale budiž.“
V tomto okamžiku stojí za zmínku říct, kde Miruš nabrala všechny znalosti o tom, co to vlastně je svatba, jak takovou oslavu uspořádat a co to všechno obnáší. Protože to je hvězda, zašla do místního obchodu s knihami a skoupila všechnu dostupnou literaturu. Pak vše pročetla, a když si nevěděla s něčím rady, něco jí nebylo jasné, zašla za Šarlotou. Ta měla přečtené všechny módní časopisy za posledních deset let a to už je nějaký informační zdroj.
„Jo a Šarlota mi říkala něco o vegetariánech.“
„Vidíš to, musíme počítat s tím, že třeba nebude někdo jíst maso, viď? Tak jako náhradu místo masa by mohly být smažené žampióny s hranolky a zeleninovou oblohou. Anebo – smažený květák, ten je taky vynikající.“
„Ty, Staníku, a máme vůbec někoho, kdo to pro nás všechno uvaří? Původně jsme mysleli, že by to mohla bejt bábrle, ale ta tu není.“
„No tak to asi budeme muset někoho najít. Zeptej se pana stavitele, jestli on o někom neví.“
„Hm, to je fakt. Ty, poslouchej, víš, že jsem si nikdy ani ve snu nepředstavovala, že se budu něco jako vdávat, že se zamiluju, že budu na nějakej planetě, že budu mít jakýsi papíry, který mi umožní žít tady, prostě je to pro mě kompletně nový, chápeš?“
„A co? Tak to prostě je, máme se rádi, tak budeme se brát. Já na tom nic zvláštního nevidím.“
„Já tě mám tak ráda... Už vůbec nechci lítat po vesmíru jako splašená a dělat všude jenom neplechu. To láska mě o tom přesvědčila. Teď jsem ta nejhodnější hvězdička.“
„To víš, že jo. Tak se mi pojď ukázat, ty hvězdičko...“
Od té chvíle nebylo z plánování zase nic. A otázky jako: „Proč?“ nebo „Co se dělo?“ se předem zakazují, protože to je jasné i malému děcku.
Starý Rejžek mezitím na zahradě dodělával interiér druhého trolejbusu. Zdobil ho, maloval modrou, červenou a bílou barvou a pak se dal do brzd, protože ty byly stále v nepořádku. Takhle mu uteklo celé odpoledne. Večer ještě zkontroloval světla a nabíjení a pak už se jen posadil k televizi a sledoval seriál Červený trpaslík. Miloval anglický humor, protože byl bryskní, s nečekanou a překvapivou pointou. A bylo to sci-fi. Nikomu se však k této vášni nepřiznal, protože v jeho věku by se na něj lidi, včetně vlastního syna, dívali jako na puberťáka, což vůbec neměl zapotřebí. A měl rád ještě jeden anglický sitkom, který sice nebyl sci-fi, ale byl natolik dobrý a trefný, že ho prostě dostával od první minuty, kdy ho poprvé viděl. Jmenoval se IT Crowd čili Partička IT. Neuvěřitelné slovní obraty, jiskřivý, inteligentní humor stupidních hrdinů ho dováděl k slzám smíchu. Ale to jen tak na okraj.
Kolem jedenácté hodiny se k němu do obývacího pokoje přišla posadit Miruš, protože nemohla spát. Standa usnul po celodenním vysílení jako dudek.
„Můžu na chvíli?“
Zeptala se napolo spícího Rejžka, který jenom pokynul, jako že samozřejmě.
„Co to sledujete? To všichni tady na Zemi sledují do noci televizi?“
„Asi se toho ještě budeš muset hodně učit o Zemi.“
„Co tím myslíte?“
„Říká ti něco slovo droga? Nebo závislost?“
„Ne, nikdo mi o tom ještě nic neřekl.“
„Televize je jako droga. Jakmile jednou začneš, nemůžeš s tím skončit a vtahuje tě to do sebe čím dál víc a ty nemůžeš odolat. Když to nemáš, cítíš se blbě. Ale to je se všema věcma, který my lidé nazýváme drogama. Třeba kafe, práce a tak. Droga může bejt de facto všechno, na čem se můžeš stát závislá.“
„Je to tak i s láskou? Můžu se stát závislou na lásce?“
„Bohužel. A to nejvíc bolí, když o to přijdeš. Proto je na světě tolik sebevražd. Většinou je to z tohohle důvodu.
Někoho, koho miluješ, ztratíš, protože si třeba najde někoho jiného a opustí tě. Ty pak cítíš uvnitř jakousi prázdnotu, kterou nemůžeš ovládnout myslí, protože je to citová záležitost. Nelze si říct: Tak a teď dost, už na to nebudu myslet. To prostě nejde, protože když máš někoho v srdci, nemůžeš ho ze dne na den jen tak vymazat.
A to, že tam uvnitř pořád někde je, bolí. Ale tím rozhodně neříkám to, že by se to mělo stát tobě, že někoho ztratíš, nebo že tě přestane milovat. Jenom se ti snažím vysvětlit tu stinnější stránku lásky. Na to ale nemysli, ty máš před svatbou a máš Standu, kterej tě miluje.“
„A vydrží láska napořád?“
„Ano, ale musíš se o ni starat každej den. Pečovat o ni jako o květinku na zahrádce. Zalévat ji, plít, okopávat, sledovat ji, jak roste, a když s ní něco není v pořádku, snažit se co nejpečlivěji a nejrychleji to napravit. Myslím, že neexistuje žádný opravdový recept, jak si udržet lásku někoho druhého. Existují jen rady, co dělat a jak se chovat, aby se ti dobře žilo. A hlavně důležitá věc je, počítat i s možností, že se může stát cokoliv. Jenže moje zkušenost je ta, že i když s tím počítáš a pak se něco takového opravdu stane, nikdy nevíš, jak to na tebe bude působit, jak se 64
zachováš. To je moc zrádný. Ale na tohle nemysli. Pro tebe je teď důležitý pořádně se připravit na obřad, abys byla krásná nevěsta.“
„To máte pravdu. Vůbec jsem netušila, co všechno obnáší se vdávat. Je to pro mě něco krásného, nového, plná nůše nových věcí, o kterých jsem neměla ani potuchy.“
„Tak se běž na to pořádně vyspat, ať nabereš sílu to všechno zdárně zvládnout.“
Miruš se zvedla, zívla si a šourala se ke dveřím.
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou a hezký sny.“
A starý Rejžek mohl klidně usnout u televize, jak bylo jeho oblíbeným zvykem.
Kapitola třicátá osmá
Svět je vždycky takový, jaký si nejméně přejete. A je to hlavně tak proto, že kdysi někdo přišel na zákon schválnosti. Od chvíle, kdy poprvé vyšlo najevo, že něco takového existuje, svět přestal být tím světem, kterým byl. Všechno mělo najednou svůj nový smysl a všechny nevysvětlitelné špatné náhody měly vysvětlení. Z jedné strany to bylo ulehčení, ale na druhou stranu se mohlo přijít na cokoliv jiného, a kdyby to bylo jen malinko víc přijatelnější, svět by prostě na tom fungoval a nikoho by ani ve snu nenapadlo, že existuje nějaký zákon schválnosti.
A právě. Co je to proti spletitosti vesmíru. Vesmír je totiž překvapení. Možná že by stálo za to zjistit, jakým způsobem se přišlo nazývat to všechno, o čem nevíme zhola nic, vesmírem. Jestli ono to nebylo náhodou jako se zákonem schválnosti...
Tak takovéhle nesmysly se honily Douglasovi hlavou, když si dával kolečko kolem vesmíru s lodí, jejíž věhlas nikdo nebral vážně. Důvod byl jednoduchý. Dokud to nezažijete, nevěříte. A kdo nevěří... Ale to je na dlouho...
Čas je linka, která běží.
Tak to vysvětluje pozemská věda. Ale kdybyste někomu řekli, že čas si dělá, co chce, a hlavně, nedělá to, na co jste zvyklí, asi by si leckterý pozemšťan poklepal na hlavu a otočil se k vašemu sousedovi a začal by s ním vážnou debatu na téma vaše duševní zdraví.
Prostor je to, co vám běží před očima, když se přesouváte z jednoho místa do druhého. Co vám běží před očima, když se přesouváte rychlostí, která je skoro nevyčíslitelná a oproti rychlosti světla má tu výhodu, že ji nezajímají žádné zákony, které vymysleli ti nejchytřejší z nejchytřejších na planetě kdesi ve Sluneční soustavě, tak to ani nechtějte vědět. Jednu věc lze ale po takovém zážitku garantovat. Nikdy víc nebudete přemýšlet o velikosti a rychlosti a trvanlivosti čehokoliv. Jednak zjistíte, že to nemá cenu, a jednak budete mít hlavu plnou úplně jiných myšlenek.
Douglas poprvé ve svém životě viděl a zažil na vlastní oči Relativitu relativity. A mimo všech ostatních vlivů
na jeho psychiku a duševní zdraví to mělo jeden velice významný vliv na jeho mozek. Otevřela se mu v něm jakási transmisijní informační dálnice vedoucí do místa, po kterém pátrali všichni ti, kteří se chtěli dozvědět, jak to s tímhle vesmírem doopravdy je. Ono místo nazvali příhodně: Odpovědno.
Odpovědno proto, že to bylo slovo, které obsahovalo dvě věci najednou. Jednak odpověď a jednak odpovědnost. Dvě nejdůležitější věci, na které kdy kdo přišel. Neexistoval však nikdo, kdo by Odpovědno objevil nebo prokázal jeho existenci. V podstatě všichni, kteří se o tento problém zajímali, jen předpokládali jeho existenci. A to byl jejich omyl. Totiž ne všechno, co existuje, je dostupné. Tudíž předpokládat existenci něčeho, o čem nevíme, jakým způsobem se bude projevovat, je celkem ošemetné a zaujaté. A velké štěstí je, že o tom všichni přemýšleli takhle, protože jinak by byl se vším nadobro amen. Dokázat si představit, že by Odpovědno objevil nějaký nezodpovědný tvor, získal odpověď a nezodpovědně by ji zneužil... Důsledky by byly... Prostě by to mělo nečekané důsledky. Snad proto ho měl v hlavě uložené Douglas.
„Odpovědno...“
„Odpovědnost...“
„Odpověď-no.“
„Odpovjednom...“
Douglas si pohrával s tvary slova, které se mu náhle objevilo v mysli. Vůbec netušil, co to má znamenat, ale přesto tam bylo.
Na lidském myšlení je zajímavá další věc. A tou je uvědomění. Nejlépe to lze ukázat na příkladu, kdy máte doma manželku, se kterou žijete dvacet let spořádaného manželství. Celou tu dobu vás ani nenapadne pomyslet na to, že by vás mohla podvádět. A pak jednoho krásného poledne přijdete nečekaně domů a najdete ji ve vaší posteli s vaším nejlepším kamarádem. Otázkami, jak dlouho to trvá, si jen potvrdíte to, že vám byla věrná pouze první tři týdny po svatbě, než jste ji vy osobně seznámil s novým kamarádem.
A pak to na vás skočí.
Uvědomění.