„To víš, musím ještě všechno pěkně dokončit a zkontrolovat, než vypustím tyhle tři královny do ulic.“
Douglas jen stál a prohlížel si starodávné dopravní prostředky. Měl k nim úctu.
„To jsou trolejbusy?“
Zeptal se, aby se ujistil, že se neplete.
„A cos myslel? To víš, už jich moc po světě nejezdí.“
„Jé, no ty jsou ale krásný! Ty se ti teda povedly!“
Bábrle trochu starého Rejžka překvapila. To byl také důvod, proč znovu vylezl zpod trolejbusu a konečně se pořádně rozhlédl, s kým se to vlastně baví. Ani ho nepřekvapilo to, že bábrle je zpátky jako to, že na zahradě stojí o jeden trolejbus navíc. Jenže tenhle trolejbus byl trochu jinačí. Uměl všechno, na co jste si vzpomněli, a i to, o čem jste neměli ani páru.
„Počkat, počkat...“
Starý Rejžek se zamyslel, srovnal si věci v hlavě a pak začal pomalu dedukovat. Měl toho ale v hlavě najednou tolik, že potřeboval malou pauzičku.
„Nedáte si někdo drink? Já ho totiž potřebuju jako sůl...“
Rejžkova nabídka si našla okamžitě odezvu.
„Zrovna jsem na to myslel. Po takový dlouhý cestě by nějaký tekutiny vůbec neuškodily.“
Kdyby byl Ford Prefekt pozemšťan, určitě by byl alkoholik. Vlastně ono je v podstatě jedno, která je vaše rodná planeta, důležité je to, jestli máte sklon k pití. A ten Ford měl, a kdyby se to mělo vyjádřit ve stupních, bylo by to zřejmě číslo 360. Uzavřený kruh. To jest neustálá neuspořádaná chuť vidět všechno dvakrát až čtyřikrát, mít pocit, že se všechno točí a pořádně si to užít. Ve finále si nic nepamatovat, aby se další den mohlo všechno opakovat přesně tím stejným způsobem.
„Na zdraví!“
To už měl Ford v sobě třetího panáka a začínalo na něm být vidět, že je opilý. A to bylo teprve dopoledne...
„A co ty, kde jsi ty vlastně byla?“
Před tím, než se Rejžek začal bavit s Douglasem, dal přednost bábrli.
„Ty, prosím tě, to je na dlouho. Důležitý je, že jsme tady a že dneska je ten Den.“
„Možná to bude znít trochu divně, ale můžete mi někdo přesně vysvětlit, o co tu dneska jde? Víte, nebyl jsem seznámen se všemi detaily a nerad bych o něco přišel.“
Douglas se snažil dostat do situace. Starý Rejžek se ujal slova.
„Rád bych vás tu všechny přivítal na jednom z největších dní mého života.“
Mluvil jako rodilý řečník. Usmíval se a pokračoval.
„A doufám, že tenhle den zůstane zapsán v povědomí všech, kteří se ho zúčastnili. Můj syn se dnes žení a já dnes dokončil realizaci mého životního snu. Co víc si člověk může přát. Takže ať se dnes vše vydaří, všichni ať se baví a všude panuje dobrá nálada...“
Pak pokynul skleničkou na přípitek a všichni si s ním připili.
Jediný problém měl Zaphod, protože jeho dvě hlavy se neslušně pohádaly, která že má právo pít první.
Kapitola čtyřicátá třetí
Massive Attack. Man next door. Tak tohle už někde slyšel. A to nejednou. Bylo to na koncertě v pražské sportovní hale před několika lety… A pak? Muzika Filipa vždycky bavila.
Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Muzikant se pozná hned na první pohled. Cítíte, že má cit pro rytmus, ladí s harmoniemi a vše do sebe zapadá, takže, když hraje kapela, kde jsou všichni dobří muzikanti, tak to podle toho i zní. Horší je, když takové lidi kolem sebe nemáte, a když už tedy některé naleznete, musíte zavírat obě dvě oči a ještě to mnohdy nestačí. A ke svatbě je výběr muziky velice důležitý. Musíte mít představu o tom, co to má být, kdo bude na svatbě a jak chcete celou svatbu pojmout.
Maruš se Standou to vyřešili jednoduše. Pro starší svatebčany vyhradili první trolejbus, kde hrála lidová muzika.
Pro střední generaci byl druhý trolejbus, kde hrál DJ Penyck, což byl starší pán, který v šedesátých letech hodně fetoval, pak se z toho zbláznil, a když se vrátil z ústavu, začal se věnovat pouštění muziky. A kupodivu mu to šlo.
Poslední, třetí trolejbus, byl vyhrazen mládí. Byl celý zelený, na střeše namalované sluníčko a na svatebčanech v tomto trolejbusu bylo jasně vidět, že tam nejsou při limonádě a kafi. Valil se odsud dým zvláštního zápachu a muzika hravě přehlušila všechny ostatní trolejbusy. Lidé se zde divně smáli bez zjevného důvodu, pokud tedy zjevným důvodem nebyla svatba.