Loď přeladila na nejbližší radiovou stanici.
„... a teploty se budou pohybovat od 25 do 29 stupňů. Přejeme krásný den.“
Pak reklama na prací prášek, po ní ještě jedna na slevy v obchodním domě Brouk a Babka a pak jedna zvláštní zpráva.
„A ti z vás, kteří se dnes chystají jet do Kmintu, tak pro vás tu máme jedno speciální upozornění: Z důvodu oslav obnovení trolejbusové linky je pro všechny motoristy dnes město uzavřeno. Dodržujte prosím pokyny městské policie. V prostoru u nádraží je připraven parkovací prostor, kde můžete zanechat svůj automobil.“
„Myslím, že dnešek se vydaří.“
Pak už jen loď tiše přistála.
Douglas byl první, kdo vyšel ze dveří lodi a nadýchl se čerstvého ranního vzduchu.
Kapitola čtyřicátá první
„Mamí, kdy už tam budeme?“
„Ještě pár zastávek a jsme tam.“
Jane s Polly seděly v osobním vlaku z Veselí do Kmintu a cesta jim připadala nekonečná. Vlak se úporně šoural a stavěl snad v každé sebemenší vesnici. Jak se přibližovaly jejich cíli, nápadně přibývalo lidí. V Třeboni už bylo skoro plno a v Suchdole lidé stáli i na chodbičkách, takže průvodčí přezdívaný Česnek neměl absolutně šanci kontrolovat. Bylo o něm známé, že když se minimálně jednou za cestu neporval nebo nevyhodil někoho z vlaku a neasistovala u toho policie, nebyl ve své kůži. Tohle byla situace, kdy mu nepomohlo vůbec nic. I kdyby se stavěl na hlavu, tak lidí bylo tolik, že ho prostě jen ignorovali. Nejhorší pro něj bylo to, že zkolaboval za Novou Vsí, a v Kmintu na něj čekala záchranka. Byl první vážnější obětí oslav.
Celé město bylo vyzdobené, všude se něco dělo. Hned před nádražím bylo postaveno několik stánků, které prodávaly od párků přes dárkové a pamětní předměty až po tvrdý alkohol. Polly nikdy neměla párek v rohlíku, a tak se nedala odradit matčinými radami, že jí bude špatně apod. a vynutila si jeden.
Plnotučná hořčice stékala po párku na rohlík a pokračovala v cestě na ruku.
„Dávej pozor!“
Procházely kaštanovou alejí a prohlížely si, jak stromy kvetly. Kaštan má tu zvláštnost, že květy vypadají jako malé vánoční stromečky. Dalo by se to nazvat květnové Vánoce. Kdysi, ve čtyřicátých letech dvacátého století, byly všude proklamovány jako symbol osvobození, svobody a míru šeříky. A bylo tomu tak, protože ten 45. rok vykvetly předčasně. Nikdo se nikdy nezmínil o kaštanech, přestože to byl právě kaštan, který kvete touto dobou zcela normálně.
V Kmintu byly kaštany odjakživa symbolem města a jen ti, kteří je tam zasadili, věděli, proč to dělají. Bylo to mnohem dřív předtím, než vypukly nějaké světové války. Na jednu stranu to může být pouze dohad, proč si lidé dávají do kapsy kaštany, ale na druhou stranu to prostě dělají a asi vědí proč. Kaštany totiž přinášejí štěstí.
A placky vyrobené z konopí zase problémy. Speciálně pro toho, kdo nikdy nic podobného nejedl a snědl jich pět v domnění, že jsou to majoránkové placky od babičky. Pravda, splést si slova marijánku a majoránku v hluku lidí kolem, není zase až tak něco neuvěřitelného. O to horší jsou důsledky. Česnek zkrátka neměl ty placky nabízené od partičky mladíků jíst. Bylo ale moc pozdě na to, aby něco šlo zachránit.
Záchranka prosvištěla okolo Jane a Polly po hlavní silnici směřujíc do nejbližší nemocnice zachránit předávkovaného Česneka.
„Vidíš to? To se někdo moc předčasně opil a takhle to dopadá...“
Jane se snažila malé Polly vysvětlit, co je to alkohol a co může způsobit. Věci jsou však bohužel občas jinak, než
jak se jeví.
A to, kdo je v sanitě a proč, bylo však pro danou chvíli stejně nepodstatné. Důležité bylo mladé dívce poukázat na špatné věci, aby se z nich poučila a nikdy nic takového nedělala.
Právě je však míjela partička lidí, co nabídla placky neznalému a zmatenému Česnekovi. Byli ve velmi rozjařené náladě a rozdávali placky na potkání. Nabízeli i jim dvěma.
„Mamí, já chci ochutnat, ty jsou krásně zelené...“
„Prosím tě, kdo ví, co to v tom je.“
Přesto však Polly naléhala a tak si Jane jednu od nich vzala.
„Šťastný výlet.“
Mladík, co jí placku podával, se na ni usmál, oči rozsvícené jako lampičky.
„Jak ví, že jsme na výletě?“
Pollyin postřeh trochu Jane zaskočil. Nijak to neřešila, jen pokrčila rameny.
„Dneska jsou tu asi všichni na výletě.“
Pak vzala placku a ochutnala malý kousek. Chutnal velice sladce a byl aromatický. Na to, že měla placka zelenou barvu, byla opravdu chutná. Dala jednu polovinu dceři a sama slupla zbytek. Pomalu se blížily ke staré tvrzi, aby 68
se tam potkaly s Filipem a Šarlotou. Cestou se stavěly v potravinách a koupily nějaké maličkosti. Paní Fichtová, majitelka obchodu, je obsluhovala zhruba půl hodiny, protože jednak neuměla anglicky a jednak to byla nejpomalejší prodavačka, co kdy kdo viděl. A také to nebyla nejlepší počtářka. Vlastně bylo divem, že nezkrachovala. Jestli existuje nějaký způsob, jak nevést obchod s potravinami, její systém byl přesně tím způsobem.
Ale měla hodně zákazníků. A proč? Většina z nich k ní chodila právě kvůli její počtářské neschopnosti. Nejednou se stalo, že jste si dokonce odnesli plnou tašku s nákupem zadarmo, protože se stačilo s ní trochu zakecat, slušně pozdravit a to, jestli už máte zaplaceno nebo ne, se utopilo v konverzaci. Dokážete si jistě tedy představit, jak probíhala konverzace v cizím jazyce. Jane s Polly se z ní motala hlava. Nebylo to tedy jenom z ní, ale ony to považovaly za jediný možný důvod, protože nic podobného ještě nezažily. Na placky dočista zapomněly.
Paní Fichtová se konečně doslova prokousala k celkové sumě. To už ale obě dvě nevydržely a začaly se smát.
Nahlas, napřímo a nemohly to zastavit.
„Jestli je vám něco k smíchu, tak se můžete otočit a odejít. Já vám nic prodávat nemusím.“
Mluvila česky a její výslovnost byla pro ně dalším gegem, protože nerozuměly ani slovo. Nakonec se Jane překonala a přestala se smát. Zeptala se, kolik to dělá, paní Fichtová jí ukázala sumu a Jane to zaplatila v librách.
Vůbec si neuvědomila pod nátlakem další vlny smíchu, že jí zhruba padesátkrát přeplatila. No a tady jsme možná u toho, jakým způsobem se drží obchod paní Fichtové nad vodou. Ono když se sečtou všechny plus a minus, mnohdy se překvapivě dojde k zisku.
Zvláštní, ale to už je život.
A jak je život zvláštní, právě viděla Polly s Jane. Ještě nikdy neviděly stromy tak sytě zelené, oblohu tak modrou, domy tak nádherné a vůbec všechno tak zajímavé. Všechno jako by bylo naplněno klidem a pohodou.
Cestu, než došly k Šarlotě a Filipovi, si pořádně vychutnaly. Malá Polly cestou našla čtyřlístek a měla z něj obrovskou radost. Ukazovala ho Filipovi.
„No vidíš, tak to znamená štěstí.“
„Ještě nikdy jsem žádnej nenašla. Tohle je můj první.“
Chlubila se tím Jane, která ji pohladila a usmála se na ni pravým maminkovským úsměvem. Šarlota se k tomu připojila historkou z jejího mládí.
„Když jsem byla mladá slečna, jako seš ty, hrozně jsem si přála najít všechno štěstí světa. Měla jsem několik kamarádek a společně jsme hledaly čtyřlístky jako ty dneska, a když se nám povedlo nějaký najít, přály jsme si něco. Já si vždycky přála být herečkou, hodně slavnou a obdivovanou, hrát v těch nejkrásnějších, nejromantičtějších filmech, co si kdo jen dokáže představit. Ale nikdy se mi nic podobného nepodařilo. Spíš bych to řekla asi takhle: Nikdy jsem pro to nic neudělala. Až mnohem později jsem pochopila, že štěstí nepřichází samo o sobě. Když ho chceš najít nebo objevit, musíš pro to něco udělat.“
„Ale já jsem šťastná už jenom proto, že jsem ho našla. A kdybych si měla něco přát, tak ať je tu s námi taťka.“
„No, ale to už jsem ti přece vysvětlovala. Jakmile člověk jednou umře, už ho nelze mít doma, mluvit s ním.“
Jane se smutně podívala na Filipa a Šarlotu. Ti se netvářili nijak.
„To víš, že jo, taťka určitě přijde, protože já jsem skálopevně přesvědčená o tom, že čtyřlístky přinášejí štěstí.“
Šarlota se přeci jen přemohla a snažila se Polly uchlácholit.
„Vidíš to, mami, tady mám čtyřlístek a to znamená, že taťka přijde.“
„Kdyby byl život takhle jednoduchý...“
Jane rezignovala. Nechala Polly při tom.
„A nedáte si něco k jídlu nebo k pití? Jste určitě po dlouhé cestě unavené a hladové, co Luiso? Co by sis dala?
Nějakou Šarlotinu specialitu? Už jsem vám vůbec říkal, jak výborně umí Šarlota vařit?“
Filip se usmál na Šarlotu a dal jí pusu.
„No, on to trochu přehání, ale musíte něco zblajznout. Tak co to bude? Měli jste někdy domácí kuře s banány na smetaně s houskovým knedlíkem?“
Šarlotina nabídka promluvila ne ani tak k těm dvěma, jako k jejich žaludkům. Cosi v nich mručelo a říkalo to něco o hladu.
„Rádi ochutnáme, když to Filip říká, viď?“
Jane se podívala na Polly a ta přikývla. Pak se přitulila k Filipovi a chtěla pochovat.
„Tak pojď, ať tě můžu pochovat. A budeš mi vyprávět, cos celou tu dobu, cos tu nebyla, dělala.“
„A my jdeme mezitím vařit.“
Jane se sama nabídla, aby Šarlotě pomohla. Od čeho byly ženské, koneckonců. Odebraly se do kuchyně a pak už odtud bylo slyšet jen krájení, strouhání a cinkání nádobí. Polly všechno Filipovi musela povědět. Jak byly s mamkou v kině, na procházce, jak byly na výletě ve Stonehenge, zkrátka všecko všecičko. Rozpovídala se tak, že mezitím, než to stihla všechno dopovědět, bylo uvařeno. Z kuchyně se linula nádherná vůně.
„Tak pojďte jíst, ať stihneme ten obřad.“
Šarlota na ně volala z kuchyně. Do obou dvou jako když střelí. Do kuchyně div nevletěli.
„Tak rychle, rychle. Sednout a kdo to sní první, je králem dne!“
Filip vyhlásil soutěž a pak všichni společně poobědvali. Byl to sice rychlý oběd, ale užili si ho.
„Vyhrála jsem!“
První, kdo dojedl, byla Jane.
„Nené, ty jsi přeci měla o jeden knedlík míň než my.“