Trolejbusy slavnostně projížděly městem a udělaly několik okruhů, než konečně to celé procesí zastavilo před městským úřadem. Tam již byla připravena slavobrána a každý, kdo zrovna tu sobotu neměl co na práci, stál opodál, očumoval tu slávu, a buď se jen díval, nebo v horším případě pomlouval to či ono. Svatebčany to ale vůbec nerozhazovalo, protože o tom buď nevěděli, anebo jim to bylo prostě jedno. Říká se, že pomluvy jsou nejlepší reklama.
Našlo se i pár takových, kteří se snažili nenápadně vmísit do davu svatebčanů a ukořistit jakoukoliv – slušně řečeno – výslužku.
Dav se pomalu sešikoval do fronty a všichni se pomalu přesouvali nahoru do obřadní síně. Nevěsta a ženich samozřejmě jako první, za nimi svědci, rodiče, příbuzní, známí a na závěr i několik šťastlivců, kterým se podařilo se chovat jako bratranec z druhé ruky nebo jako domnělý neexistující prastrýc. Když už byla síň plná, pomalu utichl rachot a varhany začaly hrát onu známou píseň, po které maminky, babičky a papoušci brečí anebo je alespoň trefí šlak vzteky v případě, že sňatek není podle jejich představ.
Slavnostně oděný starosta vešel s úsměvem. Vzbudil úsměv i u několika ostatních, kteří ho znali spíše jako loutku na provázku – ale teď si přece nechceme kazit slavnostní okamžik, že? Přinesl velké desky, kde již byly připraveny všechny dokumenty, aby sňatek Miruš a Rejžka mohl být navěky zpečetěn. V oddací místnosti zavládl naprostý klid, avšak jen do chvíle, kdy se malá Polly zeptala zcela bezostyšně Jane na to, co se bude dít dál a kdy už si konečně řeknou to své ano.
„Polly, prosím tě, teď neruš. Jenom se dívej a poslouchej. Jednou to budeš sama prožívat.“ Rozhlédla se kolem, aby uvedla celou věc do mezí, které je nutné vymezit předtím, než se něco zvrtne jiným způsobem, než bylo původně plánováno.
„Ale mamí...“
„Šššššš…“
Kdosi je okřikl tímto starým osvědčeným způsobem. To, že to bylo velice důležité a velice podstatné však nikdo z přítomných v tuto chvíli nechápal. Jediná, která byla schopna vnímat, a to díky své dlouholeté zkušenosti, byla bábrlinka. Ta ale jen stála a pozorovala. Vlastně nemusela dělat nic jiného. Všechno stejně přišlo samo.
Varhany pomalu dohrály svou píseň lásky a na řadu přišly ty formality. Říct ano a tak.
„Vážená nevěsto, Miruše, berete si zde přítomného Stanislava Rejžka za právoplatného manžela?“
Kdyby v místnosti spadl někomu úsměv, znělo by to jako exploze Semtexu. Jednoduše řečeno, bylo tam ticho jako v hrobě.
„Ano.“
Miruš uspěla na celé čáře. Vyhrkla to ze sebe sice jako pětiletá holčička, co poprvé v životě stojí tváří v tvář
čertům a Mikuláši, ale jinak nic nebránilo tomu, aby došla řada i na Standu. Ten už notnou chvíli stál na jedné noze, pohupoval se ze strany na stranu a nervozitou nemohl ani dýchat.
Kapitola čtyřicátá pátá
Letiště jsou divná místa.
Divná pro každého, co tam něco divného zažil. Poslední dobou se toho na letištích odehrálo až příliš mnoho divného na to, aby to šlo jen tak přejít bez poznámky. Nejenom různé výbuchy, únosy, zpoždění a spadlý systém Windows. (Mimojiné jen málokdo ví, proč se tento systém tak jmenuje – ne že by to bylo tedy tajné, ale přirovnejme to k situaci, když se ráno probudíte po flámu a v hlavě máte prázdno... No, myslím, že je to již
každému jasné. A pro ty, kteří by snad neuměli tolik anglicky, jen dodávám, že slovo Window znamená v češtině cosi jako okno. Bohužel se neví, zda tato okolnost byla jasná i samotnému tvůrci tohoto počítačového systému.
Zda název je prokletím, něco jako ledová kra byla prokletím Titaniku, se ještě neprokázalo, ale má to určitě něco do sebe. Ty největší věci na světě měly vždycky nějakou nejmenší chybičku, která je nějakým zvláštním způsobem odsoudila k zániku. A když už jsme u těch počítačových systémů, kdo ví, jak to bude se systémem pojmenovaným po jablku. Zda také nespadne daleko od stromu...)
Ale vraťme se k letištím. Jsou to fakt divná místa. Jasně, je spousta zlých jazyků, kteří se budou snažit tuto myšlenku vyvrátit, ale tito zlí jazykové bohužel v době, kdy píši tyto stránky, se mnou nejsou a to je možná to nejlepší, co je mohlo potkat. Do této chvíle. V příštím okamžiku tomu totiž bude úplně jinak a proč? Kde berete tu svou jistotu tvrdit opak? Vy lůzy bohatců, co všude létají a přitom za to platí nekřesťanské peníze a jsou stejně stále nespokojení a neukojení. Pak sem tam někdo naruší rovnováhu tím, že několik letadel sestřelí, ale oni stejně spadnou sama... No dost těchto úvah.
Vysvětlování je jedna věc a realita druhá. Prostě letišti se stalo to, že úplně celé, bez jediného slova, zmizelo.
Jen tak. Ruzyně neruzyně, bylo pryč. Jako když vezmete mapu a vytrhnete z ní právě tu stránku, kterou nejvíce hledáte. Nejhorší na tom však bylo, že to nikdo nezpozoroval, protože v podstatě ani nebyl, kdo by to zpozoroval.
Až když na hlavním tahu z Prahy bylo všem přijíždějícím řidičům jasné, že asi do pole neměli namířeno, to vyvolalo skandál po celé zemi. Jedni se ptali: Proč tu není? Druzí oponovali: Není tu a basta, ale co budem dělat. A třetí, přihlížející, jen stáli opodál a kouřící svého posledního jointa si pomysleli: Normálně halucinace. Tak to bych od tý letošní úrody nečekal...