Polly mluvila s plnou pusou, protože v tu chvíli do sebe ládovala poslední ze čtyř knedlíků.
„To je nespravedlivý, viď Filipe?!“
Dožadovala se toho, aby ona byla tou vítězkou.
„No dobrá, tak jsi vyhrála ty.“
Jane uznala její námitku.
„A my tu máme ještě jednu specialitku na závěr. Malej moment, hned to přinesu.“
Šarlota odběhla do kuchyně a Polly ji pozorovala. V tu chvíli Filip nezaváhal a položil jí na její talíř jeden ze svých nedojedených knedlíků.
„A copak máme tohle?“
Ukázal na knedlík. Polly chvíli vytřeštěně koukala na knedlík, pak na mamku, pak na Filipa.
„Tos mi tam dal ty!“
„Nene, to jsi ty nedojedla.“
Mluvil na ni úplně s klidem a vychutnával si, jak ji dopálil.
„Mamíí, že to není můj knedlík?“
Jane se jen usmála, protože se jí líbilo, jak Filip Polly pozlobil.
„Tyyyy!“
Polly se vrhla na Filipa a začala do něj bušit svými pěstičkami. Filip se tomu smál a byl rád, že ji dostal.
„Auu, auu!“
Křičel a dělal, že ho to hrozně bolí, jak silně ho Polly udeřila. Pak jí chytil obě ruce, aby nemohla útočit, a díval se jí škodolibě do očí. Nakonec jí odhalil pravdu, protože viděl, že se Polly opravdu pomalu ale jistě začíná stávat uraženou a naštvanou.
„To víš, že né. Ale, že jsem tě ale dopálil, princezno?“
„Tak už mi to víckrát nedělej, nebo uvidíš.“
Její pěstičky byly zatnuté a výraz naprosto vážný. Ale vydrželo jí to jenom chvilku.
„A za trest mě pochováš.“
„Jak si přejete moje výsosti...“
Skočila mu na klín a uvelebila do té nejpříjemnější polohy.
„Tak, tady to máme.“
Šarlota přinesla nádherný polárkový dort zdobený čerstvým ovocem. Když viděla Polly na Filipově klíně, nenechala si poznámku.
„A já myslela, že se Filip líbí jenom mně...“
Polly se významně podívala na Šarlotu a pak na Filipa. Položila mu hlavu na hruď a začala si hrát s jeho prsty na levé ruce, které měl jen tak volně položené přes její pravou nožku. Bylo na ní jasně vidět, jak se stydí, protože měla Filipa ráda. A moc.
„No tak to si na něj budu asi muset dát pozor. Ale pro dnešek má mé svolení věnovat se tobě.“
Byl to den plný oslav a dobré pohody. A Šarlota to moc dobře věděla.
Kapitola čtyřicátá druhá
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Stará moudrost, kterou ovšem ne každý plně chápe. Zvlášť ne ti, kteří umí mluvit pouze jedním jazykem. Na první pohled to nevypadá až tak tragicky, jenže problém nastává ve chvíli, kdy na vás někdo začne jiným, neznámým jazykem mluvit. V tu chvíli se stáváte tzv . divákem a člověk, který
na vás mluví také. Nejlepší v takové situaci je začít používat mimiku, verbální projev, ruce, nohy, vzít si k ruce kus papíru a pokud možno i slovník, ve kterém si lze vyhledat překlad pro slova, která nejdou nějakým způsobem vysvětlit. Naštěstí byl tohoto všeho starý Rejžek ušetřen, protože studoval angličtinu na škole těsně po druhé světové válce, a tudíž mu nečinilo problém se domluvit.
„Dobré ráno, to máme ale dneska pěkný den, nemyslíte?“
„Hlásili, že bude pěkný vedro.“
Starý Rejžek se ani nepodíval zpříma, aby viděl, s kým má tu čest se bavit. Odpověděl zcela automaticky a dál něco utahoval u spodní části trolejbusu. Douglas se na něj podíval, sklonil se k němu a podal mu ruku.
„Douglas Adams. Těší mě.“
„Já jsem nějakej Rejžek. Taky mě těší. A kdo jste? Někdo z Miruščiny strany?“
Tím Douglase trochu zmátl, protože neměl ani tušení, kdo to Miruš je. Jaká úžasná hvězda. A v podstatě netušil ani to, že přijel na svatbu.
„Prosím?“
Starý Rejžek se vysoukal zpod trolejbusu a postavil se na nohy.
„Povídám, jestli jste někdo z příbuzenstva od naší hvězdy.“
Pak se pořádně podíval, kdo před ním stojí, a bylo mu to jasné.
„Aah, vidím, že se tady pilně pracuje.“
Ford takticky přerušil komunikaci ve prospěch obou stran. Nebylo naprosto nezbytné, aby se hned něco začalo řešit.