Kapitola třicátá devátá
„... Uvědom si to.“
Filip si povídal se Šarlotou o typu prstýnků, které měli za úkol koupit pro Standu a Miruš. Také se nemohli shodnout na tom, jestli budou mít po obvodu napsáno: na věčné časy nebo láska na věky.
Byl to naprosto obyčejný všední den a Filip vůbec nepředpokládal to, že by na něj slovo uvědom zapůsobilo takovým stylem. Ve chvíli, kdy ho Šarlota vyslovila, seděl na gauči. O tři sekundy poté na gauči neseděl.
Poskakoval ve stoje, pískal si a mával rukama, jak to dělají policisté na křižovatkách.
„Filipe, proboha, co to děláš? Co to má znamenat?“
Šarlota nevěřila svým očím. Nic podobného v životě neviděla a už vůbec nedokázala pochopit, že to je její milovaný Filip. Stála jako opařená a nebyla schopna něco kloudného říct nebo udělat. Filip po chvíli přestal, zase se posadil na gauč a tvářil se naprosto normálně. Jako by se nic nedělo.
„A co tam nechat vyrýt hlavně žádný dramata?“
Pronesl to jako něco, co musel pronést, protože byl naprosto přesvědčen o tom, že tohle je to pravé. V každé lásce jsou přece problémy a jenom tím, že člověk nebude dělat zbytečně dramatické scénky, může ledacos zachránit.
Šarlota prvně na něj koukala, pak si uvědomila, co řekl, a pak kývla na souhlas.
„Jo, to není špatný.“
Její odpověď zněla jako odpověď člověka, který se po autonehodě probudí z bezvědomí. A na to, co mělo znamenat to poskakování, se raději neptala, protože pochopila, co je myšleno tím svatebním mottem. Chytrá, hodná a rozumná ženská. A Filip ji měl.
„Šáry, už se ti někdy stalo, abys byla v transu? Nebo v hypnóze?“
„Proč se ptáš?“
Pochopila ho. Akorát nepochopila důvod, jak se to mohlo tak zničehonic přihodit. A kdyby tušila, že se to nepřihodilo jen jemu a že to mělo dalekosáhlý dopad...
„Už jsi někdy byla na jiném místě, myslím ne jako tělesně, ale psychicky. V bdělém stavu a bez toho, aniž by sis vzala jakýkoliv halucinogen?“
„Já žádný halucinogeny nikdy nejedla, takže to nemůžu posoudit. A můžu se něco zeptat já?“
Filip byl zamyšlen a neřekl ani tak, ani tak. Vzala tedy odvahu a zeptala se ho.
„Víš o tom, že jsi tu před chvílí poskakoval jako tajtrlík, mával rukama na všechny strany a já myslela, že jsi docela zešílel?“
„Vážně? A nevykřikoval jsem při tom něco?“
„Ne, to ne, ale měla jsem o tebe strach.“
„Hmmmm...“
Nic jiného nedodal.
Kapitola čtyřicátá
Hlubiny kosmu se zdají být nedosažitelně vzdálené. Hvězdy pro obyčejného pozorovatele vypadají jako malinké svíčky, které jsou jakoby na dosah. Jenže to by musela ta ruka, která by si na ně chtěla sáhnout, měřit několik světelných let a být z nějakého materiálu, co vydrží víc než několik milionů stupňů Celsia anebo Fahrenheita – to nehraje roli, jakmile to jde do milionů, stupnice ztrácejí svůj smysl. Kterékoliv.
„A teď, ještě předtím, než přistaneme na Zemi, vám ukážu jeden z největších triků týhle lodi.“
Zaphod se chtěl pochlubit, jakou objevil funkci. Spočívala v tom, že jste proletěli jakoukoliv hvězdou a nic se vám nestalo, protože při takové rychlosti ani výbuch supernovy není dostatečně rychlý na to, aby se lodi byť jen dotkl.
„Vidíte támhletu hvězdu?“
Ukázal na oblohu a jeho prst směroval na Slunce.
„To už jsem někde málem zažil.“
Ford to podotkl, protože něco podobného zažil na vlastní kůži, když z restaurantu na konci vesmíru ukradli Cikorkovu černou loď.
„Já vím, ale tohle je jistota, ne jak ta Cikorkova loď. Věda, Forde, věda.“
A spráskl rukama, protože byl přesvědčen o tom, co právě řekl.
„Počkejte, to jako chcete proletět Sluncem?“
Douglas se připojil do debaty. Chvíli předtím poskakoval a pískal si a nikdo si ho radši nevšímal, protože to bylo Fordovi, Zaphodovi a částečně i bábrli jedno. Neznali ho natolik, aby ho rušili v jeho relaxaci, na čemž se shodli všichni tři. To, že se jednalo o něco úplně jiného, neměli ani zdání.