Dirka pouze překvapilo, když kousky skla nedopadly na zem, ale začaly se volně vznášet v prostoru a psát nápis: Hodně štěstí. Tak zase asi ty lahve hloupé nejsou, drmolil si pod vousy.
„A ty jsi kterej?“
Mladík s delšími vlasy na něj prvně fouknul kouř, pak mu podal hořící cigaretu marihuany. Dirka překvapil tak, že si napřed šluknul, než se odvážil toho mladíka zeptat.
„Co to je kterej?“
Mladík na jeho slova nereagoval. Zrovna se díval směrem nahoru zřejmě do hvězd a hledal tam nějakou hodně vzdálenou galaxii, na které by mohl jen hulit a nebýt přitom trestně postižitelný. Tak si raději dal ještě jednoho šluka a najednou svět nebyl tím, čím ještě před pár okamžiky...
„Trrrr!!!!“
Někdo troubil s kamionem tak silně, že by ho slyšeli i v Káhiře. Byl to obyčejný kamión a měl na sobě nápis: Terence McKenna – Dovezu cokoliv. Dirk se na něj podíval, když je míjel a nějakým zvláštním způsobem mu bylo jasné, že i když ten nápis nic neříká o dešti, jakýmsi způsobem je jiný, než býval. Jediné, co ho opravdu zaujalo, bylo jásání jeho řidiče z okýnka.
„Už 61 dní nepršelo!!!“
„To je Man next door, to je věc od Massive Attack, když jsem byl na nich ve sportovce a měl jsem tam svůj model Orange Tear...“
Nikdo však Filipa neposlouchal, protože ho nikdo jednak neslyšel a jednak měl každý svých starostí – ehm, pardon – radostí, dost. Projížděli zrovna kolem lavičky, kde Filip seděl onehdá, když jel do Kmindu do nemocnice.
Ani si nevšiml, že kouří. Byl to joint, který mu poslal jakýsi dlouhovlasý mladík. Dal si páva. Ucítil tu chuť. Dal si ještě jednoho. Znova ucítil tu chuť. Dal si třetího a už to nevydržel.
Než stihl ale cokoliv říci, uviděl něco, čemu se v běžné terminologii říká déjà vu. Viděl se sedět na té samé lavičce, jako tehdy, akorát, že tehdy seděl na té lavičce a divil se, jak je to možné, že tudy jezdí trolejbusy, když už
je někdy před válkou zrušili... Radši zvedl zrak k obloze a hledal nějakou velmi vzdálenou galaxii a v ní planetku, na které by se mu nestávaly takové věci.
V hlavním svatebním trolejbusu se to zatím trochu pohádalo. Miruš se nelíbilo, jakým způsobem se Standa díval na jednu družičku. V den svatby je to přeci jen trochu zvláštní. Ale Standa se na ni díval proto, že měli spolu něco smluvené. Chtěl totiž svoji novopečenou choť překvapit. A tím, že je Miruš opravdu pořádná hvězda, to právě nabralo takových obrátek. V jednu chvíli bylo dokonce slyšet pouze ji a muzika si připadala jako malý bezbranný
brouček proti buldozeru.
Jediné štěstí bylo, že mezitím celý konvoj dorazil k Besedě.
Svatebčané pomalu slézali po schůdkách trolejbusů na pevnou zem a pro pár z nich, respektive pro Filipa, Dirka a vůbec všem, kteří kouřili ony jointy, Orange Tear X., bylo, jako by se vznášeli a slyšeli rajskou hudbu ve všem, co se kolem šustlo. A že se toho kolem šustlo mnoho...
Dirk vystoupil jako poslední a hned si to šinul směrem, kde stál Douglas a povídal si s nějakými lidmi.
„Dlouho jsem tě hledal, ale tys mi pořád unikal. Mám tady pro tebe něco, na co jsi dlouho čekal.“
Dirk promluvil na Douglase, jako by se odjakživa znali, avšak taky jo, akorát o tom ještě pořádně nevěděli.
„Dirk Gently.“
„Prosím???“
Douglas úplně zapomněl na to, že si zrovna povídal úplně o něčem jiném. Tohle ho opravdu dostalo.
Dirk mu podal ruku a potřásl mu s ní silou, která by mohla skály lámat. Mohla by bohužel i lámat kosti, a proto se Douglas vytrhl ze sevření tak rychle, jak to jen šlo.
„To bude asi nějakej vtip!“
Douglas se snažil na příchozivšího Filipa přenést zodpovědnost, ale ten se tvářil, jako by ho viděl poprvé v životě a to ještě v divném časoprostoru.
„Mě už toho dneska moc nepřekvapí. Já se viděl na lavičce, jel okolo McKenna a nepršelo, jezdí tu trolejbusy, který tu už dávno vyhynuly, pokud použiju přírodovědeckou terminologii, zkrátka, Dagu, ber věci tak, jak jsou a jak přicházejí, jinak se zblázníš. Ale na druhou stranu je to zase lepší než se snažit zůstat v realitě, která si s tebou stejně zjevně dělá, co chce... Já se jdu dobře najíst a oslavit tuhle svatbu, kdo ví, co nás dneska ještě čeká.
S plným žaludkem se to snáší líp. Tak zatím.“
S těmito slovy se odporoučel hlavním vchodem do Besedy, kde již netrpělivě čekali číšníci na to, aby všechny chuťové buňky každého účastníka dostaly to, na co od božího rána (a to neříkám jen tak) čekaly. Květináče petúnií byly na každém stole, příbory pěkně vyrovnané jako vojáci, ubrousky složené do tvaru sydnejské opery a sklenice vyleštěny tak, že z nich přecházel zrak...
Kapitola čtyřicátá sedmá
Jestliže si někdo myslí, že svatba a svatební den jsou něčím, co se pořádá z důvodu tradice a co je v podstatě připravené dopředu, tak se bude v tomto případě značně mýlit. A to hned z několika důvodů. První a hlavní je ten, 74
že žijeme ve vesmíru. Druhý, a to neméně závažný je ten, že se tento vesmír neustále mění. Třetí, a to ještě více neméně důležitý je ten, že tady bruslíme na pomezí fantazie, reality, příběhu a drogy zvané marihuana. To, co provedla s mozky všech, kteří ji použili tento den, je zcela unikátní a neuvěřitelné. Tetrahydrocannabinol znamená v nářečí Novovesáků fruta, což je jen další důkaz toho, že božské ovoce nevymysleli staří Řekové a Římané, ale že je to nápad místní partičky pěstitelů této byliny. Zde stojí za zmínku historie modelu nazvaného Orange Tear tedy Pomerančová Slza.
Semena získal Filip kdysi od jednoho známého, který často pobýval střídavě v Holandsku a ve vězení. Jezdil hlavně do Rotterdamu, který byl prý bašta všech experimentátorů a inženýrů zemědělství. Zřejmě odtud pochází i Orange Tear. Dalo by se říct, že je to spíše duševní vlastnictví než cokoliv jiného – má totiž jednu obrovskou výhodu. Umí navodit podmínky pro Novou Příčinu a Nový Důsledek. A v tom právě tkví její přidaná hodnota. A jak se do ní dostala tato schopnost? Taky dobrá otázka. Tak to pojďme trochu přiblížit. Snad nebude nedočkavcům vadit malá odbočka.
Když Filip zasadil semena, samozřejmě netušil, že tím zasadil i něco naprosto nevídaného. A proč? Protože na místě, kde je zasadil, by to nikdo nečekal – anebo ano, ale to možná akorát tak bábrle anebo Douglas Adams, kdyby se o to víc zajímali. Bylo to v zatáčce, respektive kousek od zatáčky, která se linula buď doleva, anebo doprava, podle toho, z jakého směru jste jí zrovna projížděli. Myslím, že byste byli rovněž ti poslední, kteří by tam čekali něco takového. V zatáčce byla odbočka s červeno-bíle natřenou závorou, která se otevírala jen v případě, že některý ze zemědělců jel na přilehlé pole. Ale pole nebylo to místo, kde vyrostla Pomerančová Slza. To místo bylo velice zvláštní a nečekané. Šedesátistupňový svah, který byl pokryt popelem z kamen, a pod ním byla schovaná rašelina. Všude kolem rostly kopřivy jako o závod. Každý kousek světla zde byl vykoupen obrovskou snahou každé rostliny se co nejvíce vytáhnout. Tady Filip udělal miniaturní políčko, které vydlabal do svahu, a do něhož zasadil. Nehnojil, nezaléval, nekontroloval – prostě nechal přírodu pracovat. A nemýlil se, respektive příroda si udělala to, co chtěla, a to, co uznala za vhodné… Nechala to růst, jak se tomu chtělo.
Ale abychom se vrátili zpět na svatbu. Hosté se pomalu scházeli k hlavní tabuli a většina z nich již měla lidově řečeno naváto. Standa s Miruš přišli jako poslední, a když vešli do sálu, všichni si stoupli a přivítali je jako krále a královnu. Sotva si sedli na svá místa, Miruš pokynula na přípitek.
„Na nás, na naše štěstí a na všechno, co nám život přinese dobrého i toho druhého…“
Bábrle se na ni usmála přesně tím tajemným úsměvem jako na Filipa po oné noci, kdy se poprvé probudil po té hrozné opici u bábrle nahý v posteli. Douglas neustále něco řešil s Dirkem a ani si nevšiml, že v sále se objevila jeho manželka a jeho Polly. Dcera, které si moc neužil, protože krátce po jejím narození zemřel.
„Tatííí, tatííínkuuuu… Tady jsem!!!!“
Polly běžela přes celý sál. Douglas koukal a Jane koukala a všichni ostatní koukali a nejvíc koukal Dirk. Ale ne na Polly či jiného příslušníka Douglasovy rodiny, ale na krabičku, kterou měl neustále u sebe a která ho celkem překvapila. Sama se otevřela a změnila se v trojrozměrnou obrazovku, na které se objevil nenápadně vyzdobený
nápis: Nová Příčina. Poté hned zmizel a objevil se tam nový nápis: A to je Novej Důvod. Dirk na to chvíli koukal, ale nikomu se s tím nesvěřil.
Celou dobu ho pozoroval Ford se Zaphodem a něco si mezi sebou šuškali.
„Polly!!! Kde se tu bereš? Jane??? Jak jste se sem dostaly?“
Douglas nevycházel z údivu. Měl jednak obrovskou radost a jednak si vůbec neuvědomil, že Jane s Polly již
nikdy neopustí. To si uvědomil hned vzápětí, když se všichni tři objímali ve šťastném objetí. Svatebčané je sledovali, a když to viděli, tak začali tleskat. Na chvíli jako by se totálně zapomnělo na to, že jsou na svatbě Miruše a Standy.
Ono je vůbec zvláštní, že od toho okamžiku opravdu nebylo to hlavní, že jsou na svatbě, ale že jsou tam, kde jsou. Dirk se vytratil ven za besedu, aniž by si toho někdo jiný všiml. Přestože byl krásný slunečný den, se stalo něco, co se běžně při takovémto počasí nestává. Za okny začal ohňostroj, což všechny překvapilo a úplně zapomněli na to, že jsou na svatbě. Zase. To také není normální, aby někdo dvakrát za sebou v průběhu pár minut zapomněl na to, kde je. Ale všechno má svůj smysl, i když se to někdy zdá velmi nepravděpodobné.
Za další tři minuty už bylo v sále prázdno, číšníci připravení servírovat předkrm tam stáli opuštěni jako kůly v plotě a hleděli ven skrz okna.
Venku se zatím odehrávalo několik věcí najednou.
Tak za prvé: Ohňostroj nebyl ohňostroj.
Za druhé: V Dirkově krabičce se objevily hodinky, které tam původně byly.
Za třetí: Za Besedou stála úplně nová nablýskaná loď, zjevně určená k cestování vesmírem a kdoví kde ještě.
A konečně za čtvrté: Z lodi vystupovala Činy.
„Ahoj, co tady děláš a kde ses tady vzala?“
Tuhle otázku Filip položil Činy, jako by se nechumelilo, a jediná, kdo tu otázku chápala, byla právě ona. Všechny oči se nyní soustředily na to, co Činy odpoví.
„To jsem se chtěla zeptat já tebe. Prostě jsem tu a neptej se mě proč a jak.“
Dirk to všechno sledoval a nemohl nesledovat i krabičku a hodinky, protože už se zase něco dělo. Hodinky měly místo ciferníku nápis Odpovědno a pod ním se odpočítával čas. Chybělo několik minut do té chvíle, než by měl vypršet.
„Hele všichni, asi nemáme moc času, protože tady se mi odpočítává jakýsi čas, který až se dopočítá, nevím, co bude pak následovat.“