Jediná věc, která z celého moderního terminálu zbyla, byla malá krabička, nanápadně ležící uprostřed toho ničeho. A jediný, kdo tu krabičku našel, a to podle teorie, že všechny věci jsou ve vesmíru propojené, byl právě Dirk Gently. Kdo jiný by se také mohl zajímat o něco takového, jako je malá krabička, která zbyla po jednom obrovském letišti. Ale musíme hned vysvětlit, jak se tam vlastně Dirk dostal. Bylo to celkem jednoduché. Jeho holistické metody ho jako vždy přesvědčily o tom, že ať děláte cokoliv, stejně vás to donutí udělat to, co udělat zkrátka musíte. Měl to štěstí, že se zrovna vrátil z Ameriky, kde po návštěvě knihovny tušil, že tu půjde o něco velkého. Forda Prefekta nepotkává člověk denně, a když se vám podobná věc stane, tak je jasné, že se začnou dít věci mnohem zajímavější než jen obyčejné divy vesmíru. Nikdo – Ford, Douglas, Zaphod ani bábrle neměli tušení, že je jim tajně ve stopách. Co netušil Dirk, bylo to, že jakmile se přiblížíte k Nové Příčině, nikdy nevíte, jak vás ovlivní. Mimochodem ten den ho Nová Příčina tajně instruovala, aby odletěl přesně tím posledním letem z Kalifornie do Prahy, než nechá letiště dočasně zmizet, aby se mohlo…
Ale nepředbíhejme.
Dirk sebral krabičku, pohrál si s ní v ruce a pak ji strčil do kapsy. S hvízdáním si to pomalu razil davem lidí, televizních štábů a vrčících psů, aby se dostal do centra Prahy, a odtud mohl odjet do Kmintu. Neměl sice moc času, ale bylo ráno, tak to moc neřešil. Dokonce se mu povedlo vzápětí stopnout auto, které ho vzalo nejenom do centra, ale řidič jel shodou okolností do Třeboně, což je asi 40 km od Kmintu. Takže za dvě hodinky už seděl pěkně u Lébrů v hospodě a pochutnával si na třeboňském Regentu a vepřu, knedlu, zelu. Majitel restaurace opět shodou okolností zrovna vezl nějaké jídlo a pití na svatbu a hádejte kam. A nejhorší na tom všem je, že je to všechno pravda. A náhoda. A vůbec. Už se na nic neptejte, na všechno se dostane.
Kapitola čtyřicátá šestá
Všechny ženy a pár jemnocitných pánů pustilo pár slziček při poslechu slavnostní svatební hudby. To z toho, co se právě odehrálo. Svědkové se podepsali a dav, který se tísnil v místnosti, postupně vytvořil uspořádanou frontu a jeden po druhém postupně blahopřáli novomanželům.
„Hodně štěstí a lásky. Ať vám to vydrží i po příchodu Nového Důvodu a Nové Příčiny!“
Bábrle to pojala tak trochu jinak než ostatní a místo toho, aby nikomu nemotala hlavu, to pojala právě tak jako vždycky všechno. Tajemně a neuvěřitelně pravdivě s jistým výsledkem totálního zamotání hlavy.
Miruš se podívala na bábrli, pak na Standu, pak zakroutila hlavou a pustila to druhým uchem ven. Standa ani neslyšel, takže měl ještě o to lehčí práci. A hlavně: V hlavě měl úplně jiné věci než nějaké Nové Příčiny...
Před městským úřadem zastavilo auto. Na kapotě mělo velký modrý nápis Restaurace u Lébrů. Vystoupili z něj Dirk a Ondřej a dav řinoucí se z úřadu ven je málem porazil. To mělo za následek dvě věci. První byla ta, že Dirk upadl na zem a druhá byla ta, že Ondřej Lébrů prostě skočil zpátky do auta, a než aby se nechal davem ušlapat jako Dirk, šlápnul na to, prodral se davem hlava nehlava a s troubením vyrazil do besedy, kde se mezitím celá hostina připravovala.
Svatebčané se shromáždili před vchodem do úřadu, udělali cestičku ve svém středu pro novomanžele. Mezitím na druhé straně silnice zastavil první trolejbus s krásnou červeno-modrou plachtou, na které bylo těmi nejkrásnějšími (v tomto případě slovo „nejkrásnějšími“ lze vykládat i tak, že to byla prostě písmena, která šla přečíst a koutkem oka jste mohli zahlédnout i nějaké to grafické zpracování) písmeny napsáno toto: Na věčné časy spolu a nikdy jinak.
Autor zřejmě ani netušil, jak se trefil. Lépe řečeno, jak pravdivě se trefil. Mnozí ze svatebčanů si totiž pamatují toto heslo ještě z dob, kdy mělo jiná slova a také hlavně jiný, velice nejistý význam. Někdo to dokonce okomentoval.
„To snad není pravda, to si dělaj srandu!“
To, že si nikdo srandu nedělá, a hlavně: Ne snad není, ale určitě to JE pravda, nikdo zatím neohalil, ale všichni to zanedlouho velmi silně pocítí.
Novomanželé si to kráčeli po schodech dolů ven a celý dav stojící okolo nich hulákal a řval různé tradiční záležitosti, a někdo dokonce začal házet drobné. Pravděpodobně si to spletl s maturitním plesem. Ale to vůbec nic neubralo na kráse a velkoleposti celé situace.
Všechny tři trolejbusy byly již nyní připravené opět pojmout tu hrstku vyvolených a udělat s nimi další okruh městem, tentokrát do Besedy, kde se podle scénáře měli všichni báječně najíst. Meníčko zatím prozrazovat nebudeme, ať se vám pěkně sbíhají sliny.
Radši se vraťme k davu stojícímu před městským úřadem. Dirkovi se konečně podařilo opět dostat na nohy, a hned, jak se mu to podařilo, tak si zkontroloval kapsy, jestli náhodou nic neztratil. Ne čirou, ale úplnou náhodou nic opravdu neztratil. Zato našel. Volné místo v posledním trolejbusu mladých. Hned jak mu to ostatní umožnili, už si to seděl pěkně na kraji, a měl dokonce pěkný výhled přes řidiče na trolejbusy před nimi. Kolona si to šinula městem a kolemjdoucí mávali a křičeli a házeli různé serpentiny apod. V jedné chvíli dokonce kolem Dirka proletěla lahev piva, ale těsně ho minula a dopadla naproti na chodník, kde sebou tak nešikovně praštila, až se roztřískala na kousky. Škoda, že lahve neznají ten prastarý trik s létáním...